Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dobrý gen ještě žije

Může to vypadat jako ironie: týden před Vánoci si tu představíme myšlenky nejzuřivějšího současného propagátora ateismu, britského evolučního biologa Richarda Dawkinse. Nedělám to ovšem proto, abych kohokoliv popudil. Dawkinsova průlomová kniha Sobecký gen se dá číst jako fascinující úvaha o dobrosrdečnosti a zištnosti a o tom, v jakém poměru jsou na světě namíchány. Takže nakonec dobrý vykopávák ke sváteční kontemplaci.

Dvě věci hned na úvod: prominentní darwinista Dawkins je odpůrce sociálního darwinismu. Jinými slovy, naše morální hodnoty bychom podle něj neměli odvozovat od toho, co vidíme v televizních dokumentech z džunglí a savan. Za druhé: od 70. let, kdy Sobecký gen vyšel, razí ne úplně rozšířený pohled na Darwinův zákon o přežití silnějšího.

Pamatujete si, jak vám ve škole vysvětlovali, že jedinec je tu vlastně jen od rozmnožování nebo aspoň zachování vlastního druhu, a argumentovali při tom včelkami, které umírají po ztrátě žihadla, nebo Julkem Fučíkem (jehož také „porazil“ vyšší princip)? Řada z vás sice tenhle názor později přehodnotila na trochu nižší: jedinec si vždycky chrání jen svůj vlastní zadek (mně k tomuto poznání pomohlo, když se mi navzájem požrali křečci), Dawkins ale kroutí hlavou nad obojím.

Místo toho říká, že evoluci bychom měli sledovat na úrovni genů. Úseků informací uložených v deoxyribonukleové kyselině, které přežívají stovky milionů let. S každým dalším rokem, na rozdíl od živých tvorů samotných, mají o něco větší pravděpodobnost, že nezmizí. Své nositele navíc často v pokročilém věku nepěkně odmění – rakovinou, senilitou, depresemi a sebevraždou, Darwinovou cenou za neúspěšné žonglování s granáty. Geny to nedělají se zlým úmyslem, prostě fungují tak, že replikují samy sebe a je jim jedno, co se s nositelem stane po replikaci. Z nedostatku lepších slov o nich lze mluvit jako o genech sobeckých.

Ani hrdličky, ani jestřábi

Když si živou přírodu takto rozkouskujete do genů, jedinců a druhů, začnete nacházet nečekaná vysvětlení různých jevů. Tak třeba antilopy skákající na okraji stáda ve chvíli, kdy spatří lva. Konvenční vysvětlení: nesobecké hovádko na sebe strhává predátorovu pozornost, aby uchránilo své druhy, které zároveň takto varuje. Jenomže ono to může být přesně naopak! Antilopa vysílá signál pro lva: „Podívej, jak jsem mrštná, a ani mě nezkoušej honit, jen se vyšťavíš. Vem si radši Máňu vedle.“

Dokonce budete moci propojit etologii a ekonomii – a zkoumat chování zvířat v rámci jednoho druhu pomocí teorie her. Bizoni v prériích, tučňáci v Antarktidě i lidé ve velkoměstě využívají ty samé zdroje, přičemž můžou spolupracovat, nebo soupeřit a hlavně tyhle dvě možnosti kombinovat v bezpočtu strategií, uložených v genech. Můžete spolupracovat s těmi, co vás nikdy nepodrazili a naopak, nebo  šikanovat ostatní a utéct při prvním projevu odporu atd.

Platí, že tyto „hry“ mívají nenulový součet: nejvýhodnější je zradit ve chvíli, kdy někdo nabízí spolupráci, méně výhodné je spolupracovat, ještě hůř lze bodově vyjádřit vzájemnou zradu a samozřejmě nejhorší je, když vás zradí protivník, kterému nabízíte spolupráci.

Každý systém při tom časem dosáhne ekvilibria – jedné evolučně stabilní strategie, anebo kombinace strategií.

Slovy Dawkinse: „Milí hoši končí na posledních místech.“ Záleží sice na tom, jaké strategie převládají u protivníků, přesto se dá říct, že ryze altruistický přístup nevede – čistě ekonomicky – k úspěchu. Když bude jeden pták ochotně vyzobávat ostatním z míst, kam si nedosáhnou, parazitující čmelíky, zatímco oni mu nepomůžou, bude mít málo času, ale plné peří čmelíků.

Nad ryze sobeckými strategiemi ale v simulacích i v přírodě vítězí překvapivě rafinované vzorce chování, stejně složité jako jednání burziánů. Bývají tím úspěšnější, čím víc si toho účastníci pamatují – a k úspěchu mnohdy vede dar odpouštět i schopnost podle provokovat.

Orangutan ať si běsní. Vy nemusíte

Jestli teď čekáte vánoční poučení „nebuďte úplné svině“ nebo „odpouštějte“, neposloužím. Jednak jsme si řekli, že morálka by neměla kopírovat pravidla biologické evoluce, a za druhé má teorie her a ekonomické vidění světa přenesené do souboje genů a organismů mnohé „nevánoční“ rozměry. Tím spíš, když jde o střet mezi člověkem a jinými druhy:

„(N)ěkteré normálně neškodné bakterie se mohou stát velmi nebezpečnými u raněných osob – mohou dokonce způsobit smrtelnou sepsi. (...) V hrách mezi bakteriemi a lidmi je stín budoucnosti dlouhý, protože u průměrného člověka lze v kterémkoliv okamžiku očekávat, že bude žít ještě řadu let. Na druhé straně u těžce raněného je stín budoucnosti podstatně zkrácen, dokonce i z pohledu jeho bakterií. Pokušení zradit tedy může najednou vypadat mnohem lákavěji než odměna za vzájemnou spolupráci.“ Z takových příkladů přece nebudeme spichovat model správného chování.

Dawkinse velmi vřele doporučuju ke čtení pro to, že jeho schopnost změnit „ohniskovou vzdálenost“ a z měřítka genů přecházet do měřítka života na celé planetě, je nesmírně inspirativní. Zároveň může ctěného ekonomicky orientovaného čtenáře pobavit logický, neromantizující způsob, jakým Dawkins o přírodě smýšlí. Viz onen souboj lva a antilopy: „Není obvyklé pohlížet na tento problém jako na soutěž o tentýž zdroj, ale z hlediska logiky je naopak těžké si představit, že tomu tak není. Zdroj, který je předmětem sporu, je maso. Geny lva chtějí toto maso jako potravu pro svůj nástroj přežití. Geny antilopy toto maso potřebují jako svaly a orgány svého nástroje přežití.“

A nakonec si mezi kusy roztrhaných antilop a vyzobaných čmelíků najdeme cestu ke slíbené vánoční kontemplaci: člověk je podle Dawkinse jediným tvorem, jehož geny se o kontrolu nad svými nositeli podělily s kulturou. Dalo nám to, přinejmenším do určité míry, svobodnou vůli, možnost ignorovat chvilková volání pudů v zájmu dlouhodobých rozumem zvolených strategií a šanci zůstat dobrými lidmi v situacích, které by orangutan nedokázal vyřešit bez krveprolití. Samo o sobě to výhra není – ale lepší konec jste dnes snad ani čekat nemohli.


Richard Dawkins: Sobecký gen. Vydala Mladá fronta v roce 2003, 320 stran, 249 Kč.

Foto: profimedia.cz

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK