Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dva romské problémy

| 7. 12. 2011

Romské téma je emocionálně nejvypjatější téma v České republice. V bouři emocí zaniklo, že neexistuje jeden „romský problém“, ale existují „romské problémy“ dva. První je problém majoritní společnosti s Romy. Druhý je problém Romů.

Dva romské problémy

Tyto problémy nejsou totožné, což zřetelně vyvstane, když se podíváme na základní „holé“ cíle Romů a majoritní společnosti, jakož i na prostředky, které jsou obě skupiny schopny k naplnění svých cílů in extremis použít.

Cílem Romů je přežít jako Romové. Cílem majoritní společnosti je nemít problémy s Romy.

Práva

Vyjděme z Jungovy teorie kolektivního nevědomí a učiňme nepochybným, že každý jedinec je ovlivněn svým Egem a zároveň je i součástí kolektivního nevědomí. K zachování svého vlastního já potřebuje identifikaci nejen osobní, ale právě i kolektivní. Tu si nemůže vybrat a už vůbec ji nemůže volními prostředky ovládat – je vryta ve velmi hlubokých vrstvách našeho nevědomí. Ukotvenost v této psychické vrstvě je nutná podmínka duševního zdraví a stability jedince. Každý Rom (stejně jako jiný člověk) má právo přežít a žít v psychické pohodě. Tím máme definované nezpochybnitelné právo Romů přežít, a to přežít jako Romové.

Je právem každé společnosti, aby jí žádná skupina obyvatelstva nečinila nadměrné těžkosti. To vyplývá z principiální rovnosti všech lidských bytostí a principiální rovnosti práv a povinností každého lidského jedince. Tím je definováno právo majoritní společnosti nebýt obtěžována Romy.

Prostředky

K zajištění svých cílů jsou Romové schopni zcela odsunout stranou zákony majoritní společnosti, využít a zneužít sociální systém a oddat se kriminálním činům majetkového i násilného charakteru.

Majoritní společnost je schopna dojít ke „konečnému“ řešení romského problému zřizováním koncentračních, vyhlazovacích a pracovních táborů a vystěhováváním Romů do míst podstatně nepříznivějších pro život.

Tyto nástroje v různé míře a v různém rozsahu každá ze skupin i používá. Při jejich stoprocentním užití je zřejmé, že nejen cíle, ale i prostředky k zachování těchto cílů jsou vzájemně zcela neslučitelné. Navíc naplňování cílů té které skupiny přináší přímé ohrožení naplňování cílů skupiny druhé.

Nevěřte vlastním očím

Další komplikací je, že oba „problémy“ se navenek jeví stejně. Totiž sociálním vyloučením Romů.

Naše analytická mysl je zvyklá na to, že různé věci vypadají různě, nebo že na jednu věc jsou různé názory. Máme však minimální zkušenosti s tím, když dvě zcela rozdílné věci vykazují zcela shodné rysy. (Vypadá to jako kachna, žere to to, co kachna, kváká to jako kachna, ergo kladívko je to kachna...)

Právě toto se přihodilo s romskou problematikou. Ačkoliv Romové mohou definovat svůj problém jako problém národní kolektivní identity, majoritní společnost definuje romský problém jako problém sociální.

Protože majoritní společnost vlastní mocenské nástroje k prosazení svého pohledu na věc, byla romská problematika definována jako problém sociální bez ohledu na vnitřní pocity Romů. Nikdo se neptal po tom, zda tento sociální problém je problémem primárním či zda je pouze výrazem nějakého problému jiného. Proto také nikdo řádně nezkoumal užití jiných nástrojů k řešení romské otázky než obvyklých nástrojů na řešení chudoby, kriminality, nedostatku vzdělání.

Stávající opatření jsou finančně mimořádně náročná, velmi lehce zneužitelná a především neúčinná, nepřinášejí řešení problému. Proto mají pravdu všichni ti, kteří brojí proti sociálním dávkám a sociální pomoci Romům. Brojí totiž proti užívání neúčinného nástroje. Paradoxem je, že právě tito lidé, kteří instinktivně cítí, že něco není v pořádku, jsou označováni za rasisty, i když jimi nejsou.

Nejde o sociální problém

Pakliže by „romský problém“ byl problém sociální, netýkal by se Romů, kteří sociální stigma nenesou. Není tomu tak – což dosvědčí každý romský středoškolák i vysokoškolák. Vzdělání Romům nijak nepomáhá. I pro majoritní společnosti platí, že dobré vzdělání neznamená práci: i čeští vysoko- a středoškoláci by mohli povídat – a pro Romy to platí dvakrát. Problémem není vzdělání, ale práce.

(Romové zachycují a artikulují vznikající problémy daleko dříve, než je majoritní společnost vůbec postřehne. To, že vzdělání nezaručí zaměstnání, je romské komunitě známo nejméně od roku 2003, kdy jsem se s tímto názorem mezi Romy setkala poprvé. Dnes stojí udivená Evropa před zástupem mladých vzdělaných lidí bez práce a hovoří se o krizi „overeducated youth“. Ekonomové se mohli se zeptat Romů, řekli by jim to o řadu let dřív. Totéž platí i pro školství a některé další oblasti.)

Multikulturní společnost jako poznaná nutnost

I mezinárodní zkušenosti jednoznačně ukazují na to, že problém Romů není problém primárně sociální. Inuitům (Eskymákům) v Kanadě postříleli v 60. letech tažné psy a děti nahnali do internátních škol. Výsledek? Alkoholismus a drogové závislosti v masovém měřítku, neuvěřitelná míra kriminality, nadále přetrvávající netknutost vzděláním, naprostá rezignace členů této komunity nejen na veřejný, ale i na soukromý, ba dokonce i osobní život. Dvěma slovy absolutní devastace. Situace se začala zlepšovat – a to rapidně – v okamžiku, kdy majoritní společnost upustila od svých sociálně-vzdělávacích intervencí a Inuité začali být oprávněni o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami jako národ.

Je možno shrnout, že dnešní bájná Kanada není multikulturním rájem díky tomu, že v nějakých volbách zvítězili idealističtí humanisté, kteří nastolili volnost, rovnost & bratrství. Kanada je multikulturní proto, že ostatní způsoby řešení fatálně selhaly. Zcela shodnou zkušenost mají Australani s Aboriginci, Novozélanďané s Maory. Fakt, že všechny tyto národy byly na rozdíl od Romů původně svázány s určitým územím, mám důvod považovat za bezvýznamný.

Národní ukotvení duše

To, že problémem soužití Romů a majoritní společnosti není primárně otázkou sociální, dokazuje i další fakt: při různých diskuzích bylo opakovaně poukazováno na skutečnost, že i když na příklad „obchodní činnost“ značné části členů vietnamské národnostní menšiny zdaleka nesplňuje všechna kriteria dodržování českého právního řádu, majoritní společnost s Vietnamci nebo Číňany zásadní problémy nemá. Hle, důkaz, že Češi nejsou rasisti. Samozřejmě, že je to důkaz, že Češi nejsou rasisti – ale daleko víc je to důkaz, že nikoho z Čechů by ani na okamžik nenapadlo pochybovat o identitě vietnamského nebo čínského národa. Ve své duši se Vietnamci cítí majoritní společnosti rovnocenní. Stojí za nimi jejich národy, jejich státy. Podvědomě Češi tuto vnitřní sebedůvěru dobře cítí. Pro Čechy jsou členové těchto národů rovnocennými partnery, bez ohledu na Vietnamci provozované velkopěstírny marihuany a čínské megatuny zboží, které o celních skladech nikdy ani neslyšely.

Tuto zkušenost národní identity však Romové nemají. Jejich realitou je každodenní boj o vlastní identitu, boj o uznání toho, že vůbec jsou. Každý rodič ví, že dítě zlobí, aby upoutalo pozornost. Proč by totéž nemělo platit u Romů jako celku??

Lití peněz do kanálu. Proč nehledáme levnější a funkční řešení?

Výsledky dvacetiletého „řešení“ takzvané „romské otázky“ (jak pravicovými, tak levicovými vládami) jsou naprosto tristní. Jsou totiž úplně stejné, jako kdyby kterýkoli podnik vykazoval stále rostoucí ztrátu a top management akcionářům tvrdil, že není jiné cesty než prostě vyrábět s prodělkem, a nutil je – pokud možno povinností danou zákonem – k dalšímu úpisu akcií. A kdo by k tomuto povinnému úpisu nebyl ochoten, byl by označen za rasistu, extremistu a z toho titulu by mu hrozil trestní postih.

Vláda dospěla tak daleko, že nejenomže nehledá jiné, efektivnější cesty, ale ani se nezajímá o to, zda existují. Pokračovat v užívání nástrojů, které se k „řešení“ romského problému využívaly dosud, je zcela neefektivní. Přesto na nich vláda trvá. Více desítek milionů, více miliard, více sociálních pracovníků – nejlépe ke každému Romovi jednoho. Z ekonomického hlediska je to zcela absurdní: zvyšujeme výkon, kola se točí stále rychleji – ale melou naprázdno.

Představa, že peníze všechno vyřeší, je stejně absurdní a nepravdivá jako představa, že více peněz znamená více štěstí. Psychologové se, co se vztahu peněz a štěstí týká, vzácně shodli s ekonomy: nad nějakých asi sto tisíc dolarů ročně už k žádnému kvalitativnímu nárůstu štěstí nedochází. Stejně tak jsem přesvědčená o tom, že více peněz do řešení romské otázky naprosto nemůže znamenat více úspěchů. Je proto naprosto nutné najít nové nástroje, které skutečně povedou k „bezbolestnému“ soužití majority s romskou menšinou. K tomu je ovšem potřeba uznat, že kořeny problému leží podstatně hlouběji, než jsme si mysleli a podstatně hlouběji, než je majoritní společnosti milé. Totiž v problému samotných Romů. Naprosto zásadním východiskem pro jakékoliv opravdové řešení je, že majoritní společnost přestane být spolkem inženýrů lidských duší a z romských objektů sociálního inženýrství se stanou skuteční a uznávaně plnohodnotní partneři v budování společného soužití. Bude to nejen funkční, ale bude to – světe div se – i podstatně levnější.


Kláře Samkové právě vychází ve vydavatelství Blinkr studie Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů. Kniha je doprovozena předmluvami Fedora Gála a Cyrila Höschla. Více na webu vydavatelství.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Petr Hampl | 9. 12. 2011 12:38

Obávám se, že článek Kláry Samkové je dokladem o tom, že se jedná o problém sociální. Ukazuje obrovskou bariéru a neschopnost byť i jen nejzákladnějšího pochopení mezi úspěšnou právničkou a "řadovými" Romy - nezaměstnanými, zadluženými a s nedokončeným základním vzděláním.

Shodou okolností mám blízkou příbuznou, která působí jako sociální pracovnice mezi skutečnými Romy. Ti lidé nestojí o vlastní kulturu. Poslouchají americkou pop music, dívají se na telenovely a cikánská hudba je nebaví. Jejich kultura a způsob myšlení jsou zcela shodné s nejchudší a nejméně vzdělanou částí bělošské populace.

Vzdělání by zcela určitě pomohlo. Kdyby toho byli Romové schopni. Kdyby je v tom neomezovala nízká inteligence a extrémní impulzivnost.

Problém je podle mne spíš v tom, že zmizela pracovní místa, kde se nekvalifikovaný člověk mohl nechat najmout na jeden den za mizerné peníze, večer dostat pár stovek a až ty peníze propije nebo začne mít hlad, nechat se najmout znovu. Pokud je tady skupina lidí, která není ničeho jiného schopná (nemusíme rozebírat, jsou-li to omezení genetická nebo daná způsobem výchovy), pochopitelně jim nezbývá nic jiného než zločiny a manipulace se sociálními příspěvky.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Libor Šindelka | 8. 12. 2011 15:28

pane Řeháku, zkuste si přečíst tento blog: http://jansky.blog.idnes.cz/c/233227/Vietnamci-v-CR-neuspesna-integrace-jako-jinde-v-Evrope.html a pak i tento následující:http://jansky.blog .idnes.cz/c/233230/Prinos-viet namske-komunity-pro-CR-Vyslede k-souteze.html.Ještě pořád vidíte ty vietnamce tak pozitivně? Já tedy rozhodně ne.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Řehák | 8. 12. 2011 13:06

Zajímavý článek. Píšete o tom, co si i já uvědomuji už dlouhou dobu. Problematika menšin je pestřejší o to, že menšiny se výrazně liší. Zde jsou tři příklady různého přístupu ke vzdělání:

Vietnamci v Česku. Menšina, která sem přinesla "protestantský& quot;přístup ke kapitalismu, tedy něco, co naše země dlouhá desetiletí nepoznala. Pracovitost, skromnost, spořivost, důraz na vzdělání ...Během dvaceti let si zde, navzdory veškeré české byrokracii, vybudovali ekonomické zázemí, které stále mohutní, aniž bychom si toho nějak zvlášť všimli. Zcela chápou, že musí umět bezproblémově komunikovat s většinovou společností, aniž by ji obtěžovaly svými požadavky. Proto, kromě jiného, kladou důraz na to, aby jejich děti úspěšně absolvovali české školy. Nepotřebují k tomu žádný zákon o povinné školní docházce. Stát vlastně nemá co řešit(, když pominu razie na tržnicích, které jsou od věci).

Maďaři na Slovensku, opřeni o mateřský stát za Dunajem, hlasitě vykřikují svoje požadavky a permanentně irituji většinové Slováky. Nejvýznamnějším požadavkem je výuka na školách v mateřském jazyce, což ale při politické vůli může stát vyřešit poměrně snadno.

Zatímco v předchozích případech, stojí vzdělání na čelném místě v hodnotovém žebříčku, tak v případě Romů tomu tak není. Romové v podstatě nestojí o to, aby jejich děti chodili do školy a posílají je tam jenom z donucení. Skupina, která o vzdělání nestojí, zůstává nevzdělaná zákon nezákon. Jakkoliv nechci vzdělání přeceňovat, tak zde je jeden z hlavních problémů při pokusech o začlenění Romů do většinové společnosti. Místo násilného vzdělávání, by možná bylo úspěšnější naučit se nejprve spolužít s nevzdělanou menšinou a potom jí nabídnout (ne vnutit) možnost vzdělání. Pochybuji, že dnešní stát je něčeho takového schopen, kromě mnoha jiného proto, že spojení „nevzdělaná romská menšina“ je politicky nekorektní a problém vlastně ani nelze pojmenovat.
-1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ferdinand Mácha | 7. 12. 2011 11:46

Dnes stojí udivená Evropa před zástupem mladých vzdělaných lidí bez práce a hovoří se o krizi „overeducated youth“.

Jestli to nebude tím, že vzdělání je definováno jako certifikát, lejstro s razítkem. Ve skutečnosti ti lidé nejsou schopní nabídnout nějakou dovednost, kterou lidé potřebují. Lidé potřebují množství pekařů, instalatérů, inovátorů, atp. Ne množství dělníků u velkovýrobního pásu, sekretářek, úředníků, právníků…
Když převzdělaní lidi chtějí ihned pohodlí, bez toho, že by byli ochotní něco pro to udělat, tak jsou "bez práce". Ale to je jejich volba. Stejně tak můžeme zavést pojem krize alkoholiků.


Inuité v Kanadě měli svůj vlastní prostor pro život, odjakživa. Podle popisu jim tam někdo násilím vniknul a snažil se je změnit. A je potom správné se snažit spáchané násilí napravit, a to co nejrychleji. V Kanadě se snaží napravit stav už po 50 letech. Nevidím, že by u nás něco podobného, menšině nikdo prostor nevzal, naopak se jim prostor vyhrazuje, jenže jim to nestačí…
Já osobně mám důvod považovat tento fakt za velice významný. Osobně bych taky chěl mít PŘIDĚLENO vlastní území, jelikož to své nynější musím platit s vyhlídkou splácení následujících 25 let.


"Pro Čechy jsou členové těchto národů rovnocennými partnery, bez ohledu na Vietnamci provozované velkopěstírny marihuany a čínské megatuny zboží, které o celních skladech nikdy ani neslyšely."

J estlivono to nebude tím, že Vietnamci se snaží Čechům nabízet služby, které Češi oceňují? Na rozdíl od ústřední menšiny. Identita lidí obecně vzniká z pocitu užitečnosti a pocitu, že okolí osobu oceňuje.

Samozřejmě, že osoby, které neberou ohled na své okolí a nechtějí mu nabídnout služby, o které okolí má zájem, jsou okolím přijímány negativně. Podobně jako jsou negativněvnímány menšiny právníků, politiků, magistrátních mafií, korporátních mafií.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 7. 12. 2011 13:49
reakce na Ferdinand Mácha | 7. 12. 2011 11:46

"Jestli to nebude tím, že vzdělání je definováno jako certifikát, lejstro s razítkem. Ve skutečnosti ti lidé nejsou schopní nabídnout nějakou dovednost, kterou lidé potřebují. Lidé potřebují množství pekařů, instalatérů, inovátorů, atp. Ne množství dělníků u velkovýrobního pásu, sekretářek, úředníků, právníků… "
Dle mých zkušeností nemalá část "overeducated youth" mají představu bezrizikové azároveň výnosné profese.Jenže kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Společnost je už částečně paralyzovaná zbytečnými právníky, kteří v rámci právní čistoty či spíš neprůstřelného zajištění obchodů je činí prakticky nerealizovatelnými. Podobně je to s úředníky. Horší je, že tento parazitický způsob života zatěžuje zbytek populace, která něco dělá a logicky občas něco zkazí tím, že vzbuzuje strach: ještě k tomu má snahu si usurpovat větší díl výsledků jejich činnosti.
Tím nechci říkat, že právníci, ekonomové a úředníci jsou zbyteční, ale nyní je jich tak moc, že pro ně dochází ekologické niky.
Přitom řešení je třeba spatřovat v zákonu prasat: pokud je nějakého statku nedostatek, stoupá jeho cena, aby pop následné nadprodukci zase klesla pod rovnovážnou hodnotu. Horší je, že moderní stát svými rozhodnutími amplifikuje výchylky cyklu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Klára Samková
Vzděláním právničkastudovala na právnických fakultách pražské i brněnské univerzity, absolvovala řadu stáží po celém světě, včetně Kongresu USA. Setrvale...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!