Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kmotr do deště

Nový film Příběh kmotra nabízí český politický kýč v kostce: „Když chceš bojovat s hajzlem, musíš zapomenout na pravidla.“

Scénárista a režisér Petr Nikolaev natočil akční thriller, u kterého se mi jedinkrát nezrychlil tep. Zato jsem se ale spolu s nepočetným zbytkem kina nad Příběhem kmotra mnohokrát zasmál. Třeba když jedna z mnoha mrtvol zahýbala očima nebo když si kmotr František Vedral zamyšlenkoval nad zradou od parťáků: „Tahle republika je vytunelovaná i lidsky.“

František Vedral samozřejmě není nikdo jiný než František Mrázek. Nesmí se to ovšem říkat nahlas, aby se nezlobila vdova, která po něm zůstala před osmi lety. Film tedy namísto doslovného Mrázkova životopisu nabízí jakési básnicky volné zpracování: bývalí veksláci se nepřetahují o Setuzu, ale Sezetu. Mrá… Vedral to od snajpra neschytá před sídlem firmy, ale uprostřed milovaného fotbalového stadionu, kam si vyjde uprostřed noci prohlížet svoji společnou fotografii s kamarády z dětství. Na jejím rubu se shodou okolností píše, že musí stát vždycky při sobě. Jenže už nestojí. Prásk…

Příběh kmotra — film ČR, 2013. Scénář a režie Petr Nikolaev. 
Repro: http://www.pribeh-kmotra.cz/

Filmaři vůbec spoléhají na to, že je divák slabomyslný, případně že nad nelogičnostmi v chování postav mávne rukou s tím, že milionáři jsou přece divní. Takže Vedral vydírá známé politiky na baru obklopený docela cizími pijany. Do svého nepřítele nechá třemi hromotluky nalít lahev špiritusu na chodbě činžáku, snad že počkat na něj v bytě by bylo nesportovně snadné. Kmotrovi vůbec nepřijde divné najmout si na něčí vraždu příbuzného oběti. Když jednoho z mafiánů zradí jeho ozbrojený strážce, nezastřelí ho zezadu vlastní pistolí, místo toho otevře vrata, kterými na dvůr z ulice vběhne zamaskovaný borec se samopalem. Jiný nájemný vrah se zato maskováním netrápí vůbec, klidně zastřelí novináře před svědky a hned potom odkráčí vilovou čtvrtí se sluchátky na uších, drsoň.

Všichni jsou tu správně v klidu: kriminalisté s naprostou samozřejmostí přiberou do svého týmu novinářku, která je shodou okolností Vedralova bývalá přítelkyně. Prověrka se sestávala z jejího vyznání: „Proti takýmto všivákom treba bojovať!“ Řeší s policisty pracovní teorie, hlídá odposlechy politiků a v redakci „Mladé fronty“ samozřejmě nikomu nechybí.

V Příběhu kmotra nevrže jen fungování světa drsných chlapů, ale i samotné filmařské řemeslo. Nikolaev zapomíná na vypravěčskou poučku „show, don't tell“ – ukazuj, nepopisuj. Podstatnou část děje tak odbývá vyprávěním kriminalisty, který jde Vedralovi po krku. Kde se v Bony a klid vytahují břitvy a duní Frankie Goes to Hollowood, v Příběhu kmotra okomentuje postava policisty záběr na náklaďák tak, že Vedralova skupina „lifrovala nejrůznější zboží“. Dávám si dlaně před oči, tolik napětí nevydržím.

Nechybí zato mor českých filmů, uslintané voyeurství; zde zastoupené dlouhým zpomaleným záběrem na pohupující se odhalená ňadra Vicy Kerekes. Kdybych měl šest měsíců, natahuju po plátně ručičky. Takhle mi bylo jen trapně.

Anketa

Půjdete do kina?

Slušný Čech proti mafiánům

Příběh filmu stojí na jednoduchém konfliktu: cestu Vedrala k bohatství a moci sleduje už od počátků kriminalista Čestmír Cajthaml. Ti dva do sebe neustále narážejí na naprosto nepochopitelných místech, jako je divadlo po neveřejné zkoušce, a navzájem se špičkují. Nevěřil jsem jim to. Vaculík už od Větru v kapse a Kamaráda do deště umí v podstatě jen škemrat o divákův soucit. Když s panoramatem Prahy za zády přes cigáro mrmlá „Nechtěl jsem slevit z pravidel, která jsem dodržoval celý život,“ máte chuť cvrnknout ho něžně přes nos a podat mu teplé kakao. To víš, že jo, ty můj kluku.

Ondřej Vetchý aspoň obohatil Mrá… Vedrala o roztomile natvrdlý rozměr. Nevím, nakolik to byl záměr, ale líbilo se mi to: proč by vlastně nemohla být hlava podsvětí jen velký kluk, co má rád fotbal a svého tátu? Když kmotr zabírá park vedle stadionu pro stavbu své vily, ušklíbne se drobotině divočící okolo: „A ty děcka si můžou běhat zas někde jinde.“ Neříká to jako tyran uzurpující veřejný prostor, spíš jako Forrest Gump a opravdu to bylo docela vtipné.

V guláši nepodařených akčních scén se ovšem topí všechny zajímavé motivy, včetně portrétu kmotra jako hlupáčka proplouvajícího posledním čtvrt stoletím. Nikolaev naopak natočil očekávatelný, nijak nekomplikovaný politický kýč. Dobrý komisař Čestmír (!) v něm reprezentuje slušné lidi a nemá tedy pro polistopadové dění dobrého slova: „Lidi jako ovce čekali na zázrak, ale vlci už si všechno rozebrali,“ dí třeba o kupunové privatizaci. Scénář působí jako vedlejší produkt projektu Slušný Čech čte příspěvky s nejvyšším počtem souhlasných hlasů.

Nepřekvapí vás, že Cajthamlovi a jeho partě hážou nadřízení i politici pod nohy jeden klacek za druhým. Slušelo by se připomenout, že ještě před pár lety vedli filmoví političtí záporáci, podle náznaků tedy Václav Klaus a Stanislav Gross, žebříčky popularity a několik milionů těch slušných lidí jim věřilo každé slovo. Do vlád je nevynesl ani Mrázek, ani Brusel, ani Moskva, ale český volič, který se chtěl mít líp.

Zásadním sdělením Příběhu kmotra je názor, k němuž Cajthaml dojde po dvacetiletém marném pronásledování mafiánů: „Když chceš bojovat s hajzlem, musíš zapomenout na pravidla.“ Kdo je hajzl, o tom tu nerozhoduje zákon se všemi svými pojistkami proti omylům a novému bezpráví, ale přepracovaný frustrát, který se rozhodne mafiány poštvat jednoho proti druhému, i když při tom budou umírat lidé.

Takové věci se v akčních thrillerech dít můžou. Motiv člověka beroucího spravedlnost do vlastních rukou zkoumají Špinavý Harry, Volný pád nebo třeba seriál Dexter. Podstatné je slovo „zkoumají“. Příběh kmotra nezkoumá nic: prostě konstatuje, že dokud budou hrát slušný lidi podle pravidel, neslušný budou mít navrch. To je hrozná myšlenka.

Za prvé, dělí společnost ostrou čarou na „my“ a „oni“, přičemž je automaticky jasné, že my jsme ti dobří (poctiví, pracovití, chudí) a oni ti hajzlové (neomalení, vychytralí, bohatí). Film tak přikapává do už tak dost vlhké vaty, na niž stačí přihodit semínko etnické nebo třídní nenávisti a začnou se dít věci. Za druhé, z feudálních tyranií se na svobodné země proměnily jen ty, kde lidé upřednostňovali stálé a férové postupy před „efektivním“ hurářešením problémů. Ve svých knihách o tom píší třeba Fareed Zakaria, Daron Acemoğlu a James A. Robinson nebo Vladimíra Dvořáková. Za třetí, poučka „zapomenout na pravidla“ nabízí únik před tím, že je starostí každého občana dbát o to, aby ta pravidla byla co nejlepší. Což se bohužel nedá dělat ze zápraží chalupy.

Já vím, je to jen akčňák. Jenomže jak ukázal úspěch ANO a Úsvitu, miliony lidí berou tohle bezobsažné a v důsledku paralyzující a kontraproduktivní skuhrání na poměry vážně. A na rozdíl od řádění kmotra tomu neudělá přítrž jedna dobře mířená rána.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK