Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Krizi prý vyřeší nové peníze. Krugman inspiruje, naštve – a míří vedle

Paul Krugman nabídl v poslední knize recept na to, jak několik měsíců, nebo možná i let, dál růst. Jenomže „ukončit depresi“ není to samé jako „začít vzkvétat“.

„Dejte tomu pět minut.“ To radí architekt Richard Saul Wurman dělat ve chvílích, kdy se setkáte s opačnými názory, než jsou ty vaše. Namísto výbuchu si to v klidu nechat rozležet.

Paulu Krugmanovi jsem dal rovnou pět dnů a stejně nad jeho poslední knihou End This Depression Now! („Okamžitě ukončete tuhle depresi!“) musím pořád kroutit hlavou.

„[A]bychom se dostali ze současné deprese, musí vláda víc utrácet. Je to opravdu tak jednoduché? Bylo by to skutečně tak snadné? V zásadě: ano.“

Nobelista z roku 2008 radí přesný opak toho, co praktikuje český ministr financí nebo zachránci Řecka. Navrhuje tisknout další peníze, investovat do infrastruktury, neosekávat sociální podporu. I když píše hlavně o rodných Spojených státech, prakticky stejnou medicínu předepisuje i Evropě.

„Vědět, co způsobuje infarkt, není to samé, jako umět ho léčit. To samé platí o ekonomických krizích,“ všímá si. A i když mě o svém léku Krugman nepřesvědčil, diagnózu má důvtipnější než spousta jiných.

„Hřešili jste – trpte!“ je sadistický moralismus, nikoliv řešení

  • Co je na krizi tak tragického? Že jí nepředcházela žádná tragédie: „Dějiny jsou plné záplav a hladomorů, zemětřesení a tsunami. Současné peripetie jsou ale děsivé právě proto, že se nic takového nepřihodilo. A kvůli tomu byste měli být naštvaní. Nepřišel mor ani kobylky, neztratili jsme své technologické know-how. Amerika a Evropa by měly být bohatší, ne chudší, než před pěti lety.“ Přesně: lidé mají historicky nejvíc možností k tomu dělat něco úžasného – a místo toho se na jedno křeslo v kanceláři hlásí šest stovek zoufalých duší.
  • Velikost záchranných balíků působí v novinových titulcích monstrózně – méně už ve srovnání s celkovým objemem ekonomiky. 787 miliard „záchranných“ dolarů představují jen dvě procenta z ekonomiky, která během tří let vyplodí 45 bilionů.
  • Společná evropská měna přispěla k hypotečním bublinám a tomu, že některé země teď nedovedou ukočírovat své dluhy. Zvýšit vlastní konkurenceschopnost lehkým oslabením měny totiž bývalo pro státy snadné. Ale zkuste o pět, deset, dvacet procent srazit mzdy.
  • A můj nejoblíbenější postřeh: „[P]roblém mnoha receptů na krizi spočívá v moralistním slovníku. Národy se dostaly do úzkých, protože hřešily, a teď se musí očistit skrze utrpení.“ Rozmazlení Řekové, nepořádní Italové, zodpovědní Němci, rozežrané české socky, na které se musí skládat slušný pracovitý lidi… Na čím horší stereotyp se nějaká čísla dají navléct, tím snáz z nich české noviny a televize udělají banální historku s mravním ponaučením.

Opravdu se dají společenské problémy tak snadno řešit odshora dolů?

Číst Krugmana je, bohužel, neuvěřitelně úmorné. Nevkusné citace vlastních starých článků, zbytečný despekt k názorovým protivníkům, nechuť zdrojovat, anekdotické důkazy – je to jako kdyby Václav Klaus přeběhl na druhou stranu (než si necháte urazit své city k V. K., podívejte se na prolinkovanou recenzi). Autorovi se daří jakž takž dokázat, že zjančené škrty můžou být kontraproduktivní. Ne ale, že je opačný postup zaručeným lékem na krizi. Dožíralo mě, jak Krugman sám zmiňuje časté protiargumenty – třeba že stát musí nejdřív někomu něco vzít, aby mohl jinde dotovat – a následně je obkrouží bez toho, že by je uspokojivě rozcupoval.

A tak se nad knihou celou dobu vznáší jeden podstatný otazník: jestli právě rozdavačné vlády a samosprávy nebyly tím, kdo západní země dostal do současných finančních i společenských nesnází. Tedy aspoň tu naši: dálnice odnikud nikam, veřejné univerzity v každém krajském městě, extrémně drahé projekty digitalizace veřejné správy, včetně slavných městských či sociálních karet. S tím souvisí nedůvěra poplatníků ve smysluplnost daní a s tím zas jejich nižší výběr…

Státní investice do potřebné infrastruktury (a nejen do té betonové, ale třeba i do vymahatelného práva) sice můžou občanům pomoci k prosperitě. Jak ale tentokrát odlišit signál od šumu, potřebné projekty od nepotřebných? Jak zajistit, že rozhodovací procesy znovu neselžou? Že celý stimul neskončí v kapse toho mytického jednoho horního procenta na úkor devětadevadesáti spodních a okupujících? Nevíme.

Největší problém mám ale s tím, jak Krugman přemýšlí o krizi a jejím řešení odshora dolů. Žongluje s makroekonomickými a sociologickými statistikami a bere všechno, co se mu hodí – například že stále víc dospělých Američanů žije se svými rodiči: „problém prvního světa“ jako vyšitý. End This Depression Now zkrátka připomíná nejnudnější a nejvíc krátkozraké přednášky z keynesiánství: klesl hrubý domácí produkt a nejste z libovolného důvodu spokojeni s některými sociologickými ukazateli? Tahejte za provázky: snižte úrokové sazby, tiskněte peníze, stimulujte poptávku. „Je to opravdu tak jednoduché.“

Přestat se propadat, nebo začít vzkvétat? Nemusí to být to samé

Krugman radí dát znovu do pohybu zadřený opotřebovaný stroj, ať lidé dál kupují věci, které vlastně nepotřebují, ať „chodí do práce“ bez ohledu na to, zda má nějaký smysl. Ať si dál dělají z životního prostředí trhací kalendář, ať se můžou zas stěhovat co nejdál od rodičů. Jen proto, aby nám z toho vypadlo jedno pěkné číslo s pluskem na začátku.

Velká krize desátých let jednadvacátého století ale sahá mnohem hlouběji než k neradostným „makroekonomickým ukazatelům“. Lidé musí – nebo brzo budou muset – vydělávat peníze a vůbec naplňovat svůj život jiným způsobem, než jaký do nich vtloukli ve škole a jaký fungoval věky. Tupě plnit příkazy už nestačí, ostatně nemáme nikoho, kdo by nám přikazoval. Nevíme si s tím rady. Není divu: kvůli technologickému boomu a globalizaci zažíváme největší zmatek od průmyslové revoluce, největší proměnu životního stylu i ekonomiky za posledních pět až deset generací. Jedinci i stamilionová společenství hledají nové způsoby, jak vytvářet bohatství – a tvrdě narážejí. Problémy s ekonomickým růstem jsou jen příznak problémů, ne problém samotný. Proto ho těžko řešit seshora úpravou několika málo parametrů.

Nad End This Depression Now! jsem si vzpomněl na úvod prvního prezidentského novoročního projevu Václava Havla: „Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“ Krugman možná, a ani tím si nejsem jistý, nabídl recept na to, jak několik měsíců, nebo možná i let, dál za každou cenu růst. Jak lépe a smysluplně využít tvůrčí potenciál „našich národů“ se ale z jeho knihy nedozvíte. Nejsem si jistý, že nad tím vůbec kdy takhle přemýšlel.


Paul Krugman: End This Depression Now! Vydalo nakladatelství W. W. Norton & Company v dubnu 2012. 272 stran, 14,71 dolaru.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK