Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Revolta a revoluce mají alternativu: Občanské jednání

| 3. 9. 2015 | Vstoupit do diskuze

Nová kniha Pavla Barši ve správný čas připomíná, že svobodnější a rovnější společnost nespadne shůry, ale že ji tvoříme sami, zdola, navazováním vztahů s ostatními.

Revolta a revoluce mají alternativu: Občanské jednání

Pavel Barša: Cesty k emancipaci – vyšlo v nakladatelství Academia v červnu 2015. 272 stran, 355 korun. Autor recenze dostal od nakladatele zadarmo recenzní výtisk.

Kdo touží po svobodě, vybírá si často mezi dvěma cestami: individuální existenciální revoltou a politickou revolucí. Obě ale naneštěstí snadno vyústí „do opaku toho, co slibuj[í]. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti,“ píše politolog Pavel Barša v úvodu svých Cest k emancipaci. Vzápětí upozorňuje na další, třetí cestu ke svobodě, kterou kniha následně přesvědčivě obhajuje, totiž na občanské jednání.

Při něm se „člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se právě z něj“. Překračuje při tom svoji identitu, svůj etnický a třídní původ, navazuje rovnoprávné vztahy se svými spoluobčany, poráží při tom v sobě strach z cizích a nahrazuje ho důvěrou.

Znalým čtenářům tyto myšlenky připomenou zásadní esej Václava Havla Moc bezmocných. Barša skutečně přímo navazuje na její závěr, který zní: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného tam. Co když je to naopak něco, co je už dávno ‚zde‘, a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“ Cesty k emancipaci na tuto otázku i přes Baršovy výhrady k některým Havlovým postojům, obzvlášť k volání po propojení občanské společnosti a politiky, odpovídají souhlasně. Emancipace nepřijde shora, až se jednoho krásného dne něco stane. Emancipace přichází zdola, „bezprostředně, občanským jednáním samým“.

Další čtení

Kuchařka oživování veřejného prostoru vyvolává dvě otázky: Copak žijeme v Somálsku, abychom museli stavět z palet a dalšího haraburdí? A není nakonec taktičtější než dělat „aspoň něco“ nedělat nic?

Proti lidskoprávním mcdonaldům

Barša píše mimořádně hutně, proto ho tolikrát doslovně cituji: jeho myšlenky se nedají zestručnit, osekat o přebytečné odbočky. Nenechává se unést, nezamilovává se do svého hlasu. Vítané osvěžení mezi všemi žvanily.

Škoda jen, že svoje abstraktní úvahy tak zřídka ilustruje reálnými příklady. Nevolám po inspirativní kuchařce občanského jednání ve stylu knihy Tactical Urbanism, ale přece jen je škoda, že se z celých dvou set padesáti stran věnují konkrétním projevům občanské sounáležitosti jen dvě. Totiž ty, kde Barša vzpomíná marocké protagonisty arabského jara, kteří se navzájem oslovovali „soubratře“ a dokázali tak v jedno emancipační hnutí spojit socialisty i konzervativce. Dále autor cituje prohlášení české iniciativy Bydlení pro všechny: „Černí a bílí tady spojili síly. […] Dali jste nám různá jména – anarchisté, aktivisté, skvoteři, feťáci. Můžeme být klidně bílí cikáni nebo zlí extremisté. Na jménech nezáleží.“ Zrovna to začne být zajímavé – a šlus.

Rozpracovat a hlavně zpřesnit by si zasloužila i Baršova kritika lidskoprávního průmyslu. Autor tvrdí, že nevládní organizace často evokují občanskou angažovanost a solidaritu, a přitom fungují spíše jako firmy nebo strany; že namísto navozování solidarity rovných spíš potvrzují hranice, které oddělují nerovné; že jejich zaměstnanci jsou spíš než aktivisty „lobbisty lidských práv v té podobě, v jaké tato práva definují jejich sponzoři a zaměstnavatelé“. V mnoha konkrétních případech by se s tím dalo nadšeně souhlasit, jenže ten odsudek je nekonkrétní a paušální. Což je škoda: mezi ryzím občanským jednáním a aktivitami lidskoprávních mcdonaldů se rozprostírá stejně dlouhá škála, jaká například ve zdravotnictví odděluje dobrovolné záchranáře od farmaceutických patentových trolů. Že mají oba konce zcela jinou morální hodnotu, je jasné, zajímavé by bylo teprve hledání hranic.

Šťastné načasování

Jinak už jen chvála. Pro současnou diskuzi o migraci a multikulturalismu jsou obzvlášť cenné kapitoly, které obhajobě občanského jednání předcházejí. Barša v nich představuje historii přemýšlení o asimilaci a afirmaci vyloučených skupin a odhaluje při tom, jak nenápadně nadřazeně se dovedou projevovat někteří liberálové: „[…] přitakání většinovému předsudku provádí i ti, kteří chválí příslušníky menšin za to, že vynikli ve schopnostech oceňovaných většinou.“ (Hele: žena-závodnice! Rom-živnostník! Potlesk pro šikulky!)

Předpotopní 21. století

Malá poznámka: Je ironické, že právě edice 21. století přináší tolik významných knih výlučně v tištěné, a nikdy v elektronické podobě. Určitě nejsem sám, kdo dává třeba kvůli vyhledávání přednost čtečce nebo tabletu, a kdo si proto přeje, aby řada konečně dostála svému názvu.

Aktuální jsou i Baršovy úvahy o zpolitizovaném soucitu, ve kterých se inspiruje politickou filozofkou Hannah Arendtovou. Spolu s ní připomíná, že „nositelé této do sebe zahleděné vášně soucitu (passion of compassion) potřebují k jejímu ukojení trpící, kteří jsou vůči nim jako netrpícím v nerovném postavení“. Soucit si proto ponechejme pro bezprostřední mezilidské vztahy, ve veřejném prostoru jej nahraďme racionální solidaritou.

Cesty k emancipaci nejsou přístupným polopatickým manifestem ani knihou převratně objevnou. Barša ale ve vhodnou chvíli opakuje důležitou zprávu: v o něco lepší, spravedlivější a svobodnější společnosti můžeme žít prakticky okamžitě. Musíme pro to ale opustit ulity vlastního ega a najít v sobě odvahu spolehnout se na druhé. – Což může být pro leckoho nakonec děsivější představa než ten státní převrat.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 3. 9. 2015 08:08

Ano, přesně. Šedá ekonomika, černá, švarcsystém, bitcoin, potomci silkroadu, barter, ... to je ta spontánní občanská cesta ke svobodě. Vždyť to říkám dávno.

+1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK