Jak Viktor Kožený v Česku nikoho neokradl

Při oslavách pětadvacátého výročí sametové revoluce zazněla i řada vzpomínek na dny, kdy se zrodila kuponová privatizace. Pochopitelně nejzajímavější jsou zpětné pohledy osobností, které u tohoto zrodu stály, tedy „otců kuponové privatizace“ – pánů Tomáše Ježka a Dušana Třísky, ke kterým se následně připojil i Václav Klaus. Téměř ústředním objektem kuponových vzpomínek a hodnocení, málem postavou kuponovou privatizaci ztělesňující, byl Viktor Kožený.

O jeho privatizačním působení se rozhovořil Václav Klaus, v době privatizace ministr financí. „Odmítám, že by Kožený okradl Česko,“ řekl na ekonomické konferenci 25 let svobodného podnikání.

Rozbuška

Rozhovor s Dušanem Třískou:

• Vyčítat Klausovi, že nezabránil tunelování, je nesmysl
• Viktor Kožený v Česku nikoho neokradl

Přidal se pan Tříska, když v rozhovoru pro Peníze.cz o Viktoru Koženém prohlásil: „Podle mě v Česku, alespoň kam dohlédnu, nikoho neokradl.“ Jde o skutečně pozoruhodné názory, naprosto popírající jednoznačnou skutečnost, že Viktor Kožený byl spolu s Borisem Vostrým odsouzen k náhradě škody způsobené Harvardskému průmyslovému holdingu, a. s., – v likvidaci (HPH), i akcionářům této společnosti.

Kožený žádá o pomoc

„Ajaj, pomůžete mi?“ vysypal Viktor Kožený poslední drobné na. Nešlo odmítnout. Nikoli pro naléhavou prosebnost v hlase i grimasu někdejšího miliardáře, na nějž je vydán mezinárodní zatykač, nýbrž proto, že šlo o úhradu – právě spořádaného – oběda.

Před třemi lety navštívil Viktora K. na Bahamách novinář Lukáš Kovanda. Jeho zpráva na Finmagu:

• Viktor Kožený žádá o pomoc
• Nejsem finančník, jsem vědec. Zkoumám nesmrtelnost!

Nákupy bez peněz

Škodu soud vyčíslil v úhrnné výši 10,5 miliardy korun, s připočtením úroků pak škoda byla 12,7 miliardy – a úroky stále běží. Akcionářů Harvardského průmyslového holdingu je 242 tisíc, takže likvidační zůstatek na jednu akcii představuje 660 korun. K tomu je třeba připočítat kupní cenu 9.8 miliardy, za kterou Koženého společnost HCMW pozoruhodným způsobem koupila společnost Harvardský průmyslový holding. „Zaplatila“ dvěma směnkami, které nikdy nebyly proplaceny a těžko kdy splaceny budou, protože společnost HCMW přestala už dávno existovat. Škoda, že pan Tříska nebyl schopen dohlédnout alespoň ke čtvrtmilionu harvardských akcionářů.

Pan Tříska tvrdí, že Kožený mohl splnit svůj slib a hravě akcionářům vyplatit desetinásobek vložených prostředků, neboť mu to jeho velice dobré investiční portfolio umožňovalo. Bohužel mu to znemožnili zablokováním majetku. Po Koženého útěku to prý už technicky nešlo.

Toto tvrzení je mimo realitu.

Skutečnost byla taková: I když platilo předběžné opatření, zakazující s harvardským majetkem nakládat, nebylo respektováno, vyvádění majetku z Harvardského průmyslového holdingu pokračovalo dál. Tak to alespoň konstatoval likvidátor Harvardského průmyslového holdingu. Kožený i po svém útěku řídil dál záležitosti a obchody Harvardského průmyslového holdingu, jak nakonec vyplývalo ze svědeckých výpovědí při trestním řízení s Koženým a Vostrým. Kožený dokonce ze zahraničí rozhodoval i takové banality, jako které české politiky a další osoby má společnost společnost k Novému roku obdarovat mimořádně drahými koňaky. Rozhodoval i o tom, co učinit s „pozornostmi“, které někteří odmítli přijmout.

Stručná harvardská historie...

... očima Karla Staňka

Společnost Harvardský průmyslový holding (HPH) vznikla v polovině roku 1996 transformací Sklo Unionu Teplice a šesti investičních fondů, založených Viktorem Koženým při zahájení kuponové privatizace počátkem 90. let.

Viktor Kožený proslul slibem, že investorům, kteří vloží kuponové knížky do jeho fondů, vyplatí desetinásobek částky, za kterou ji pořídili – tedy zhruba 10 tisíc korun. Tato kampaň je považována za impulz, který učinil z kuponové privatizace masovou záležitost.

V letech 1994 až 1996 Viktor Kožený se svým společníkem Borisem Vostrým a dalšími osobami harvardské fondy a pak i Harvardský průmyslový holding zcela vykradli a majetek převedli do zahraničí. Kožený vykrádání řídil od roku 1994 z Baham, kam uprchl; roku 1995 si koupil irské státní občanství.

V srpnu 1997 vstoupil Harvardský průmyslový holding do likvidace, rozhodnutím valné hromady společnosti, která zároveň zvolila likvidátorem Borise Vostrého. Ten na sklonku roku 1997 realizoval po fingované veřejné soutěži prodej Harvardského průmyslového holdingu firmě HCMW, patřící Koženému. Kožený zaplatil dvěma směnkami v celkové hodnotě 9,8 miliardy korun, nikdy je ale nevyplatil. Vostrý pak z obav před zatčením utekl v roce 2000 do Belize, kde stále žije. Soud na konci téhož roku jmenoval likvidátorem společnosti Zdeňka Častorála, který ve funkci působí dosud.

V roce 2008 bylo v Praze zahájeno trestní řízení proti Koženému a Vostrému jako uprchlým – Bahamy i Belize je do České republiky odmítly vydat. Odsouzeni byli 17. října 2012. Pro akcionáře to může být morální satisfakce, ale nic víc, neboť za celé své působení likvidátor nedokázal do společnosti vrátit sebemenší díl ukradeného majetku. Při takové likvidační úspěšnosti jsou naděje akcionářů na vyplácení likvidačního zůstatku skutečně mizivé.

Co je vaše, je moje

Pokud jde o zmíněné „investiční portfolio“, které mělo umožňovat hravě vyplácet desetinásobky, to byl majetek harvardských investičních fondů, tedy majetek jejich akcionářů.

Kožený s ním nakládal opravdu nezvykle. Jako příklady lze uvést dva prodeje akcií Spolany z Koženého „investičního portfolia“. Jednou za 102 miliony, podruhé za 241 milionů korun. V obou případech kupec zaplatil směnkami, které nebyly nikdy uhrazeny.  Podobně proběhl prodej akcií České námořní plavby, poprvé za 205 milionů, podruhé za 350 milionů. Opět zaplaceno směnkami, nikdy neproplacenými. Stejně tak nebyly zaplacené ani akcie Sklo Unionu Teplice, prodané za téměř 360 milionů. Takových „obchodů“ napočítal Koženému Vrchní soud v Praze celkem 98, jen v šesti z nich kupec zaplatil.

Podle výpovědí svědků před soudem se v harvardských fondech o nezaplacených prodejích nesmělo mluvit. Přitom stačilo pouhých pět Koženého podpisů a z jeho „investičního portfolia“ nenávratně zmizelo přes 1,3 miliardy korun. Tyto „obchody“ se uskutečňovaly v letech 1995 a 1996 v Praze i z bahamského Nassau a dost často bez jakékoliv kupní smlouvy (!). Takže když mohl Kožený – vzdor zablokování majetku – provádět takové „obchody“ se svými partnery i ze zámoří, proč nemohl dál plnit svůj slib desetinásobku?

Takové způsoby vyvádění majetku z akciových společností a fondů se ještě více rozmohly v roce 1992, kdy vstoupil v platnost zákon o investičních společnostech a fondech. Tento zákon byl pro investory netušenou pastí – neodděloval majetek správce společnosti od majetku spravovaného subjektu. Takže mnozí správci s majetkem fondu nebo společnosti nakládali jako se svým. Zřejmě jim byl Kožený příkladem. Tvůrci zákona byli pánové Václav Klaus, Vladimír Rudlovčák a Dušan Tříska.

V roce 1998 Komise pro cenné papíry odhadla, že z 50 miliard koncentrovaných v investičních fondech zmizelo v této zákonné privatizační „černé díře“ 40 miliard.

Byla to zřejmě tato prakticky ničím neomezovaná možnost nakládat s majetkem akcionářů jako s vlastním, co inspirovalo Koženého k založení hned šesti investičních fondů a ještě společnosti Harvard Capital and Consulting. Kde ale vzal finanční prostředky nutné pro jejich založení a na barnumskou reklamu se slibem „desetinásobku“ (náklady reklamní experti odhadovali až na několik desítek milionů), nikdy Kožený nevysvětlil. Přitom se podle vlastních slov vrátil do Československa jen se třemi tisíci dolarů v kapse a harvardské fondy údajně zakládal spolu se svým dědečkem, bývalým vojákem.

Děravý zákon o investičních společnostech a fondech zalátala až novelizace v polovině roku 1996. Likvidátor Harvardského průmyslového holdingu však v roce 2004 na jeho valné hromadě uvedl, že prý jen z této společnosti byl do zahraničí vyveden majetek v hodnotě 60 miliard a že při sloučení do Harvardského průmyslového holdingu byly Koženého fondy zcela prázdné. Bez majetku je společnost Harvardský průmyslový holding i dnes, po deseti letech trvající likvidace.

Takhle tedy Viktor Kožený v Česku nikoho neokradl.

Je Viktor Kožený zločinec?

Podle mě anoSoud tuším řekl, že je. Tak to platí, ne?V Česku zlo nečinilMyslím, že ne. Ale v autobuse vedle něj sedět nechciUrčitě neJe to oběť

Hlasovat

Klapky na očích

Vláda České republiky byla přitom už na počátku roku 1992 silně znepokojena Koženého praktikami. Proto se ministr pro privatizaci Tomáš Ježek obrátil na tehdejšího generálního prokurátora, aby zjistil, kdo vlastně Viktor Kožený je a jestli jeho jednání není protizákonné. O prošetření činnosti Viktora Koženého vláda požádala také Úřad na ochranu ústavy (později BIS). Výsledky šetření byly negativní, žádný zákon, který by vymezoval činnost investičních společností a fondů a který by Kožený mohl porušovat, neexistoval.

Mnohé se dá vysvětlit silným charismatem, mnohé působením reklamy, přesto je s podivem, jakou důvěru si Viktor Kožený v Česku získal. Je záhadou, jak se mohl hned po návratu z emigrace v roce 1991 stát poradcem prvního náměstka na ministerstvu financí Dušana Třísky.

Důvěrná zpráva, kterou o činnosti Viktora Koženého v emigraci vypracovala pro vládu renomovaná investigativní zahraniční kancelář, nezmiňuje žádnou jeho finančnickou praxi. Tedy kromě zaměstnání v londýnské společnosti Robert Fleming Inc., ze které po vzájemné dohodě odešel po pěti měsících. Přitom o sobě tvrdil, že je profesionálním finančním bankéřem s více než desetiletou praxí ve finančních centrech, jako je New York, Tokio nebo Londýn, a že je v úzkém spojení s Harvardskou univerzitou.

Jeho přesvědčivosti nakonec podlehl asi sám Václav Klaus, který kdysi požadoval „jen více takových podnikatelů“. Kožený byl dokonce tak důvěryhodný, že ještě v roce 1997 Jiří Weigl, tehdy šéf poradců premiéra Klause, dopisem doporučoval už tři roky uprchlého Koženého ázerbájdžánskému prezidentovi Alijevovi jako projektového experta a privatizačního průkopníka.

Úvodní foto: isifa/Lidové noviny/Vladimír Ševela