Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Práce je! Jen ne za peníze

| 13. 6. 2013

Průkopník virtuální reality Jaron Lanier varuje: lidé odvádějí stále víc práce bezplatně pro „internetové sirény“, jako je Facebook nebo Wikipedia. Jeho nová kniha je ale navzdory několika dobrým postřehům spíš zmatečná.

Práce je! Jen ne za peníze

„Kodak na svém vrcholu zaměstnával 140 tisíc lidí a měl hodnotu za 28 miliard dolarů. Dokonce přišel s prvním digitálním fotoaparátem. Dnes je firma po bankrotu a tváří digitální fotografie se stal Instagram. Když jej v roce 2012 koupil za miliardu dolarů Facebook, zaměstnával Instagram pouze 13 lidí.“ To je ve zkratce největší z problémů, kterými se v nové knížce Who Owns the Future zaobírá informatik Jaron Lanier, druhdy podnikatel a pionýr virtuální reality, dnes hudebník a esejista. Digitální revoluce podle něj nechává zmizet víc pracovních míst, než kolik jich vytváří.

Časem potká podle Laniera všechny obory, patrně včetně samotného „ajtý“, podobný osud: tisícihlavé armády se smrsknou do efektivních partizánských bojůvek. Tak jako stroje nahradily v západních zemích převážnou část manuální pracovní síly, tu duševní nahrazuje software, což je slovy Laniera „konečná průmyslová revoluce“. Řidiče z povolání nahradí počítačem řízená auta a „[š]kolství se může znapsterizovat a vaporizovat během pár let“. Jak víme z podobně zaměřené, jen optimističtější knihy Automate This, software může „ušetřit“ většinu pracovních míst v médiích, medicíně, právních a tlumočnických kancelářích. Tedy míst, kvůli kterým se lidé tradičně za mizerné peníze učí do třiceti nebo pětatřiceti, aby se pak měli do důchodu dobře. Co ale bylo před dvaceti lety největší sociální jistota, je teď hra proti počítači v módu Ultra-Violence.

Lanier hledá odpověď na otázku, kterou se poprvé zabýval už Aristoteles: co s těmi „extra“ lidmi? Zatímco průmyslová revoluce vehnala pracovníky z polí do továren a technologická revoluce z továren do kanceláří a na přepážky, softwarová revoluce zatím v západních zemích žádný nový zjevný trh s lidskou prací neotevřela. Lanierovy všeobecné obavy bych trochu zpřesnil: softwaroví nebo biologičtí inženýři můžou být zatím v klidu, ale co se středoškoláky ve službách?

Peníze hýbou světem. I tím, který je open a free

Neznamená to, že by lidi neměli co dělat: jen že stále víc práce dělají mimo zaměstnání, zdarma, pro „siren servers“ – „vábivé služby“. Hodnotí zboží na Amazonu, píšou hesla pro Wikipedii, lajkují obsah na Facebooku, sdílí svůj pohyb na Foursquare a odkazováním naznačují Googlu, jak vysoko má tu kterou stránku umístit ve výsledcích hledání. Několik málo sirén na internetu vydělává na dobrovolnické práci miliardy dolarů, zatímco se stovky milionů odyseů spokojují s pocitem vlastní užitečnosti. Škoda, že se jím nedá zaplatit činže.

Tenhle digitální dav je navíc zblbnutý ideologií, které Evgeny Morozov říká internetcentrismus; podle Laniera zkrátka zapomíná na to, že i v digitální éře fungují všechny ekonomické a politické mechanismy jako dosud. Nikdo majetný a mocný se o svoje bohatství a vliv jen tak dobrovolně nepodělí s lidmi, kteří jsou pro něj zdrojem renty. Odtud název knížky: Komu patří budoucnost? Sirénám, nebo všem?

Bakšiš pro wikipedisty

Ve své diagnóze je Lanier poměrně konkrétní, i když to ještě neznamená, že přesný. Už jen ten úvodní příklad s Instagramem je poněkud vyhrocený. Jako „signifikantní anekdota“ mohl podobně zavádějícím způsobem sloužit i příběh Applu: z garáže k 72 800 zaměstnancům – to zní přece skvěle. A ač měl původní vlastník Instagramu, firma Burbn, jen třináct zaměstnanců, neznamená to přece, že vytvořila pouhých třináct pracovních míst. Jen pro ni mnohem víc lidí pracovalo externě než interně, od uklízeček po ajťáky. Další pracovní místa vznikla pro tvůrce různých softwarových i hardwarových doplňků a někdo taky musí vyrobit limuzíny a postavit domy pro „vykešované“ majitele – takže nějaké drobečky zbydou i na tu střední třídu bez diplomů z MIT.

Medicínu pak Lanier předepisuje vyloženě nejasně. Volá po „udržitelé informační ekonomice“, což zní svůdně; kdyby mě kvůli tomu někdo zastavil na ulici, dal bych mu stovku. Není těžké domyslet si, že se pod tím skrývají změny v technických i ekonomických principech fungování internetu. A to tak, aby mravenečkové dostali něco lepšího než dobrý pocit z vlastní užitečnosti: „Na světě bude mnohem více finančních transakcí, než jsme dnes zvyklí. S každým spuštěním kódu dostane mnoho lidí malý příspěvek.“ Odměňování wikipedistů, recenzentů nebo bloggerů zní svůdně. Ihned se ale nabízí otázka, jak k něčemu takovému sirény donutit a jak by mělo řešení vypadat konkrétně. Nepřivazoval bych se sice k bagru, kdyby to dejme tomu vláda Spojených států a Evropská komise nařídily Amazonu a Googlu befelem, jen si nedokážu představit mechanismus, kterým by se v takovém pseudotržním prostředí rozhodovalo o tom, jak cenný je který příspěvek. Dělala by to dvanáctičlenná Krajská komise pro hodnocení kvality wikipedických editací? Nebo další software? Nebo by se odměňovalo za písmenko jako na literárním „trhu“ v ČSSR? Neříkám, že to jistojistě nejde – jen že Lanier čtenářům dluží vysvětlení.

Hlavně ale zapomíná na to, že peníze proměňují povahu věcí, které za ně vyměňujete. Stačí si vzpomenout na nešťastnou petiční kampaň Vladimíra Dlouhého: když za podpis platíte, zákonitě nebude v průměru tak „kvalitní“, jako když dobrovolníky i petenty odměňuje jen dobrý pocit. Podobné je to s internetovým dobrovolničením: Google se před lety pokoušel konkurovat Wikipedii službou Knol, jejíž obsah by tvořili odborníci výměnou za podíl z reklamního zisku. Pokus dopadl totálním neúspěchem, byť z více důvodů, a dnes nám Knol připomíná jen jeho wikipedické heslo.

Who Owns the Future se nepovedla. Hlavní otázka, tedy jak reálná je vyhlídka třaskavých společenských problémů a jak je případně tlumit, zůstává bez uspokojující odpovědi. Lanier na 416 stranách nabízí jen o málo víc postřehů, faktů a argumentů než Jon Evans v komentáři After Your Job is Gone. Téma se propírá i na českém webu, byť Jiří Hlavenka a hlavně Peter Lelovič na Lupě zůstali oba pod svou vrcholnou formou. Konstatování druhého z nich „V dnešním světě se můžete narodit jako pastevec koz v Zimbabwe a skončit můžete jako virtuálně-čínský miliardář“ patří do zlatého fondu publicistického žánru „proč koukat z okna, když tu jsou myšlenkové experimenty“. Na polemice jsou nakonec nejcennější některé komentáře, například ten Jiřího Kouly.

Zpátky k Lanierovi: s každou stránkou jeho nové knihy mizí kousek nadšení založeného úvodní alegorií o žebrákovi, který nemá na pitnou vodu a namísto plné sklenice se dočká jen „výhod“ digitální éry: „Naštěstí můžete při čekání na smrt žízní sledovat jakýkoliv kdy natočený film či pornografické video, popřípadě si popovídat s virtuálními projekcemi svých zesnulých příbuzných.“ Škoda, mohl to být skvělý satirický román.


Jaron Lanier: Who Owns the Future? – vydalo nakladatelství Simon & Schuster v květnu 2013. 416 stran, 15 dolarů (pro Kindle). 

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Radovan Dell | 13. 6. 2013 08:17

Knizku jsem skoro cetl, tedy chtel jsem ji cist po tom, co jsem si precetl autoruv clanek na BBC, jenze pak jsem si neco o autorovi vygooglil a zmenil nazor. On jako neuspesny muzikant ma problem s rozdelenim dnesniho sveta, kdy spousta muzikantu zije u rodicu, zatimco Facebook vydelava miliardy. Jenze tak to vicemene bylo vzdy. Muzikanti byli, az na par vyjimek jako Beethowen, chudi pocestni toulajicise od vesnice k vesnici, zatimco bohati nevedeli, kam drive se svymi miliony.

Co se tyce clanku na Lupe, tak tam je problem s tim, ze se oba panove pousti do predpovidani budoucnosti, coz je docela problem. Na jednu stranu nam stroje berou praci - napr. samoobsluzne pokladny. Misto 6 pokladnich ted mame jednu, ktera tam jen stoji a hlida, ze lidi nekradou a deti si nekupuji vodku.

Na druhou stranu uz nejezdime na konich a nepotrebujeme kovare a nebo boty si radeji koupime nove, misto toho, aby nam je svec opravil.

Jak to bude v budoucnu? Kdo vi. Kdyz se ale podivame do minulosti, tak technicky pokrok prinesl neskutecne zvyseni zivotni urovne. Automaticka pracka sice zpusobila, ze vymizely pradleny, ale komu to dneska vadi?

Dle meho vzniknou nove pracovni pozice a i kdyz si lide dnes nedovedou predstavit, co budou delat kopaci, tak si jsem jisty, ze si lide kdysi taky nedovedli predstavit, co budou delat pradleny, sevci, kovari a nebo ten chlapek, co vecer chodil mestem a rozsvecoval lampy.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Vlad Ender | 13. 6. 2013 11:48
reakce na Radovan Dell | 13. 6. 2013 08:17

FT Alphaville mel na tohle tema pred nekolika mesici celkem zajimavy serial.

Pokud si dobre pamatuji, tak v podstate spekulovali nad tim, jestli v urcitem smyslu tem "bohatym" nezacne davat vice smyslu pokrok brzdit nez nechat (resp. vytvaret umely nedostatek, a to pres brzdeni technologickeho pokroku - napr. patentovymi valkami). V podstate jde o to, ze pokud je neco velice levne a dostupne, tak to ztraci na hodnote - aby to nejakou hodnotu melo, musi to byt relativne nedostupne.

Napr. pokud by si kazdej mohl doma 3D vytisknout cokoli, tak maj najednou hodnotu jen tri veci - zakladni suroviny (komodiat), energie (komodita) a design (ktery se tezko kontroluje neb "vyroba" je decentralizovana). Mozna jeste brand, ale to bych dal spolu s tim designem a de-centralizaci spise design=specificka osoba nez Nike nebo Addidas.

Samozrejme take, ve chvili kdy se vsechno 3D printuje, tak prijde o praci tak 50-70% obyvatelstva (skoro vsechen obchod krome potravin, kompletni prumysl, velka cast dopravy atd atd. V CR prumysl zamestnava kolem 40% pracovni sily). Co s nima (mimo jine tim samozrejme prijdou o prijem...)? Po pravde receno, nevim (a neverim ze nekdo vi), ale provokativne bych mohl rici ze co nezvladl USSR zvladne technicky pokrok ;) - nastoleni stavu kde nejaka zakladni (relativne vysoka, ve srovnani i s ted) zivotni uroven bude automaticky garantovana neb to bude tak levne ze nebude mit smysl to neposkytovat (a riskovat socialni nepokoje).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Radovan Dell | 13. 6. 2013 20:32
reakce na Vlad Ender | 13. 6. 2013 11:48

To co píšete se z části děje i dnes. Ono je asi lepší zaplatit o trochu vyšší daně a dát nějaké peníze na jídlo a chlast sociálně slabým, než je nechat o hladě a riskovat, že mi vykradou spižírnu a vinný sklep. Půjdu-li do toho konspirativně, tak stejně větší množství daní zaplatí střední třída, aby boháčům zajistila bezpečí, ale takovou úvahu nechám spíše pro pana Hampla.

Faktem ale je, že už jsou některé věci tak levné, že má smysl poskytovat je "zadarmo" a vyhnout se tak sociálním nepokojům.

Co se ale předpovídání budoucnosti týče, tak nezbývá, než si počkat. Možná 3D tisk přinese nová odvětví, o kterých dnes ani nesníme, tak jako internet přinesl Gmail, Facebook a Instagram a připravil o práci tisíce pošťáků.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Radovan Kubát | 17. 6. 2013 22:41
reakce na Radovan Dell | 13. 6. 2013 20:32

"Faktem ale je, že už jsou některé věci tak levné, že má smysl poskytovat je "zadarmo" a vyhnout se tak sociálním nepokojům."

M átepravdu, že některé věci jsou velmi levné a je možné poskytovat je pro zachování klidu třeba i zadarmo. Obávám se ale, že některé věci důležité pro sociální klid (potraviny, bydlení, zdravotní péče) jsou stále dost drahé a jejich cena naopak roste. Růst mezd a sociálních dávek je výrazně pomalejší než růst cen potravin a energií. "Hry" jsou levné, "chléb" je bohužel docela drahý.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Weinfurtner | 13. 6. 2013 10:11
reakce na Radovan Dell | 13. 6. 2013 08:17

Přesně tak. Fakt, že ta výměna právě probíhá je důvodem, že ještě nevíme co namísto dnešních právě nahrazovaných pracovních příležitostí přijde v budoucnu.

Stejně tak jako si v 19 století nedovedli představit PC ve chvíli, kdy na místo kopáčů v lomu nastoupil zbrusu nový bagr a kolečka nahradil nákladní vůz.

Tyhle proměny sebou nesou spoustu těžkých lidských osudu. To že vznikly nové příležitosti a lidstvo nezhynulo a že technický pokrok přinesl bohatství, to je všechno pravda.

Ale neškodí připomenout, jak to probíhalo v čase a že se to událo za cenu mnoha obětí.

Navíc dnes máme trochu jinou situaci. Zatímco v 19 století lidé umírali v průměru kolem 50 let, dnes žijeme průměrně o mnoho déle.

To znamená, že toho utrpení kumulovaného v čase taková proměna přinese mnohem více.

Otázkou je, zda větší bohatství společnosti toto zase naopak neztlumí. Ale to je otázka pro důkladnou analytickou práci.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Michal KašpárekMichal Kašpárek
* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!