Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

„Poklidný nerůst“? Díky za pozvání, už něco mám

V knize Serge Latouche se míchají sžíravé poznámky k naší nablblé posedlosti růstem s návrhy na brutální osekání svobod v zájmu nejistých výsledků. A protože ve čtvrtek je svátek, její recenzi přinášíme na Finmagu s předstihem

Právě jsem smazal už druhou recenzi Malého pojednání o poklidném nerůstu. Je totiž těžké o tak zmatené knize napsat něco, co zmatené nebude. Ale zkusím to potřetí a naposled, protože čerstvě přeložená stostránková esej emeritního profesora politologie, filosofie a ekonomie Serge Latouche přece jen za prolistování stojí.

Autor je štiplavý jak čerstvý česnek a pachuti některých jeho postřehů se dlouho nezbavíte. Francouzi jsou papírově nejbohatší v historii – radost z toho mají tak velkou, že musí zobat rekordní množství prášků proti depresím. „Trvale udržitelný růst“ nebo „ekologicky šetrný turismus“ nejsou nic než veselé protimluvy. Z ekonomického růstu se stal fetiš – stačí, aby se jen drobně zpomalil, a společnost i státníci reagují manicky. Něco je blbě. Sám nevím co, a tak jsem doufal, že mi v tom Latouche udělá trochu jasněji. Jenomže ouha.

Není kam dál růst. – Fakt?

Za osnovu má autor jedničku: „Je na čase zhodnotit rozsah problému; navrhnout alternativu k nadšené podpoře společnosti růstu, tedy konkrétní utopii nerůstu; a konečně upřesnit prostředky sloužící k jejímu dosažení.“ S jejím naplněním je to ale zlé.

Problém máme prý veliký. Za chvíli nebude kam dál růst. „Pokud budeme uvažovat každoroční růst hrubého národního produktu na hlavu o 3,5 % (průměrný vývoj ve Francii mezi lety 1949 a 1959), za sto let dojde k jeho znásobení jedenatřicetkrát a za dvě století devět set šedesát jedenkrát. Budeme-li počítat s desetiprocentním růstem, který momentálně vykazuje Čína, za sto let dospějeme ke znásobení číslem 736,“ varuje Latouche a připodobňuje růst ekonomiky k zelené řase, která každý rok zabere na hladině jezera dvakrát větší plochu – takže ještě dva roky před kolapsem ekosystému působí neškodně.

736krát! Hrůza! Lidstvo se řítí do záhuby a ze Země před tím udělá nehostinný šutr, valící se chladným vesmírem…

Pomineme, že desetiprocentní tempo by ekonomiku tolikrát znásobilo už za 69 let. Latouche přehlíží dvě věci: za prvé, příklad s trvalým desetiprocentním růstem je přitažený za vlasy. Za druhé, ekonomika už o několik řádů vyrostla. Sice jí to trvalo víc než těch sto let – ale například v celém středověkém světě nebylo dost bohatství na to, aby vyvážilo platíčko penicilinu. Počkejte, kouknu se z okna: je tam sice hodně betonu a aut, ale tuhle strom a támhle červánky na modré obloze. Chvalte Pána!

Latouche se – právem – směje těm, podle kterých znamená desetkrát vyšší HDP desetkrát větší pokrok, desetkrát víc radosti, desetkrát lepší, spravedlnější a bohatší svět. Ekonomický růst skutečně není s pokrokem spojený přímou úměrou. Někdy se obě pomyslné čáry můžou vydat i opačným směrem. Nechci si středověk idealizovat, ale možná by dnešní člověk měl plahočícím se rolníkům čtrnáctého století taky co závidět – třeba už jen víru, že jejich lopota dává nějaký smysl. Jenomže autor sám se dopouští té samé hloupé zkratky: všechen růst je automaticky zlo, přináší utrpení a drancuje docházející zdroje. Čím víc růstu, tím víc měsíční krajina.

To je přece pitomost. 736krát větší ekonomika neznamená 736krát víc spotřebovaných přírodních zdrojů, zplodin, hluku, neuróz nebo zločinu, tak jako tisícinásobek středověké ekonomiky neznamená tisíckrát víc záhonů tuřínu. Další ekonomický růst může přinést i další drancování přírody a další lidské neštěstí – je na místě mluvit o tom, jak tomu předcházet. Latouchemu se ale nepodařilo vysvětlit, proč by řešením mělo být právě naprosté opuštění „víry v pokrok skrze produkci a potřebu“. Vlastně si s tím ani nedává práci, prostě jen postraší trojcifernými čísly, zelenou řasou a pic růst do zobáku! Dál to nebude lepší.

Recept na nerůst? Stejný jako recept na růst: dělat s méně více

Zmatky přicházejí v druhé části – návrhu alternativního uspořádání. Trochu by to měl být právě středověk, tedy globální rozšíření lokálních ekonomik, s vlastními měnami a směnným obchodem. Trochu by to měla být šedesátá či sedmdesátá léta minulého století – právě do tehdejší, údajně udržitelné úrovně chce Latouche vrátit čerpání přírodních zdrojů. Ale doprkýnka – lidé se ve středověku i v šedesátých letech svobodně rozhodli, že chtějí růst. Pravda, nezajímal je virtuální ukazatel HDP – ale zkrátka toho chtěli mít rok co rok o fous víc a žít si trochu líp. Jak chce autor dosáhnout toho, že tentokrát bude nerůst „trvale udržitelný“? Že se lidé nepřejí tuřínů a nezatouží po hovězím? Že tentokrát nebudou chtít vyměnit tříválcové auto sdílené se širší rodinou za vlastní sporťák? Netušíme. Namísto přesvědčivých argumentů Latouche laská čtenáře moudry kalibru „Měli bychom přístup predátora nahradit přístupem zahradníka.“ A pouštět sednout staré lidi v tramvaji.

Tím se dostáváme do finiše – k návrhům řešení. Nadávat někomu do „zelených Khmerů“ jsem vždycky považoval za elegantní způsob, jak se přiznat „jsem prase, co v kotli topí pneumatikama, všude jezdí teréňákem a rádo omezuje ostatní, zato sebe nenechá.“ Latouche je ale prvním autorem, pro kterého bych si s dovolením tenhle výpad výjimečně vypůjčil. Vždyť by ho to snad ani neurazilo. „[P]řijatelné potřeby by měly být stanoveny celým společenstvím – obcí. Shromáždění tak může říci: Dva páry bot stačí. Deset jich nepotřebujete.“

Společenství může – a mělo by – stanovovat morální mantinely, ve kterých se lidé musí při uspokojování svých potřeb pohybovat. Ale potřeby samotné? Když z brány terezínského ghetta odstraníte černo-bílé pruhy a nahradíte je zeleně šrafovaným logem „Bio“, pořád zůstane ghettem, ve kterém lidé postrádají právo nakládat se svým životem svobodně, dokud nebudou omezovat jiné. A autor bohužel nevysvětluje, v čem konkrétně tři páry bot omezují ostatní (no jo, ta zelená řasa přece) nebo o čem všem by takové společenství mělo rozhodovat (nabízí se třeba počet dětí, neboť od toho se odvíjí i počet bot).

Latouche přitom jinde docela střízlivě dí: „Bylo by nemorální, a do budoucna také jistě poměrně obtížné, vnucovat Číňanům cokoliv proti jejich vůli.“ Nejsou to jediné protimluvy. Autor chce „snížit plýtvání energií“, ale hned o pár řádků dál „nařídit moratorium na technickovědecké inovace“. „Recept na nerůst spočívá v tom, abychom měli méně a udělali z toho více a lepším způsobem,“ píše – aniž mu dochází, že právě nabídl jeden z receptů na ekonomický růst. A za jeho děsivě zkratkovité rozumování o přírodních vědách – „Bude třeba rozvíjet spíše zelenou chemii než toxické molekuly“ – by mu skuteční ekologové měli dát deku, protože jim dělá ostudu.

„Když umíš poznat, že už máš dost, jsi nezměrně bohatý,“ podotkl Lao-c’. Drtivá většina lidí žijících v následujících dvou tisících letech to neuměla. Latouche si zaslouží bod za ambici přesvědčit o tom celý svět najednou, snad kromě té Číny. A ještě jeden za všechny svoje bonmoty a kousavé postřehy. Když stabilitu hospodářství stavíme na podmínce, že bude ekonomika růst, růst a zase růst, hrozí to stejným průšvihem jako důchodový systém založený na trvalé populační explozi. Vzdát se ale preventivně svých svobod a práv kvůli jakési nejisté perspektivě nerůstu, ze kterého se možná zase stane růst a možná stagnující tyranie? Děkuji za pozvání, ale už něco mám.


Serge Latouche: Malé pojednání o poklidném nerůstu. Vydalo nakladatelství Za tratí v roce 2012 v překladu Petra Fischera. 112 stran, 200 korun.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK