Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vezmi svůj doutník a následuj mě

| 15. 9. 2016

Kniha Faktor Churchill neobstojí jako učebnice historie, ale pokud hledáte kuřecí polívku pro duši, Boris Johnson ji navařil silnou jak noha u zadku.

Vezmi svůj doutník a následuj mě

„Už mnoho desetiletí je v kurzu prohlašovat takzvané velké osobnosti za průvodní jevy, za ozdobnou pěnu hrající na kypících vodních masách sociálních dějin. Skutečnými hybateli příběhu jsou podle tohoto náhledu hlubinné ekonomické síly, technologický pokrok, výkyvy v ceně čiroku, drtivá váha nekonečného množství všedních lidských činů. A já myslím, že příběh Winstona Churchilla těmhle plkům zasazuje smrtící ránu. Churchill změnil běh dějin, sám a sám.“

Boris Johnson: Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny – vyšlo v nakladatelství Kniha Zlín v červnu 2016 v překladu Pavla Bakiče. 452 stran, 422 Kč (pevná vazba), 239 Kč (e-book). Autor recenze obdržel od nakladelství bezplatnou recenzní kopii e-booku.  

Tak zní klíčová pasáž životopisu Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny od Borise Johnsona; člena britské Konzervativní strany, který do letošního května osm let starostoval Londýnu. V originále vyšla před dvěma lety, česky letos v červnu. Požehnáním okolností tedy zrovna v Johnsonově nejslavnější a zároveň nejneslavnější hodince: vedle Nigela Farage byl nejviditelnější tváří kampaně pro brexit a po jejím úspěchu se o něm krátce mluvilo jako o budoucím premiérovi, než nečekaně přišel o podporu svého dosavadního stranického spojence Michaela Govea.

Rovnou si řekněme, že Faktor Churchill není vědecká práce, která by odpovídala akademickým standardům pro historické texty. Jediný Johnsonův přímý výzkum je, že s otevřenou plechovkou piva a zapáleným doutníkem meditoval nad Churchillovým životem na pár místech, kde britský voják, dvojnásobný předseda vlády a nositel Nobelovy ceny za literaturu bojoval a pracoval. To ovšem není výtka. Místo skript pro historiky čtenář zkrátka drží v ruce 452stránkovou legendu o svatém, Johnsonův obdivný líbesbríf státníkovi, se kterým na stejném světě společně pobyl jen půl roku.

Churchillovy kontroverze – a že jich v té dlouhé kariéře bylo: „katastrofa na Gallipoli“, „canakkalský průšvih“, návrat ke zlatému standardu a mnoho dalších – Johnson omlouvá tím, že Churchilla navedli poradci, že „jiný ministr by ve stejné situaci nad ničím nehloubal a hned kývl, kdežto Churchill se zamyslel“ a tak podobně. „[J]e pravda, že podle dnešních měřítek byl machistické prase“ a taky „imperialista“ a „sionista“, připouští dále Johnson, ale hned svůj idol brání: britské impérium Churchill tužil z humanistických pohnutek, aby zabránil kupování nevěst a tak podobně, a jeho názory byly nanejvýš stejně zpátečnické jako názory drtivé většiny členů sněmovny; v mnoha otázkách se nakonec přiklonil na stranu pokroku. I taková relativizace je v rámci žánru přijatelná, ba očekávatelná.

Neomluvitelné je ale to, že se čtenář Faktoru Churchill o některých sporných momentech Churchillovy kariéry z knihy nedozví vůbec: třeba o ožehavé diskuzi nad jeho podílem na smrti tří milionů Bengálců při hladomoru v roce 1943.

Když nemáte drogy, vrazte tam houževnatost

Když kniha neobstojí jako učebnice dějepisu, k čemu je tedy dobrá? Pokud máte za sebou nějaký životní krach a před sebou krev, pot a slzy, Faktor Churchill patří na váš noční stolek. Dlouho jsem nečetl nic, co by bylo v dobrém slova smyslu tak inspirativní. Johnson přemýšlí nad tím, co „napínalo pružinu“, která Churchilla po každém průšvihu dokázala odrazit ode dna, po každém zahnání do kouta ho opět vrátit na výsluní. Kde se bralo tolik houževnatosti v muži, kterým jeho vlastní otec opovrhoval jako neschopným troubou.

Nepedagogická odpověď: dílem za to mohly amfetaminy, které si Churchill oblíbil. To je ale další věc, kterou Johnson zamlčuje. Nabízí místo toho poněkud příkladnější psychologizování o tom, že mladý Churchill nahlédl vlastní srabství a řekl dost: „Jsem v mnoha ohledech zbabělcem, zvlášť se to projevilo ve škole; a mým nejvytouženějším cílem tudíž je proslavit se svou odvahou.“

To se mu nakonec povedlo. Jako voják bojoval na čtyřech kontinentech. Jako opoziční politik a následně i jako vůdce Británie odmítal ustupovat fašistům – a změnil tak běh dějin, sám a sám. Tím se Churchill nabízí „coby vzor pro každého, komu to dvakrát nešlo ve škole, kdo se nedostal na univerzitu, komu nelezla do hlavy matematika. Oslovuje každého, kdo se bojí, zda naplní představy svých rodičů, každého, kdo podle svého názoru v životě selhal, každého, kdo se potýkal s depresemi, každého, kdo někdy snědl, vykouřil nebo vypil víc, než by mu přísně vzato prospělo, každého, kdo cítí, že se navzdory nepřízni osudu nesmí vzdát.“ Vezmi svůj doutník a následuj mě, chce se dodat parafrází nápisů z krucifixů.

Čtěte taky

Při čtení Krvavých zemí historika Timothyho Snydera jsem myslel na špiritus. Stejně jako mnoho dalších dobrých věcí vznikla tahle kniha destilací. Snyder shromáždil obrovské množství materiálů popisujících běsy let 1928 až 1953 v Polsku, pobaltských zemích, Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Z toho kvasu vypálil text, který sice vydá na celý víkend, přesto v něm ale není nic navíc: ani jedna přeskočitelná kapitola, úvaha, vzpomínka:

Tohle není Churchill Řádu strážců koruny a meče

Když se z Faktoru Churchill nedozvíme nic opravdu nového a ani pár opravdu důležitých věcí, dozvíme se alespoň něco, o čem se ví jen málo? Ano a je toho spousta. Churchill například nikdy nepronesl řadu výroků, které se mu dnes běžně přisuzují. Nepředvídal například, že „v budoucnosti se fašisté budou prohlašovat za antifašisty“ ani si nevyměnil s poslankyní Nancy Astorovou zlé větičky „Být já vaše manželka, tak vám kápnu do kafe jed.“ – „Být já váš muž, tak bych ho vypil.“

Johnson, sám poměrně liberálně naladěný konzervativec, opakovaně zdůrazňuje, že Churchill, ač velký antikomunista, nebyl hardcore pravičák. Naopak „[s]ehrál klíčovou roli při nástupu sociálního státu na začátku dvacátého století. Dopomohl britským pracujícím k zavedení úřadů práce, přestávek na svačinu a podpory v nezaměstnanosti.“ Soucítil nejen s chudými příslušníky vlastního národa, ale i s nepřáteli, třeba s Němci polapenými ke konci první světové: „Pohled na takové množství poražených a zajatých nepřátelských vojáků měl tudíž Churchilla rozjařit, naplnit krutou rozkoší z toho, že Němčouři konečně dostávají co proto. Místo toho k nim pociťoval soucit. Když postupně začalo být jasné, že se na lepší časy neblýská jen zdánlivě a že Německo skutečně prohrává, že už je na lopatkách, reagoval Churchill jinak než četní politici menšího formátu.“

Těm, kteří se v diskuzích o údajně sebevražedné současné evropské politice zaštiťují Churchillem jako svým svatým, způsobí kognitivní disonanci mimo jiné informace, že jako předseda vlády nechal v roce 1940 poslat sto tisíc liber z našich daní na stavbu londýnské mešity a islámského kulturního centra.

Faktor Johnson

Knihu Faktor Churchill ale čtenáři neotevřou jen proto, aby zjistili něco o Winstonu Churchillovi; podobnou měrou je bude zajímat i sám autor. Co se tu o Borisi Johnsonovi dozví?

Že to není přitroublý kašpárek, natož britská kopie Donalda Trumpa, jak ho zpodobňují karikaturisté i někteří novináři, ale vzdělaný a pohotový chlapík. Coby absolvent oboru kombinujícího dějiny a literaturu a zkušený publicista se Johnson vyžívá v opulentním slohu, který do češtiny nadprůměrně kvalitně převedl Pavel Bakič. Kniha se hemží „pidlookými radikály“ a „bisexuálními halamy“, Británie se „šolíchá“ k úspěchu; tupá „konverze“ z angličtiny do češtiny se projednou nekoná. (Sluší se dodat, že Johnson orientaci Boba Boothbyho nezmínil samoúčelně, ale aby zprostředkoval, co na Churchillově křídle konzervativců vadilo chamberlainovcům.)

Johnson se očividně rád poslouchá. Místy toho prozrazuje víc o sobě než o Churchillovi. A bohužel i rád a zručně manipuluje. Jednu svou úvahu staví na předpokladech, že „podíl EU na světovém HDP setrvale klesá“ a „USA zůstávají největší ekonomikou planety“. Jenže když už přímo srovnáváme americkou federaci a evropskou unii, druhá ekonomika byla v roce vydání knihy co do objemu větší, a i když její podíl na světovém hospodářství sice skutečně klesá, to samé platí o podílu Spojených států. Jenže kdyby to Johnson napsal takto, už by čtenáře nepovodil tam, kde ho chce mít, že.

Což nás přivádí k předposlední otázce: Co by si Winston Churchill myslel o brexitu? Johnson v tom má jasno. Churchill chtěl jednotný evropský trh, spojenectví Francie a Německa a další atributy „sjednocené Evropy“. Zároveň by se prý pokoušel chránit britskou suverenitu a udržet souostroví mimo evropské struktury, jako neutrální most mezi Evropou a Amerikou.

Mě ale Johnson paradoxně přesvědčil spíš o tom, že ctižádostivý Churchill by se v dnes pokoušel zapsat do dějin světa spíš v Bruselu, hlavním městě půlmiliardové velmoci, než v Londýně, hlavním městě desetinové Anglie, kromě Evropské unie možná časem „nezávislé“ i na Skotech a Severoirech. Rval by se v Evropské komisi za dohodu o transatlantickém obchodu, drze vnucoval svou představu o lidských právech a demokratických principech celému světu, jedovatými poznámkami častoval progresivní levici, ale zároveň ji politicky zneškodňoval tím, že by některé její požadavky preventivně uváděl do praxe.

A nakonec: Oplývá Johnsonem popsaným „faktorem Churchill“ vůbec nějaký současný evropský politik? Ano, je tu jeden člověk, „jemuž jeho tvárná politická identita umožňuje roztrhat svěrací kazajku stranické politiky“, kdo dovede prosadit nepopulární, kurážné kroky bez ohledu na průzkumy veřejného mínění, kdo píše dějiny, když by se mnozí před historií raději oplotili.

Je to Angela Merkelová.


Úvodní obrázek: „Náš“ Winston Churchill před velvyslanectvím Spojeného království v Praze. Foto HUANG Zheng / Shutterstock.com

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Krejčí | 15. 9. 2016 08:35

Nezatoulal se sem poslední odstavec vedle od Palaty?

+16
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 15. 9. 2016 10:57

Pro mě je asi nepřínosnější zmínka o tom bengálském hladomoru. O hladomorech zaviněných Stalinem se obecně ví. Že obdobné zločiny má v repertoáru i kapitalistická a demokratická Anglie, a to navíc za premiérování samotného Churchilla, je pro mě novinka.

-3
+
-

Další příspěvky v diskuzi (28 komentářů)

Jan Pozner | 16. 9. 2016 13:01

Ten závěr opravdu potvrzuje, že v Brně maj něco ve vodě.
+5
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Michal Hatlapatka | 16. 9. 2016 03:47

Co se domělých Churchillových výroků týče, v češtině IMHO vede "Věřím pouze těm statistikám, které jsem sám zfalšoval." Johnson ho nevyvrací z prostého důvodu - pochází z německé propagandy a autorem je Goebbels.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Fraj | 15. 9. 2016 13:34

Tak si říkám, k čemu je mně takový článek. Po dřívější zkušenosti s Kašpárkem vím, že nejde o objektivní zhodnocení knihy, ale spíše o účelovou (dis)interpretaci. Kdyby knihu odsoudil, tak bych mohl s dost velku pravděpodobností očekávat, že jde o zajímavou knihu a vice versa. Takhle jsem se vlastně nedozvěděl nic použitelného :-)
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Tětek | 15. 9. 2016 13:03

"Johnson, sám poměrně liberálně naladěný konzervativec, opakovaně zdůrazňuje, že Churchill, ač velký antikomunista, nebyl hardcore pravičák."

Tahle věta je ukázkovým kašpárkoismem. Jelikož článek čtu na českém webu, předpokládal bych, že "liberálně naladěný konzervativec" znamená konzervativec, který je nakloněn svobodě. Jak však znám autora, jedná se ve skutečnosti o konzervativce, který je nakloněn socialismu (tedy opaku svobody). Považoval bych to za neodborný, strojový překlad, kdybych si nebyl jist tím, že pan Kašpárek záměrně usiluje o diskreditaci pojmu "liberalismus" stejně, jako se to povedlo v anglicky mluvících zemích.
+11
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jaroslav B. Kořínek | 15. 9. 2016 12:01

Merkel je Chamberlain.
+6
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomas Hruby | 16. 9. 2016 07:34
reakce na Jaroslav B. Kořínek | 15. 9. 2016 12:01

Podle mě trochu (dost) urážíte Chamberlaina... U nás je totiž viděn strašně zjednodušeně, v podstatě pořád převládá pojetí z doby komunismu o zradě západu. Ve skutečnosti ale hodnocení politiky první republiky vůči menšinám bylo už tehdy velmi rozporné a v dost ohledech převládala podpora Němců. Zrovna Churchill vystupoval sice proti, ale primárně proto, že se bál povzbuzení Hitlera, než že by až tak moc souhlasil s děním u nás.

Takže Chamberlain sice Mnichov podepsal, ale nezávislost zbytku ČSR myslel smrtelně vážně a také proto se ho obsazení 15.3.1939 nesmírně dotklo a bez váhání reagoval podepsáním záruk Polsku a posléze vstupem do války - fakt bych chtěl vidět, jak by ve stejné situaci reagovala merkelová...
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Capouch | 16. 9. 2016 10:21
reakce na Tomas Hruby | 16. 9. 2016 07:34

Chamberlain byl slušný člověk, solidní obchodník, který věřil, že se civilizovaní lidé dokáží rozumně dohodnout. Bohužel se musel dohadovat s Hitlerem a nikoli třeba s Göringem.

Nezapomínejme, že Británie byla tehdy světové impérium. Nepokoje v Palestině, Gándí v Indii, Malajsko a Hongkong ohrožené Japonci, a do toho řešit chaotickou situaci ve střední Evropě, odkud před čtvrtstoletím vzešla ničivá válka.

Churchill tehdy neměl vládní odpovědnost, to se pak snadno zastávají radikální názory.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Kohout | 16. 9. 2016 09:16
reakce na Tomas Hruby | 16. 9. 2016 07:34

Bohužel vyhlášení války Německu Francií bylo také pouze byrokraticky, tedy na papíře. Viz "Podivná válka".
Takže se nelze divit situaci na Ukrajině. Ta se vzdala jaderných zbraní zárukou nedělitelnosti státu.
Těmi zárukami si taky může vytřít ***.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomas Hruby | 19. 9. 2016 07:22
reakce na Jan Kohout | 16. 9. 2016 09:16

Za názor "válka jen na papíře" by vás ty tisíce mrtvých v době "podivné války" jistě milovaly...
V době "podivné války" se ve skutečnosti docela tvrdě bojovalo na moři, postupně zesilovaly akce letectva, posléze došlo k ostrým bojům v Norsku atd. Relativní klid byl jen na pozemní linii na západní frontě, což mělo důvodů více. Ve své podstatě byste období s podobným počtem ztrát našel i po pádu Francie.
Že podepsání smlouvy s Británií nepomohlo Polsku je spíš důsledek úspěchu německé diplomacie s podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop, na čemž se mimochodem hodně podepsaly chyby samotných Poláků (neochota podepsat širší smlouvu o spolupráci včetně SSSR, což bylo posléze asi poslední kapkou, která otevřela cestu k dohodě SSSR a Německa).
+0
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Kohout | 19. 9. 2016 09:04
reakce na Tomas Hruby | 19. 9. 2016 07:22

Ano, neznám detaily námořní války či Norska (to Německo obsadilo víceméně bez problémů, takže zas taková podpora nebyla).
Ovšem tak jako tak se - zvláště Francie - na tu smlouvu vykašlala. Protože útok na Německo byl *pozemní*, takže odčerpal *pozemní síly*. Takže útok měl být *pozemní*.
A vynit ze smlouvy Molotov-Ribentrov Poláky, to mi přijde chucpe. Zvláště vzhledem k tomu, jak byli Poláci Ruskem několikrát okupováni.
Nakonec SSSR si po konci války část Polska dokodnutou s nacisty stejně zanechal a Polsku to vyrovnal odebráním z původního Německa.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Capouch | 16. 9. 2016 10:14
reakce na Jan Kohout | 16. 9. 2016 09:16

Už Evžen Savojský doporučoval císaři Karlu VI., aby budoucnost monarchie a Marie Terezie zajistil raději silnou armádou a plnou státní pokladnou než mezinárodními smlouvami. Ukrajina dostala, co si zasloužila.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Richard Fuld | 15. 9. 2016 10:57

Pro mě je asi nepřínosnější zmínka o tom bengálském hladomoru. O hladomorech zaviněných Stalinem se obecně ví. Že obdobné zločiny má v repertoáru i kapitalistická a demokratická Anglie, a to navíc za premiérování samotného Churchilla, je pro mě novinka.
-3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Capouch | 15. 9. 2016 23:42
reakce na Richard Fuld | 15. 9. 2016 10:57

Četl jste ten článek? Hladomor v Bengálsku byla přírodní pohroma za největší války moderních dějin, zatímco ukrajinské sedláky nechal Stalin pomřít úmyslně, zabavováním úrody včetně osiva poté, co se vzpírali kolektivizaci. Ale to Vaše obvyklá sofistika, QE není tištění peněz, hladomor v Bengálsku je obdobný zločin jako holodomor, inu bílý kůň není kůň.
+10
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 16. 9. 2016 10:51
reakce na Jan Capouch | 15. 9. 2016 23:42

V článku se píše o podílu Churchilla na smrti tří milionů Bengálců při hladomoru v roce 1943. Nicméně rád se nechám poučit o skutečném stavu věci. :-) Na rozdíl od mnoha jiných. :-) Představa, že Churchill byl stejné monstrum jako Stalin je i pro mě poněkud děsivá.

Jakápak sofistika? Že QE není tištěním peněz je čistě technickým faktem, který je každému, kdo chápe principy současného bankovního a peněžního systému. Tady žádná sofistika není třeba. To že jsou pro Vás relevantnější nadpisy článků, jejichž autory jsou pisálci, kteří nemají ponětí o čem píšou, je čistě Váš problém.
-2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 16. 9. 2016 08:52
reakce na Jan Capouch | 15. 9. 2016 23:42

No a největší rozpor je "demokratická a kapitalistická", jako by nešlo o opaky:
- Kapitalismus = vlastnické právo, smluvní svoboda
- Demokracie = diktatura davu, vlastnické právo je jen formální (rozhoduje dav a to i o "soukromém" majetku i o soukromých dvoustranných smlouvách)

To, že někde je od obojího část, ještě neznamená, že to jsou slučitelné systémy. Poměr obou systémů není a nemůže být nějak pevně nastaven a zakonzervován. Demokratický kočkopes tíhne k růstu podílu státu/socialismu/lidovlády a ke klesání podílu smluvní svobody. Důsledkem toho se však přibližuje (očistný) ekonomický kolaps.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 16. 9. 2016 09:21
reakce na Jan Altman | 16. 9. 2016 08:52

"Důsledkem toho se však přibližuje (očistný) ekonomický kolaps."

Aniž bych vás chtěl nějak ironizovat, naopak zajímá mne to a nabízím malou reflexi.

Tohle očekávání konečné katastrofy, která rozmetá nemravný a disfunkční systém společnosti, je typické pro náboženské a politické extrémnější směry. Najdete to u jehovistů (kteří už už očekávají očistný armageddon), u dalších křesťanských apokalyptických sekt, obecně je v mnoha náboženstvích předpokládán poslední soud, atd.

Podobně extrémně levicové proudy očekávaly konečné zhroucení kapitalismu kvůli jeho "neřešitelným" rozporům. Že se podobný fenomén vyskytuje i u liberálních či pravicových směrů je pro mne novum, zajímavé sociologicky i politologicky. Píše se o tom někde u anarcholibertariánů souvisleji?
-2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 16. 9. 2016 10:40
reakce na Martin Brezina | 16. 9. 2016 09:21

A jistěže se píše:
- Např. H.H.Hoppe dokazuje, že demokracie zákonitě vede k socialismu (stále méně kapitalismu a více státních zásahů do ekonomiky a přerozdělování)
- A J.Salerno zase, že socialistická ekonomika nemůže fungovat
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 16. 9. 2016 10:36
reakce na Martin Brezina | 16. 9. 2016 09:21

Ve Venezuele se zjevně chopili moci jehovisti. A v Argentině, Zimbabwe, ...
V Řecku mají již delší dobu zřejmě jehovistickou vládu.
Vystrkují růžky už i v Itálii či Portugalsku, padouši.
Před 1989 vládli jehovisti v celém východním bloku.
V Brazílii jehovistické hnutí směřuje celou zemi k hospodářské katastrofě.
V EU jehovisti manipulují úrokové sazby a snaží se ekonomiku uregulovat k smrti.
---
Nikdo zde totiž nemluví o nějaké "konečné katastrofě".
Spíše o cyklické, resp. spirálovité, události, která přichází vždy po fázi růstu moci státu a jeho degeneraci. Řím nezkolaboval kvůli vašim jehovistům, nebo myslíte, že ano?
---
Vtipné je, že když si do prvního odstavce místo jehovistů dosadíte vás či pana Fulda či obecně socialisty, etatisty, intervencionisty a keynesiánce, začnou ty věty dávat smysl. Zkuste tedy také menší sebereflexi, jste-li toho schopen.
+8
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 16. 9. 2016 12:53
reakce na Jan Altman | 16. 9. 2016 10:36

Já chápu, že se vás srovnání s jehovisty dotklo, ale jde mi jen o analogii té apokalyptičnosti. A zajímalo mne, kde se o tom u anarchokapitalistů dočtu.
-1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 16. 9. 2016 14:51
reakce na Martin Brezina | 16. 9. 2016 12:53

Přemýšlím s kým (samozřejmě naprosto nezaujatě) srovnat vás...

Pokud vývoj současného režimu neregistrujete, či vás dokonce těší, protože jste s jeho protagonisty na jedné ideologické lodi, či z něj tyjete, to na tom směřování (a na jeho následcích) nic nemění.

Ne že bych s tímto nějak výrazně souhlasil, ale v různých oblastech si různí lidí toho posuvu všímají:
http://roklen24.cz/a/wMuLr/zeme-kde-dnes-jiz-opet-znamena-vcera

Jen vy, p.Fulda, Dienstbier, Valachová, Babiš, Schulz, mladý Stropnický a podobní z něj hýkají blahem a chtějí ještě více téhož. Tak si to ještě chvíli užijte, protože já jsem zkrátka přesvědčen o neudržitelnosti tohoto procesu. A v jeho konci nevidím žádnou apokalypsu, nebojte.
+3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 16. 9. 2016 10:44
reakce na Jan Altman | 16. 9. 2016 10:36

Pan Březina nikde nepíše, že by krachy říší či států způsobovali jehovisti nebo jiné sekty. Jen velmi trefně našel společný rys Vaší víry v neudržitelnost současného systému se všemi těmi obskurními sektami, které také vyhlíží konec světa skoro každým rokem. :-)

A Vaše reakce na tento postřeh je pak zcela mimo mísu.
-3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 19. 9. 2016 15:51
reakce na Richard Fuld | 16. 9. 2016 10:44

Víte, ony se dějiny stále hýbou, tedy KAŽDÝ systém je neudržitelný a dočasný.
I když chápu, že vy soudruzi jednou sníte o tisícileté říši, jindy o ráji proletářů "na věčné časy a nikdy jinak", ale stabilně vám to nějak nevychází.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 19. 9. 2016 22:47
reakce na Jan Altman | 19. 9. 2016 15:51

Jasně že nelze vyloučit, že se lidstvo posune k něčemu ještě lepšímu, než je současný systém. To jen Vy malujete pořád čerta na zeď. :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 20. 9. 2016 09:49
reakce na Richard Fuld | 19. 9. 2016 22:47

Akorát že to nové se často rodí až v kolapsu toho starého. Už proto, že:
1) Protagonisté toho starého se to často snaží udržet za každou cenu. Aspoň ještě další půlrok za cenu stále extravagantnějších opatření
2) Lidé mají malou představivost ("zemřu cca v tom, v čem jsem vyrostl") a strach ze změny
3) Obhajovat to staré je tak pohodlné (všichni ostatní jsou buď nebezpeční revolucionáři, nebo naivní snílci), já jsem ten realista

Takže jsou vlastně dva scénáře:
1) Struna se bude napínat tak dlouho, jak jen to půjde. Pak ten přerod bude pro spoustu lidí velmi bolestivý.
2) Někde pod hladinou bude to nové postupně vznikat a přechod pak bude hladký.
Proto myslím, že je potřeba podporovat bitcoin, zlato, stříbro. Uberizaci a AirBnbizaci ekonomiky. Neformální neregulované vztahy. Šedou ekonomiku. Anonymní neregulované peer-to-peer obchodní platformy fungující na principu torrentu a TORu. Daňové ráje a odchody do nich. Rozvoj technologie samovynutitelných smluv (ETH), atd... Pak je možné, že to staré se zkrátka jen přežije a bez zájmu odejde do historie. Ale to staré se zcela bez boje nevzdá: http://www.cnews.cz/clanky/bitcoin-vs-babis-obchod-s-btc-na-ceske-poste-narazil-ve-vlade
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Hynek Rk | 16. 9. 2016 11:33
reakce na Richard Fuld | 16. 9. 2016 10:44

No a pan Altman zase napsal, kde všude ta apokalyptická předpověď docela obstojně vyšla. Očekávám tedy od pana Březiny, že příjde se seznamem toho, kde vyšla předpověď jím citovaných sekt. Chtěl bych si to pak porovnat, co je vlastně na té podobnosti pravda.
+4
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

foxy | 15. 9. 2016 10:19

Angela jako Churchill? Nenechte se vysmát. Angela s bojí cokoliv rozhodnout, všechno nechává na ministrech. Sama rozhodla dvě věci. Zrušení jaderných elektráren a neomezené pozvání migrantů. Obě rozhodnutí jsou katastrofální.
+14
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Brezina | 15. 9. 2016 09:37

Hezky napsáno, pane Kašpárku. Už byste měl taky napsat něco většího.
I když s tou Angelou M. fakt souhlasit nebudu. Čas ukáže, dnes jsou všechny soudy jen pěna dní.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Krejčí | 15. 9. 2016 08:35

Nezatoulal se sem poslední odstavec vedle od Palaty?
+16
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!