Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Práce je! Jen ne za peníze

Průkopník virtuální reality Jaron Lanier varuje: lidé odvádějí stále víc práce bezplatně pro „internetové sirény“, jako je Facebook nebo Wikipedia. Jeho nová kniha je ale navzdory několika dobrým postřehům spíš zmatečná.

„Kodak na svém vrcholu zaměstnával 140 tisíc lidí a měl hodnotu za 28 miliard dolarů. Dokonce přišel s prvním digitálním fotoaparátem. Dnes je firma po bankrotu a tváří digitální fotografie se stal Instagram. Když jej v roce 2012 koupil za miliardu dolarů Facebook, zaměstnával Instagram pouze 13 lidí.“ To je ve zkratce největší z problémů, kterými se v nové knížce Who Owns the Future zaobírá informatik Jaron Lanier, druhdy podnikatel a pionýr virtuální reality, dnes hudebník a esejista. Digitální revoluce podle něj nechává zmizet víc pracovních míst, než kolik jich vytváří.

Časem potká podle Laniera všechny obory, patrně včetně samotného „ajtý“, podobný osud: tisícihlavé armády se smrsknou do efektivních partizánských bojůvek. Tak jako stroje nahradily v západních zemích převážnou část manuální pracovní síly, tu duševní nahrazuje software, což je slovy Laniera „konečná průmyslová revoluce“. Řidiče z povolání nahradí počítačem řízená auta a „[š]kolství se může znapsterizovat a vaporizovat během pár let“. Jak víme z podobně zaměřené, jen optimističtější knihy Automate This, software může „ušetřit“ většinu pracovních míst v médiích, medicíně, právních a tlumočnických kancelářích. Tedy míst, kvůli kterým se lidé tradičně za mizerné peníze učí do třiceti nebo pětatřiceti, aby se pak měli do důchodu dobře. Co ale bylo před dvaceti lety největší sociální jistota, je teď hra proti počítači v módu Ultra-Violence.

Lanier hledá odpověď na otázku, kterou se poprvé zabýval už Aristoteles: co s těmi „extra“ lidmi? Zatímco průmyslová revoluce vehnala pracovníky z polí do továren a technologická revoluce z továren do kanceláří a na přepážky, softwarová revoluce zatím v západních zemích žádný nový zjevný trh s lidskou prací neotevřela. Lanierovy všeobecné obavy bych trochu zpřesnil: softwaroví nebo biologičtí inženýři můžou být zatím v klidu, ale co se středoškoláky ve službách?

Peníze hýbou světem. I tím, který je open a free

Neznamená to, že by lidi neměli co dělat: jen že stále víc práce dělají mimo zaměstnání, zdarma, pro „siren servers“ – „vábivé služby“. Hodnotí zboží na Amazonu, píšou hesla pro Wikipedii, lajkují obsah na Facebooku, sdílí svůj pohyb na Foursquare a odkazováním naznačují Googlu, jak vysoko má tu kterou stránku umístit ve výsledcích hledání. Několik málo sirén na internetu vydělává na dobrovolnické práci miliardy dolarů, zatímco se stovky milionů odyseů spokojují s pocitem vlastní užitečnosti. Škoda, že se jím nedá zaplatit činže.

Tenhle digitální dav je navíc zblbnutý ideologií, které Evgeny Morozov říká internetcentrismus; podle Laniera zkrátka zapomíná na to, že i v digitální éře fungují všechny ekonomické a politické mechanismy jako dosud. Nikdo majetný a mocný se o svoje bohatství a vliv jen tak dobrovolně nepodělí s lidmi, kteří jsou pro něj zdrojem renty. Odtud název knížky: Komu patří budoucnost? Sirénám, nebo všem?

Bakšiš pro wikipedisty

Ve své diagnóze je Lanier poměrně konkrétní, i když to ještě neznamená, že přesný. Už jen ten úvodní příklad s Instagramem je poněkud vyhrocený. Jako „signifikantní anekdota“ mohl podobně zavádějícím způsobem sloužit i příběh Applu: z garáže k 72 800 zaměstnancům – to zní přece skvěle. A ač měl původní vlastník Instagramu, firma Burbn, jen třináct zaměstnanců, neznamená to přece, že vytvořila pouhých třináct pracovních míst. Jen pro ni mnohem víc lidí pracovalo externě než interně, od uklízeček po ajťáky. Další pracovní místa vznikla pro tvůrce různých softwarových i hardwarových doplňků a někdo taky musí vyrobit limuzíny a postavit domy pro „vykešované“ majitele – takže nějaké drobečky zbydou i na tu střední třídu bez diplomů z MIT.

Medicínu pak Lanier předepisuje vyloženě nejasně. Volá po „udržitelé informační ekonomice“, což zní svůdně; kdyby mě kvůli tomu někdo zastavil na ulici, dal bych mu stovku. Není těžké domyslet si, že se pod tím skrývají změny v technických i ekonomických principech fungování internetu. A to tak, aby mravenečkové dostali něco lepšího než dobrý pocit z vlastní užitečnosti: „Na světě bude mnohem více finančních transakcí, než jsme dnes zvyklí. S každým spuštěním kódu dostane mnoho lidí malý příspěvek.“ Odměňování wikipedistů, recenzentů nebo bloggerů zní svůdně. Ihned se ale nabízí otázka, jak k něčemu takovému sirény donutit a jak by mělo řešení vypadat konkrétně. Nepřivazoval bych se sice k bagru, kdyby to dejme tomu vláda Spojených států a Evropská komise nařídily Amazonu a Googlu befelem, jen si nedokážu představit mechanismus, kterým by se v takovém pseudotržním prostředí rozhodovalo o tom, jak cenný je který příspěvek. Dělala by to dvanáctičlenná Krajská komise pro hodnocení kvality wikipedických editací? Nebo další software? Nebo by se odměňovalo za písmenko jako na literárním „trhu“ v ČSSR? Neříkám, že to jistojistě nejde – jen že Lanier čtenářům dluží vysvětlení.

Hlavně ale zapomíná na to, že peníze proměňují povahu věcí, které za ně vyměňujete. Stačí si vzpomenout na nešťastnou petiční kampaň Vladimíra Dlouhého: když za podpis platíte, zákonitě nebude v průměru tak „kvalitní“, jako když dobrovolníky i petenty odměňuje jen dobrý pocit. Podobné je to s internetovým dobrovolničením: Google se před lety pokoušel konkurovat Wikipedii službou Knol, jejíž obsah by tvořili odborníci výměnou za podíl z reklamního zisku. Pokus dopadl totálním neúspěchem, byť z více důvodů, a dnes nám Knol připomíná jen jeho wikipedické heslo.

Who Owns the Future se nepovedla. Hlavní otázka, tedy jak reálná je vyhlídka třaskavých společenských problémů a jak je případně tlumit, zůstává bez uspokojující odpovědi. Lanier na 416 stranách nabízí jen o málo víc postřehů, faktů a argumentů než Jon Evans v komentáři After Your Job is Gone. Téma se propírá i na českém webu, byť Jiří Hlavenka a hlavně Peter Lelovič na Lupě zůstali oba pod svou vrcholnou formou. Konstatování druhého z nich „V dnešním světě se můžete narodit jako pastevec koz v Zimbabwe a skončit můžete jako virtuálně-čínský miliardář“ patří do zlatého fondu publicistického žánru „proč koukat z okna, když tu jsou myšlenkové experimenty“. Na polemice jsou nakonec nejcennější některé komentáře, například ten Jiřího Kouly.

Zpátky k Lanierovi: s každou stránkou jeho nové knihy mizí kousek nadšení založeného úvodní alegorií o žebrákovi, který nemá na pitnou vodu a namísto plné sklenice se dočká jen „výhod“ digitální éry: „Naštěstí můžete při čekání na smrt žízní sledovat jakýkoliv kdy natočený film či pornografické video, popřípadě si popovídat s virtuálními projekcemi svých zesnulých příbuzných.“ Škoda, mohl to být skvělý satirický román.


Jaron Lanier: Who Owns the Future? – vydalo nakladatelství Simon & Schuster v květnu 2013. 416 stran, 15 dolarů (pro Kindle). 

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK