Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak se žije v Zazobané Lhotě

Nová kniha Plutocrats vysvětluje, čím se liší dnešní miliardáři od včerejších milionářů a proč si sami uškodí, pokud zašpuntují vstup na vrchol.

„Víš, jak se řekne po pražsku milion? Haha: Tak málo?!“ podělil se se mnou kdysi jeden Moravák o bonmot. Kdybych chtěl na vlastní oči vidět pukající lidskou hlavu, dal bych mu přečíst knihu Plutocrats: The Rise of the New Global Super-Rich and the Fall of Everyone Else, čili Plutokraté: Vzestup nových globálních superbohatých a pád všech ostatních. Je totiž o lidech, kteří „tak málo?“ říkají miliardě. Ekonomická novinářka Chrystia Freelandová v ní líčí svět jednoho procenta nejbohatších z jednoho procenta nejbohatších a odhaduje, co jejich rostoucí příjmy znamenají pro nás ostatní.

Největším překvapením je to, že Freelandová navzdory svůdnému tématu téměř nesklouzává k obvyklým šablonám a nenabízí jednoduchá řešení. Zlobím se na ni (a jejího nakladatele) jen za druhou část názvu: kniha ve skutečnosti není o pádu všech ostatních. Popisuje totiž stagnaci střední třídy a chudnutí chudých v západním světě a bohatnutí širokých vrstev v Latinské Americe a Asii. Ale budiž, Nekonečný příběh měl taky jen hodinu a půl.

Doma je tam, kde vás mají rádi. Takže nikde

Srovnávat jmění bohatých napříč milénii podle hřiven zlata je ošidné – Alexandr Veliký by nejspíš vyměnil půlku říše za platíčko penicilinu. Freelandová si tedy bere na pomoc metodiku Adama Smithe: kolik současníků by se muselo skládat na boháčovu roční výplatu?

Vojevůdce Marcus Licinius Crassus vydělával tolik co 32 tisíc průměrných Římanů prvního století před naším letopočtem. Průmyslník Andrew Carnegie na začátku dvacátého století překonal průměrný americký příjem 48tisíckrát, Rockefeller o čtyřicet let později 116tisíckrát. Kam se ale šupáci hrabou na mexického magnáta Carlose Slima, který by si dnes průměrného Josého mohl zaplatit 400tisíckrát. Freelandová i dalšími ukazateli dokládá, že nejbohatší jsou dnes „víc nejbohatší“ než před padesáti nebo sto lety: „Jak napsal F. Scott Fitzgerald, bohatí lidé jsou jiní než my. Podstatné je ale hlavně to, že se dnešní bohatí liší i od včerejších bohatých.“

Globalizace, informační technologie a rychlá doprava počaly a vychovaly v posledních dekádách nový druh miliardáře: Bydlí někde mezi New Yorkem, Hongkongem, Moskvou a Bombají. Děti posílá studovat na Ivy League. Daně platí tam, kde je to výhodné. Politiku ovlivňuje tam, kde je to výhodné. Nemá vlast. „Několik plutokratů se snaží vybudovat skutečné Galtovo hnízdo [útočiště zneuznaných bohatých v románu Ayn Randové Atlas Shrugged]. Jde o projekt institutu Seasteading, který usiluje o vybudování umělých ostrovů v mezinárodních vodách, kam nedosáhne moc žádné vlády.“

Své bohatství moderní oligarcha pravděpodobně nezdědil, ale vydělal.

Je to geek. Nemá žádnou ideologii, věří datům, jde mu o výsledky. Freelandová se snad k pasáži o technokratech vládnoucím Wall Streetu i Washingtonu inspirovala u algoritmického investora a algoritmického šiřitele dobra Karla Janečka. Když jsme u toho dobra: moderní plutokrat má rád charitu. Ale charitu s výsledky.

Nevypadá jako kruťák, i když může být. „V Zappos všichni nosí džíny a nikdo nemá kancelář. Přesto tam zeje obří propast mezi vedením a zaměstnanci. Tohle paradoxní spojení rovnostářské kultury s extrémní ekonomickou a společenskou nerovností je zásadní a často přehlíženou částí vztahu mezi superelitou a ostatními.“ Zappos na jednu stranu pořádá exkurze po „šťastných pracovištích“, na druhou se tu okamžitě propouští za první příchod opožděný byť jen o pár minut.

S ostatními plutokraty se náš hrdina dělí o několik málo superhvězd servisní třídy: zuby mu opravuje Bernard Touati a vilu staví „starchitect“ Frank Gehry. Člověk si nad touhle pasáží úplně představí hlavní třídu „globálního maloměsta miliardářů“, jakési Zazobané Lhoty: Tak co, Buffet, koukám, že jdou od řezníka… – No jo, Ortega, pro gothaj, teď už jen pro dva lahváče a domů, ať stihnu Kladno s Kometou. Hrajou mi na dvorku.

A samozřejmě je to muž. (Aspoň nějaké jistoty zůstaly.)

Posil stát – a plutokrat na něm bude paratizovat. Privatizuj – a plutokrat bude mít Vánoce

To je ta roztomilejší část příběhu. Zbývající vás možná znepokojí i v případě, že pohrdáte závistivými sockami a Carlos Slim je pro vás prostou matematikou 400tisíckrát záslužnější bytostí než průměrný mexický José, neb trh naděluje spravedlivě.

Nestačí být bohatí, abyste si zasloužili označení plutokrat. Jak naznačuje kořen slova, musíte mít zároveň moc. A je to právě propojení státní a ekonomické moci, co činí plutokracii nebezpečnou. Freelandová vyjmenovává dobře známé příklady „privatizace zisků a socializace ztrát“ při záchranách amerických bank (nebo spíš bankéřů), popisuje lobování za zákony, které jsou výhodné pro několik koncernů, nevýhodné pro ostatní. Na to se dá snadno namítnout: stát by se tedy neměl montovat lidem do věcí, pojďme ho zprivatizovat. Freelandová ale připomíná, že právě rozprodej státního majetku v postkomunistických zemích dal vyrůst těm největším oligarchům. Pár donedávna nemajetných lidí najednou vlastní nerostné bohatství celé země, aniž je – na rozdíl od řekněme Billa Gatese – vidět, čím na oplátku za své jmění obohatili své spoluobčany. „Myslím, že je důležité rozlišovat mezi bohatými, kteří se na svou pozici dostali odkloněním národního důchodu ve svůj vlastní prospěch, a těmi, kteří vybudovali novou firmu a nový zdroj bohatství.“

Autorka připomíná tisíciletou Benátskou republiku. Ta začala pozvolně upadat v roce 1315, kdy plutokraté vyhláškami zašpuntovali vchod na společenský vrchol. Říkali tomu jednoduše: la serrata, uzávěra. Do kontrastu s tím klade zlatou éru americké střední třídy, na jejímž začátku byla v roce 1950 takzvaná detroitská dohoda mezi automobilkami a odbory: my vám budeme platit pojištění a každý rok přidávat, a vy se neopovážíte stávkovat. Inkluzivní společnosti dlouhodobě bohatnou, exkluzivní chudnou a nakonec na to dojede i jejich elita, říká Freelandová. Jistou naději dává, že si to západní plutokraté v posledních dvou stech letech několikrát sami uvědomili a zachovali se podle toho, částečně ze strachu z bolševických revolucí. Co myslíte: podrobí se dobrovolně „kreativní destrukci“ jako kníratí továrníci i nová elita v džínech a tričkách, nebo podvratným inovacím fandí, jen dokud díky ní sama stoupá?


Chrystia Freelandová: Plutocrats: The Rise of the New Global Super-Rich and the Fall of Everyone Else. Vydalo nakladatelství Penguin Press v říjnu 2012, 336 stran, 16 dolarů.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK