Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vezmi svůj doutník a následuj mě

| 15. 9. 2016 | Vstoupit do diskuze

Kniha Faktor Churchill neobstojí jako učebnice historie, ale pokud hledáte kuřecí polívku pro duši, Boris Johnson ji navařil silnou jak noha u zadku.

Vezmi svůj doutník a následuj mě

„Už mnoho desetiletí je v kurzu prohlašovat takzvané velké osobnosti za průvodní jevy, za ozdobnou pěnu hrající na kypících vodních masách sociálních dějin. Skutečnými hybateli příběhu jsou podle tohoto náhledu hlubinné ekonomické síly, technologický pokrok, výkyvy v ceně čiroku, drtivá váha nekonečného množství všedních lidských činů. A já myslím, že příběh Winstona Churchilla těmhle plkům zasazuje smrtící ránu. Churchill změnil běh dějin, sám a sám.“

Boris Johnson: Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny – vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v červnu 2016 v překladu Pavla Bakiče. 452 stran, 422 Kč (pevná vazba), 239 Kč (e-book). Autor recenze obdržel od nakladelství bezplatnou recenzní kopii e-booku.  

Tak zní klíčová pasáž životopisu Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny od Borise Johnsona; člena britské Konzervativní strany, který do letošního května osm let starostoval Londýnu. V originále vyšla před dvěma lety, česky letos v červnu. Požehnáním okolností tedy zrovna v Johnsonově nejslavnější a zároveň nejneslavnější hodince: vedle Nigela Farage byl nejviditelnější tváří kampaně pro brexit a po jejím úspěchu se o něm krátce mluvilo jako o budoucím premiérovi, než nečekaně přišel o podporu svého dosavadního stranického spojence Michaela Govea.

Rovnou si řekněme, že Faktor Churchill není vědecká práce, která by odpovídala akademickým standardům pro historické texty. Jediný Johnsonův přímý výzkum je, že s otevřenou plechovkou piva a zapáleným doutníkem meditoval nad Churchillovým životem na pár místech, kde britský voják, dvojnásobný předseda vlády a nositel Nobelovy ceny za literaturu bojoval a pracoval. To ovšem není výtka. Místo skript pro historiky čtenář zkrátka drží v ruce 452stránkovou legendu o svatém, Johnsonův obdivný líbesbríf státníkovi, se kterým na stejném světě společně pobyl jen půl roku.

Churchillovy kontroverze – a že jich v té dlouhé kariéře bylo: „katastrofa na Gallipoli“, „canakkalský průšvih“, návrat ke zlatému standardu a mnoho dalších – Johnson omlouvá tím, že Churchilla navedli poradci, že „jiný ministr by ve stejné situaci nad ničím nehloubal a hned kývl, kdežto Churchill se zamyslel“ a tak podobně. „[J]e pravda, že podle dnešních měřítek byl machistické prase“ a taky „imperialista“ a „sionista“, připouští dále Johnson, ale hned svůj idol brání: britské impérium Churchill tužil z humanistických pohnutek, aby zabránil kupování nevěst a tak podobně, a jeho názory byly nanejvýš stejně zpátečnické jako názory drtivé většiny členů sněmovny; v mnoha otázkách se nakonec přiklonil na stranu pokroku. I taková relativizace je v rámci žánru přijatelná, ba očekávatelná.

Neomluvitelné je ale to, že se čtenář Faktoru Churchill o některých sporných momentech Churchillovy kariéry z knihy nedozví vůbec: třeba o ožehavé diskuzi nad jeho podílem na smrti tří milionů Bengálců při hladomoru v roce 1943.

Když nemáte drogy, vrazte tam houževnatost

Když kniha neobstojí jako učebnice dějepisu, k čemu je tedy dobrá? Pokud máte za sebou nějaký životní krach a před sebou krev, pot a slzy, Faktor Churchill patří na váš noční stolek. Dlouho jsem nečetl nic, co by bylo v dobrém slova smyslu tak inspirativní. Johnson přemýšlí nad tím, co „napínalo pružinu“, která Churchilla po každém průšvihu dokázala odrazit ode dna, po každém zahnání do kouta ho opět vrátit na výsluní. Kde se bralo tolik houževnatosti v muži, kterým jeho vlastní otec opovrhoval jako neschopným troubou.

Nepedagogická odpověď: dílem za to mohly amfetaminy, které si Churchill oblíbil. To je ale další věc, kterou Johnson zamlčuje. Nabízí místo toho poněkud příkladnější psychologizování o tom, že mladý Churchill nahlédl vlastní srabství a řekl dost: „Jsem v mnoha ohledech zbabělcem, zvlášť se to projevilo ve škole; a mým nejvytouženějším cílem tudíž je proslavit se svou odvahou.“

To se mu nakonec povedlo. Jako voják bojoval na čtyřech kontinentech. Jako opoziční politik a následně i jako vůdce Británie odmítal ustupovat fašistům – a změnil tak běh dějin, sám a sám. Tím se Churchill nabízí „coby vzor pro každého, komu to dvakrát nešlo ve škole, kdo se nedostal na univerzitu, komu nelezla do hlavy matematika. Oslovuje každého, kdo se bojí, zda naplní představy svých rodičů, každého, kdo podle svého názoru v životě selhal, každého, kdo se potýkal s depresemi, každého, kdo někdy snědl, vykouřil nebo vypil víc, než by mu přísně vzato prospělo, každého, kdo cítí, že se navzdory nepřízni osudu nesmí vzdát.“ Vezmi svůj doutník a následuj mě, chce se dodat parafrází nápisů z krucifixů.

Čtěte taky

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka:

Tohle není Churchill Řádu strážců koruny a meče

Když se z Faktoru Churchill nedozvíme nic opravdu nového a ani pár opravdu důležitých věcí, dozvíme se alespoň něco, o čem se ví jen málo? Ano a je toho spousta. Churchill například nikdy nepronesl řadu výroků, které se mu dnes běžně přisuzují. Nepředvídal například, že „v budoucnosti se fašisté budou prohlašovat za antifašisty“ ani si nevyměnil s poslankyní Nancy Astorovou zlé větičky „Být já vaše manželka, tak vám kápnu do kafe jed.“ – „Být já váš muž, tak bych ho vypil.“

Johnson, sám poměrně liberálně naladěný konzervativec, opakovaně zdůrazňuje, že Churchill, ač velký antikomunista, nebyl hardcore pravičák. Naopak „[s]ehrál klíčovou roli při nástupu sociálního státu na začátku dvacátého století. Dopomohl britským pracujícím k zavedení úřadů práce, přestávek na svačinu a podpory v nezaměstnanosti.“ Soucítil nejen s chudými příslušníky vlastního národa, ale i s nepřáteli, třeba s Němci polapenými ke konci první světové: „Pohled na takové množství poražených a zajatých nepřátelských vojáků měl tudíž Churchilla rozjařit, naplnit krutou rozkoší z toho, že Němčouři konečně dostávají co proto. Místo toho k nim pociťoval soucit. Když postupně začalo být jasné, že se na lepší časy neblýská jen zdánlivě a že Německo skutečně prohrává, že už je na lopatkách, reagoval Churchill jinak než četní politici menšího formátu.“

Těm, kteří se v diskuzích o údajně sebevražedné současné evropské politice zaštiťují Churchillem jako svým svatým, způsobí kognitivní disonanci mimo jiné informace, že jako předseda vlády nechal v roce 1940 poslat sto tisíc liber z našich daní na stavbu londýnské mešity a islámského kulturního centra.

Faktor Johnson

Knihu Faktor Churchill ale čtenáři neotevřou jen proto, aby zjistili něco o Winstonu Churchillovi; podobnou měrou je bude zajímat i sám autor. Co se tu o Borisi Johnsonovi dozví?

Že to není přitroublý kašpárek, natož britská kopie Donalda Trumpa, jak ho zpodobňují karikaturisté i někteří novináři, ale vzdělaný a pohotový chlapík. Coby absolvent oboru kombinujícího dějiny a literaturu a zkušený publicista se Johnson vyžívá v opulentním slohu, který do češtiny nadprůměrně kvalitně převedl Pavel Bakič. Kniha se hemží „pidlookými radikály“ a „bisexuálními halamy“, Británie se „šolíchá“ k úspěchu; tupá „konverze“ z angličtiny do češtiny se projednou nekoná. (Sluší se dodat, že Johnson orientaci Boba Boothbyho nezmínil samoúčelně, ale aby zprostředkoval, co na Churchillově křídle konzervativců vadilo chamberlainovcům.)

Johnson se očividně rád poslouchá. Místy toho prozrazuje víc o sobě než o Churchillovi. A bohužel i rád a zručně manipuluje. Jednu svou úvahu staví na předpokladech, že „podíl EU na světovém HDP setrvale klesá“ a „USA zůstávají největší ekonomikou planety“. Jenže když už přímo srovnáváme americkou federaci a evropskou unii, druhá ekonomika byla v roce vydání knihy co do objemu větší, a i když její podíl na světovém hospodářství sice skutečně klesá, to samé platí o podílu Spojených států. Jenže kdyby to Johnson napsal takto, už by čtenáře nepovodil tam, kde ho chce mít, že.

Což nás přivádí k předposlední otázce: Co by si Winston Churchill myslel o brexitu? Johnson v tom má jasno. Churchill chtěl jednotný evropský trh, spojenectví Francie a Německa a další atributy „sjednocené Evropy“. Zároveň by se prý pokoušel chránit britskou suverenitu a udržet souostroví mimo evropské struktury, jako neutrální most mezi Evropou a Amerikou.

Mě ale Johnson paradoxně přesvědčil spíš o tom, že ctižádostivý Churchill by se v dnes pokoušel zapsat do dějin světa spíš v Bruselu, hlavním městě půlmiliardové velmoci, než v Londýně, hlavním městě desetinové Anglie, kromě Evropské unie možná časem „nezávislé“ i na Skotech a Severoirech. Rval by se v Evropské komisi za dohodu o transatlantickém obchodu, drze vnucoval svou představu o lidských právech a demokratických principech celému světu, jedovatými poznámkami častoval progresivní levici, ale zároveň ji politicky zneškodňoval tím, že by některé její požadavky preventivně uváděl do praxe.

A nakonec: Oplývá Johnsonem popsaným „faktorem Churchill“ vůbec nějaký současný evropský politik? Ano, je tu jeden člověk, „jemuž jeho tvárná politická identita umožňuje roztrhat svěrací kazajku stranické politiky“, kdo dovede prosadit nepopulární, kurážné kroky bez ohledu na průzkumy veřejného mínění, kdo píše dějiny, když by se mnozí před historií raději oplotili.

Je to Angela Merkelová.


Úvodní obrázek: „Náš“ Winston Churchill před velvyslanectvím Spojeného království v Praze. Foto HUANG Zheng / Shutterstock.com

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 28 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Krejčí | 15. 9. 2016 08:35

Nezatoulal se sem poslední odstavec vedle od Palaty?

+16
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 15. 9. 2016 10:57

Pro mě je asi nepřínosnější zmínka o tom bengálském hladomoru. O hladomorech zaviněných Stalinem se obecně ví. Že obdobné zločiny má v repertoáru i kapitalistická a demokratická Anglie, a to navíc za premiérování samotného Churchilla, je pro mě novinka.

-3
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK