Bohatá rodina, chudá rodina

Stačí se však podívat do Spojených států na smutný osud střední třídy, jejíž příjmy neustále klesají, zatímco příjmy vyšší třídy permanentě rostou, a je záhodno se ptát, zda nás nečekají podobné vyhlídky.

Ve svém článku „Nouze ve věku hojnosti“ uvedl profesor Kolumbijské univerzity a držitel Nobelovy ceny za rok 2001 Joseph Stiglitz, že příjmy střední vrstvy se nevyšplhaly zpět ani na úroveň před poslední recesí v roce 1991. Je tedy žádoucí položit si otázku, zda ekonomický růst a vývoj jednotlivých zemí opravdu přináší hodnotnější život všem.

Lidé levicového smýšlení by viděli nejlepší řešení v nadměrném zdanění vyšších příjmů a zisků společností. Efekt to ale bude mít přesně opačný. Firmy dnes myslí celosvětově, a pokud budou existovat ostrovy ráje či daňové svobody (některé jsou dokonce podporovány USA), bude docházet k tomu, že si firmy zdaní vydělané peníze tam, kde je to pro ně výhodnější.

Svědčí o tom i snížení daní nejbohatším například v době, kdy byl americkým prezidentem Ronald Reagan. Tento krok měl za následek o málo zvýšený výběr daní a daňových příjmů.

Pokud tedy nebude celosvětově existovat jednotný daňový systém, což je myšlenka silně utopistická a hodila by se do sci-fi, nelze očekávat žádné zlepšování. USA však mají politickou moc přinutit jednotlivé země ke spolupráci, o čemž svědčí i nedávný případ, kdy byla německá veřejnost pohoršena zdaňováním příjmů top manažerů německých společností v Lichtenštejnsku. Zatímco Německu se ještě nepodařilo získat dokumenty o jeho občanech, kteří si své příjmy zdanili jinde, Američané si potřebné dokumenty obstarali bez problémů.

Jak se to poměřuje?

K měření sociální nerovnosti se nejčastěji používá tzv. Giniho koeficient, který poměřuje Lorenzovu křivku s křivkou ideální. Koeficient nabývá hodnot od 0 do 1. Čím je hodnota blíže k 0, tím se rozdělení důchodů domácností blíží k absolutně rovnostářskému systému.

Největší rovnostářské systémy najdeme ve Švédsku, Japonsku, ale i v České republice. Na opačném pólu jsou Jihoafrická republika, Mexiko, Brazílie, avšak i v USA tento koeficient od 70. let stále narůstá. Na serveru Peníze.cz publikovala Ilona Švihlíková článek, v němž uvádí, že vysoké rozdíly jsou v zemích s anglosaským modelem, zatímco nejnižší v zemích s vysokým zdaněním (tzv. švédský model).

Proč tyto rozdíly narůstají?

Prvním a možná nejdůležitějším důvodem je globalizace. Ta přinesla do chudých zemí rychlý hospodářský růst a zlepšení životní úrovně místních obyvatel. Děje se to však na úkor obyvatel z vyspělých zemí. Jako důkaz může posloužit třeba v celé Evropě zaniklý textilní průmysl, který se kompletně přesunul do Asie.

Přesuny velkých společností však budou i nadále pokračovat, například kvůli povolenkám na emise CO2 na území Evropské unie, což povede k omezení konkurenceschopnosti chemických a energetických společností.

Další příčnou je inflační politika americké centrální banky Fed. Nadměrné vydávání úvěrů extrémně zvýhodňuje ty, kdo získají peníze první, protože inflace se zvýší tehdy, pokud tyto peníze budou utraceny. Dochází tak k pozvolnému přesunu bohatství, a to především v posledních letech, kdy bylo velice výhodné vzít si úvěr nebo hypotéku a často se stávalo, že úroky byly nižší než inflace.

Zvyšování rozdílů mezi příjmy a výdaji tak bude pokračovat a jednotlivé vlády s tím mnoho nenadělají. Není třeba se znepokojovat. V dnešní svobodné kapitalistické společnosti má naštěstí šanci uspět každý.

Foto: Profimedia.cz