Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Čas promrhaný na internetu není promrhaný

Přestaňte si vyčítat, že trávíte volný čas šířením memů a posíláním snapů, a buďte radši pyšní na to, jak tvůrčí při tom jste.

„Moje snacha se po přečtení jednoho z těch článků o tom, jak koukání do displejů zpomaluje její děti ve vývoji, odhodlala k činům. Každý den po večeři jim zabavila počítače, telefony a tablety. Nedostali na ně úplného zaracha, ale pokud je chtěli dostat do ruky, museli nejdřív vysvětlit, k čemu přesně je potřebují. Pokud to nijak nesouviselo se vzděláváním, technika zůstala v šuplíku až do druhého dne, kdy se vrátily ze školy a pod matčiným dohledem ji mohly po omezenou dobu používat. Jednou v sobotu ráno se tahle snacha zeptala synovce, co si na ten den naplánoval s kamarády. Nic, odpověděl jí, vždyť jsi mi přece zabavila telefon.“

Kenneth Goldsmith: Wasting Time on the Internet. Vyšlo v srpnu 2016 v nakladatelství Harper Perennial, 256 stran, 11,45 dolaru (verze pro Kindle).

O tuhle historku se v knize Wasting Time on the Internet (Mrhání časem na internetu) dělí Kenneth Goldsmith. Básník, konceptuální umělec, zakladatel ohromného internetového archivu UbuWeb (visí na něm třeba kompletní Havlovy Antikódy) a vysokoškolský učitel, který na University of Pennsylvania vede kurz Mrhání časem na internetu. V tom si patnáct posluchačů například navzájem vyměňuje notebooky a během jedné minuty se v nich snaží vyšťárat co nejpeprnější obsah nebo všichni jednoho ze svých řad úkolují, jak má mrhat časem ve webovém prohlížeči na projektoru.

Obohacený takovouto zkušeností zbrojí Goldsmith proti všem těm ustaraným profousům, kteří varují, že telefony a tablety způsobují digitální demenci.

Život na Facebooku je opravdový život

„Čtu o tom, jak z nás internet dělá antisociály, jak jeho vinou ztrácíme schopnost konverzovat. Ale když sleduju lidi, jak ťukají do svých přístrojů, celou dobu je vidím komunikovat s ostatními: posílají si textovky, chatují. Jak velký myšlenkový kotrmelec musí člověk udělat, aby mohl říct, že to není společenské chování?“

Že kvůli internetu nečteme, jen přeskakujeme? To není pravda, něco sice přeskakujeme, ale něco pořád čteme: „Dlouhé články si často ukládáme, abychom si je mohli přečíst v klidu offline, třeba ve vlaku domů z práce. Podobná nařčení vycházejí z chybného předpokladu, že všichni používáme své přístroje stejným způsobem. Ale schválně se někdy v metru rozhlédněte, do čeho všeho jsou lidé na svých telefonech ponoření. Někteří si čtou noviny a knihy, zatímco jiní hrají Candy Crush.“

Že kvůli Facebooku zapomínáme žít opravdový život? Ale copak život na Facebooku není opravdový? „Podstatná část toho, co se děje v mém každodenním životě, ke mě přišla z Facebooku: pracovní nabídky, pozvánky na večírky, dokonce i témata, o kterých pak na těch večírcích mluvíme.“

Že se vinou neustálého rušení nedovedeme soustředit? A co když je to právě naopak: Goldsmith prý nikdy neviděl lidi do něčeho tak pohroužené a něčím tak zaujaté, jako když koukají do displejů. Coby člověk padající do wikidíry několikrát denně můžu potvrdit.

Že jsme u počítačů pasivní? Tady má Goldsmith asi nejnápaditější postřeh: pro starší generaci, která vyrostla u televizí, je jakékoliv sezení před obrazovkou z principu pasivní. Internet ale na rozdíl od televize nefunguje bez interakce s uživatelem: lidi na něm píší, sdílejí obsah, vytvářejí obrázkové koláže, starají se o zahrádky svých profilů a blogů, vpřed je žene zvědavost a tvůrčí svrbění. Což by měl každý profous, který si dělá starost o duševní kondici populace, kvitovat.

Protičtení

Bigotní výlev nenávisti k počítačům a internetu, moderní obdobu protimasturbačních příruček, přikazujících spaní s rukama na peřině.

Digitální demence

Dojmologií proti dojmologii

Wasting Time on the Internet je kniha nápaditá, důležitá, místy velmi vtipná – ale bohužel ne úplně povedená. Předně: Goldsmith nabízí jen málo dat o tom, co doopravdy mladí lidé s internetem dělají. Argument tím, co kolem sebe viděl v metru, sice ve veřejné debatě o (domnělé) škodlivosti telefonů a počítačů obstojí, protože ani protistrana nemá obvykle v ruce nic lepšího, ale z normálních měřítek kladených na literaturu to Goldsmithe neomlouvá.

A pak: ódou na mrhání času na internetu je jen zhruba první třetina knihy plus závěrečný seznam tipů pro ty, kterým dojde inspirace. Zbytek je takové to povídání pana učitele výtvarky, který se rád poslouchá. Historkám chybí pointa, všechno nějak souvisí se vším, faktoidy netřeba ověřovat: minipovídku Dětské botičky na prodej. Nenošené opravdu nenapsal Ernest Hemingway, i když mu ji Goldsmith přisuzuje hned dvakrát. Občas se v téhle části podělí o tip na nějaké pozoruhodné konceptuální umělecké dílo, jako je třeba čtyřiadvacetihodinový film The Clock sestříhaný z jiných filmů tak, aby čas na hodinách v záběrech přesně uplynul od půlnoci do půlnoci. Jenže Wikipedie udělá stejnou službu.

Hlavní vzkaz je ale platný. Pokud vaše děti tráví vánoční prázdniny u tabletu nebo počítače, zkuste je hned neplísnit za to, že se flákají – a zkuste si nechat vysvětlit, co všechno dělají. Třeba vás překvapí, jak plodný jejich zdánlivě promrhaný čas vlastně je.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Vrbka | 25. 12. 2016 00:18

Co sociopat, to názor....Děkuji, že to nemusím číst.

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK