Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O čem se zdá českému lvu?

| 31. 3. 2011 | Vstoupit do diskuze

Kniha České snění vtipně ukazuje, čím vším chtěl a mohl český národ být – a jak se mu to nepovedlo.

O čem se zdá českému lvu?

Nevděčná je práce vědců a spisovatelů zkoumajících cosi, čemu se z nedostatku lepších výrazů říká národní povaha. Občas to totiž je jako stoupnout si v hospodě před televizi s fotbalem a rozvášněným vaškům říct: „Rozhodčí píská správně. To jen ti naši kopou jak kopyta.“

Loni v létě jsme tu přelouskali pozoruhodnou studii antropologa Ladislava Holého, který pečlivým bádáním „v terénu“ zjistil, že jsme rovnostáři s patentem na rozum. Dnes se pustíme do nedávno vydané knihy Pavla Kosatíka České snění. Čtenáři ji navzdory vysoké ceně stihli rozebrat během několika měsíců a v dubnu se tedy dočkáme prvního dotisku.

Na rozdíl od Holého Kosatík při práci neopustil pracovnu a knihovnu, čerpá hlavně z archivních pramenů. Na víc než třech stovkách stránek nicméně nabízí po čertech zajímavý pohled na to, jací jsme byli a jací jsme.

České Togo, česká Habeš, české Tahiti

Když český lev klimbá, o čem se mu zdávalo a zdává? O Slovensku, o jihu, o pravlasti, o tělesné zdatnosti, o vyhraných bitvách, o Lužici, o Srbsku, o SSSR, o moři, o koloniích, o státě pro 40 milionů lidí, o rukopisech, o životě bez Němců, o novém náboženství, o jazyce, o Podkarpatské Rusi.

Jsou to sny sebevědomé, snad až přehnaně. Sny naivní, hlavně pokud se týkají „spojenců“, tedy v posledních 150 letech převážně Ruska. A sny z dnešního pohledu často bizarní, jako kdyby je režíroval David Lynch.

Nejzajímavější je totiž kniha v těch místech, kde připomíná pozapomenutou, jakoby podvědomě potlačenou historii. Třeba diskuse vedené v závěru první světové války o tom, jak by měl vypadat svobodný český (a slovenský) stát. Že okopírování historických hranic nebyl dobrý nápad? To, co dnes zní jako názor revanšistického Sudeťáka, brali jako reálnou možnosti i otcové národa: „Jak by toto rozloučení mohlo vypadat, zformuloval už v roce 1888 mladočeský vůdce Julius Grégr: mimo území obnoveného státu zůstanou rozličná okrajová teritoria, jež se z hospodářského hlediska nejeví nezbytná a kde má německé obyvatelstvo absolutní převahu – Chebsko a oba severočeské pohraniční výběžky, Šluknovský a Frýdlantský. Rozejdeme s a bude klid. (...) Ještě v roce 1917 Masaryk nahlas přemýšlel o odstoupení Chebska, části Slezska a několika menších území na jihu Čech a Moravy, dohromady se zhruba milionem německých obyvatel.“

Proč ale hranice ořezávat, když své území můžete naopak zvětšit? Tedy: teoreticky zvětšit... Češi snili v závěru první světové války o jihu a v jednom ze snů viděli Česko-srbskou unii spojenou koridorem Praha–Terst; v dalším zase různé kousky moře připojené „k nám“ jako odměnu za třísetletou porobu pod Habsburky.

Nejbizarněji pak působí poválečné debaty o tom, které africké státy by si Češi měli nárokovat jako kolonie. Jan Havlasa horoval pro Togo, Vilém Němec pro Habeš, Milan Rastislav Štefánik pro Tahiti. Nedopadlo, jak víte, ani jedno z toho.

Lidičky, nebijte mě, já nejsem Žid

Ladislav Holý ve své knize vysvětlil, kým Češi jsou. Pavel Kosatík zase, čím vším mohli a chtěli být – a čím se nestali. Dějiny posledních 150 let po přečtení Českého snění působí znepokojivě nesamozřejmě. Historie, která ve formě učiva dějepisu, dává dokonalý smysl, najednou vypadá jako následek prosté řady náhod. Její velké postavy mají na sobě pyžamo, návlek na knír a legrační čepičku a na nočním stolku si zapisují své sny, než je zapomenou.

Proč o tom všem píšu pro magazín o financích? České snění demytizuje. Ukazuje, že ti, ke kterým vzhlížíme, byli docela prostí lidé, ne sochy. Týká se to nejen politiků, ale i obchodníků. „Ukázněme především zažívací a vyměšovací ústrojí. Ráno naplňme dokonale prázdný žaludek a vyprázdněme se,“ radíval podle Kosatíka Tomáš Baťa, zblblý svým úspěchem, dělníkům.

Perfektně vyzdrojované eseje také ukazují, v jak výbušném a nesnadno pochopitelném místě světa máme tu čest ukládat své peníze do nemovitostí, investovat je do firem a všelijak jinak je riskovat. Nedovedete si v pražských ulicích představit tak divoké protesty, jako v barbarském Egyptě? Tohle se v nich dělo teprv před třiadevadesáti lety:

„Podobně i muž na rohu Václavského náměstí se zachránil, až když zoufale zavolal: Lidičky, nebijte mě, já nejsem Žid, já jsem Karel Hašler. Nakladatel Otakar Štorch-Marien, který to popsal v pamětech, zachytil, i co následovalo: pomstychtivý dav se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v dav provolávající populárnímu písničkáři a kabaretiérovi slávu, vzal ho na ramena a donesl v čele průvodu až k Národnímu divadlu. Tam Hašler vystoupil na balkon a zarecitoval před davem patetickou báseň, jež vehnala shromážděným slzy do očí.“

Co se nám zdá teď?

A nakonec: při čtení se vtírá otázka, jestli už jsme se mezi sny a skutečnostmi naučili rozlišovat. Jestli se nemotáme v některých svých iluzích jak náměsíční.

Zkusím – bez souvislosti s obsahem Kosatíkovy knihy! – nastřelit pár snů, které si podle mě necháváme zdát po listopadové revoluci:

  • Sen o revolučních reformách. Bezbolestných a spravedlivých, po kterých nikdo nebude platit vysoké daně ani pojištění, a přitom každý od státu vše dostane zadara. Po kterých to tady nebude už v ničem připomínat socialistickou éru. Ten sen se nám zdá už od začátku devadesátých let a zdá se, že v něj ještě pořád věříme – byť se nikdo z politiků zatím nezmohl na víc, než nahodilé šolichání s různými daněmi a poplatky.
  • Sen o naprosté národní suverenitě. Žádný panovačný Brusel, žádný pseudohumanistický Washington, žádní rakouští zelení aktivisté, žádná proradná Moskva. V mnoha ohledech je averze k některým vnějším centrům moci pochopitelná. Ke snu ale patří nerealistická představa, že stačí vydobýt zpět svoji suverenitu a že se pak všichni automaticky dočkáme pohádkových ekonomických i politických svobod, které vytáhne hodná česká teta Jana Bobošíková ze své nůše jak koláče.
  • Sen o životě bez Cikánů. (Podle míry své nahnědlosti ještě do vlaku do Indie posaďte homosexuály a lesby, feministky, sprejery, „zelený teroristy“, Vietnamce, alternativní umělce a samozřejmě pravdoláskaře.)

První chápu, byť se nad tím už musím kyselit, druhé dva mě děsí. Třeba jsem jen moc velký morous a národní sny jsou ve skutečnosti veselejší, třeba že dá Jágr na mistrovství pár pěkných gólů a Škodovka začne prodávat pěkné autíčko pro cesty na chalupu.

I kdybych to ale trefil dobře, mám ještě jednu naději: české sny se obvykle neplní.


Pavel Kosatík: České snění. Vydalo nakladatelství Torst v roce 2010. 400 stran, 448 korun.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK