Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

OMFG! Zbohatlíci se na aukcích umění chovají hloupě jak důchodci na hrncáku!

| 13. 10. 2011 | Vstoupit do diskuze

Nákup umění je prý stejně racionální jako nákup tenisek: při nákupu víc než vlastnosti zboží rozhoduje značka. Co na tom, že vás boty tlačí a obraz se vám vlastně nelíbí, hlavně že máte potvrzeno, že jste in.

OMFG! Zbohatlíci se na aukcích umění chovají hloupě jak důchodci na hrncáku!

Pražané i Brňáci se mohli v prvních říjnových týdnech podivit nad současným uměním. Pokud jste zvyklí design obdivovat v IKEA a filmy sledovat v Palace Cinemas, pak vás mohly Designblok i Brněnská šestnáctka snadno vyvést z konceptu. Ostatně pořadatelé toho druhého (nutno přiznat, že mí přátelé) se nebáli na prodej permanenek zvát kampaní „OMFG! VÝPRODEJ JAKO BRNO! KRAŤASY! 100 ZA 250 KORUN!“ a nalákat tak před kino i důvěřivé lidi, kteří na krátké snímky opravdu zvědaví nebyli.

Na konci tohoto oslího můstku tahám z knihovny loni přeloženou publikaci Dona Thompsona Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů). Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů. Doufám, že v ní najdu vysvětlení, proč někteří lidé utrácejí tolik peněz za něco, co jiní považují za ohyzdné, neužitečné, nepochopitelné. Prozradím, že jsem se ho nedočkal, to ale ještě neznamená, že se čtenář z knihy nic nedozví.

Obraz nebo tenisky, bába nebo sníh

Poklekněte před uměním, barbaři: Damien Hirst v roce 1991 naložil žraloka tygřího do formaldehydu v akváriu pět krát dva krát dva metry. Dílo nazval Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého a prodal jej za 50 000 liber obchodníkovi s uměním Charlesovi Saatchimu. Ten si počkal třináct let na zhodnocení, a dočkal se: v roce 2004 utratil finančník Steven A. Cohen za žraloka přinejmenším osm milionů dolarů.

Don Thompson se snaží vysvětlit, proč někdo vyhodí ekvivalent skoro 250 středních ročních příjmů amerických domácností za parybu, která se navíc v chemikálii pomalu rozpadá. „Proč by někoho vůbec napadlo utrácet tolik peněz za žraloka? Částečně proto, že ve světě současného umění bývají prestižní značky náhradou kritického úsudku.“

Ta značka, to může být umělec nebo překupník: v případě Fyzické nemožnosti smrti v mysli někoho živého platí obojí. „(P)ro bohaté lidi bývá čas tím, čeho se jim nejvíce nedostává. (…) Takže o tom, zda koupí či nekoupí určité dílo současného umění, často rozhodne spíš úspěch úsilí jejich nejistotu potlačit než dílo samo.“ Obraz nebo tenisky, skulptura nebo kabelka, funguje to prý stejně.

Každý osmý kupec se po vystřízlivění snaží vykroutit

Zajímavý je pohled do zákulisí aukčních síní. Tam se obvykle obraz dostane ze soukromé sbírky poté, co majitele postihne některé z „čtyř velkých D“: death, divorce, debt a discretion, tedy smrt, rozvod, popřípadě nějaké vnuknutí. Pokud jste měli podezření, že se občas na aukci ocitne padělek, popřípadě falešní přihazující, měli jste podle Thompsona pravdu, i když autor bohužel příklady a důkazy šetří.

Rozhodli jste se tedy coby laici oplývající penězi pro určité dílo, odborníci-obchodníci vám to posvětili – „A ze všeho nejvíc potřebují ujištění, že když si to dílo pověsí na zeď, přátelé a známí se jim nevysmějí.“ – a usedáte v aukční síni. Víc než na podvodníky si pak musíte dávat pozor sami na sebe. Můžete být třeba ředitel banky, a stejně se začnete chovat jako důchodce na hrncáku.

Kupci běžně překračují své limity, protože si nechtějí vyčítat, že byli skrblíci a nechali si ujít vysněné dílo. „Ještě jeden statistický údaj ilustruje, jak se v zápalu aukce nechají kupci unést. Když dojde na placení, přibližně každý osmý vydražitel u pokladny řekne: Tolik jsem přeci nenabídl. Všechny nabídky se ovšem nahrávají a zapisují, právě proto, aby se aukční dům pojistil proti tomuto druhu nedorozumění.“ Běžné je i zkusit usmlouvat dodatečnou slevu. Aby byla kocovina co nejméně bolestivá, posílají aukční síně za čerstvými majiteli nejdražších obrazů druhý den svého zaměstnance s gratulací.

A ještě jeden výpisek: v devatenáctém století se mezi účastníky aukcí rozmohla zajímavá strategie, pojmenovaná „knockout rings“. Investoři se ve skupinách domlouvali, že proti sobě nebudou přihazovat, a umělecké dílo si pak vydražili ještě jednou, mezi sebou samotnými. Výdělek z tohoto druhého kola si pak rozdělili, čímž oškubali aukční síň.

Kdy jsou dotace nejužitečnější: na začátku kariéry, pak uprostřed, no a taky na konci

Zatím jsem nekritický jako autorem zmiňovaní novináři, kteří za pochvalné psaní o Pablu Picassovi přebírali od kubisty obrazy a šeky. Jenomže Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů) je bohužel v něčem ještě divočejší než Guernica.

Thompson knihu představuje jako „záznam celoroční průzkumné výpravy do hlubin trhu se současným uměním po Londýně a po New Yorku“. To, že se k tématu dostal jak Eva Pilarová k digitální fotografii, není nutně špatně; jeho pohled mohl být osvěžující. Není. Bez schopnosti téma hlouběji analyzovat nebo aspoň pro něj čtenáře nadchnout, hází jedno číslo a jméno za druhým. Žádné přímé citace a pozorování, skoro žádné příběhy. Z těch 320 stran působí 270 jako wikipedická žurnalistika, kvůli které nikdo ani nemusel vstát od stolu – což je průšvih i na zdarma přístupném blogu, natož u knihy, která stojí čtyři stovky.

Další zločin proti žurnalistice jsou všudypřítomné paušalizace. Nejen o boháčích, kteří kumštu prd rozumí a pak si koupí cokoliv, jen aby se tím mohli chlubit před návštěvami. „Ekonomové se shodují s obecným názorem veřejnosti, že dotace dávají smysl ve dvou stádiích umělcovy kariéry: na jejím počátku, v podobě úhrady školného, stipendií a jednorázových příspěvků začínajícím umělcům; a později, když už umělec tvoří zralá díla, formou cen a státních zakázek,“ tvrdí autor. Kteří ekonomové to říkají? Fakt si to veřejnost myslí? A kdy pak vlastně dotace smysl nemají, když by takhle pokrývaly celou kariéru?

Pokud nedával pozor Thompsonův editor, mohla být pečlivější aspoň česká redakce. Patvary „štěňě“ a „potřeba realizace zisku“ pár stran od sebe jsou moc.

Je to absurdně drahé. Přestává to tím být umění?

Hlavní výtku k celé knize vedu z pozice člověka, který vystudoval uměnovědný obor a má tyhle divné věci rád, byť by za žraloka ve formaldehydu nedal ani korunu. Thompson se celou knihu snaží probádat 18miliardový trh se současným výtvarným uměním, přitom se ani chvíli nevěnuje jeho obsahu, jen jeho formě. Postmoderní, konceptuální díla sice můžou být nesnadno pochopitelná, matoucí, ohyzdná, klidně i přeceňovaná a předražená. Přesto ale pořád nabízejí možnost vystoupit z každodennosti, rozbít myšlenková klišé, vidět sama sebe i svět okolo zase čerstvýma očima – i když to jsou třeba oči žraloka. Mumraj okolo, aukce, výstavy, všechny ty obchodníky s teplou vodou – i to lze vnímat jako paratext, šlahoun vyrůstající z umění samotného a hledající, kde by zakořenil další znepokojující myšlenky.

Chyběla mi jakákoliv ambice vysvětlit tyhle věci laikům, nebo je alespoň reflektovat. Celá publikace tak klesá do lehce bulvárního, povrchního rázu, kde jeden rádoby šokující drb o snobech z New Yorku střídá druhý. Začínalo to jako slibná ekonomická studie; končí to, jako kdyby si líný novinář českého bulváru odpočinul článkem OMFG! Ivetu Bartošovou (45) opět odporně zneužívali! Nutili ji kupovat současné umění!


Don Thompson: Jak prodat vycpaného žraloka (za 12 milionů dolarů). Přeložila Alice Hyrmanová McElveen. V roce 2010 vydalo nakladatelství Kniha Zlín. 370 stran, 389 Kč.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK