Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Uprchlické kvóty, mnoho povyku (skoro) pro nic

Po dvou letech vypršel minulý týden program Evropské unie na přerozdělovaní uprchlíků. Na to, jaký přinesl efekt, se mu věnovalo příliš mnoho energie a sil. Jak na straně těch, kteří ho prosazovali, tak i na straně Česka a dalších zemí střední Evropy, které do odmítly.

Třicet tisíc migrantů ze 160 tisíc plánovaných se podařilo za dva roky trvání programu na přerozdělení uprchlíků umístit ve většině zemí Evropské unie. I kdyby se do zemí Unie podařilo rozvézt dalších deset tisíc běženců, kteří se ještě před ukončením kvót řádně zaregistrovali a čekají na přesídlení v táborech v Řecku, úspěšnost programu se dostane maximálně na 25 procent. To se nedá označit za úspěch, i kdyby v Bruselu s čísly čarovali, jak chtěli. A už vůbec se program nedá označit za způsob, který by znamenal řešení případné další uprchlické krize, podobné té řecké před dvěma roky nebo italské, jejíž nejhorší fáze skončila nedávno. Pro představu – počet migrantů, které se za dva roky podařilo s vypětím sil přerozdělit, odpovídá počtu migrantů, kteří přes Řecko přišli na vrcholu krize do Evropy za týden nebo tento rok do Itálie za měsíc až dva.

Hysterie na všech stranách

Dokonce i velmi probruselsky orientovaný deník Politico musel proto v minulých dnech vznést otázku, zda náhodou neměl přece jen pravdu maďarský premiér Viktor Orbán, když tvrdil, že místo přerozdělování migrantů by Evropská unie měla v první řadě zavřít před jejich přílivem hranice. Západ se před dvěma roky Orbánovi, budujícímu kolem Maďarska plot, vysmál. To přispělo k tomu, že se pak Budapešť a pak státy střední Evropy vůbec „blokly“ a systém přerozdělovacích kvót jako součást řešení zcela odmítly. Až tak, že se raději nechají popotahovat u unijních soudů, než by přijaly byť jen jediného migranta.

Jediné Slovensko, které je v eurozóně a chce bez problémů sedět u stolu v jádře Evropy, kde se bude rozhodovat o dalším směřování kontinentu, dokázalo na principu chytré horákyně vymyslet způsob, jak pár desítek migrantů přijmout, přitom neuznat systém kvót – a přesto se tak na rozdíl od Prahy, Varšavy a Budapešti vyhnout žalobě u Evropského soudu a hrozící hodně mastné pokutě.

Obě strany sporu o kvóty se z dnešního pohledu chovaly hystericky. Západní země v momentě, kdy se do unie nekontrolovatelně valily otevřenými tureckými hranicemi a dírou zhrouceného Řecka statisíce uprchlíků, prosadily kvóty většinovým hlasováním. Lisabonská smlouva jim k tomu dávala právo. Ale politická logika napovídala, že se z toho ve východních unijních zemích, nezvyklých na přistěhovalce z muslimských zemí, může v éře islamistického terorismu stát nečekaně velký politický problém.

Stalo se. A kolem kvót se rozpoutalo šílenství, které ovlivnilo podobu politické scény ve všech zemích střední Evropy: ultrapravicové strany jako maďarský Jobbik, slovenská Lidová strana-Naše Slovensko, nebo Strana přímé demokracie Tomio Okamury mají nebo můžou získat dvojcifernou podporu. V Polsku to tak není jen proto, že část rétoriky ultrapravice přejalo vládnoucí Právo a spravedlnost. To Unii jako celku způsobilo a ještě způsobí takové škody, že to za úsilí o přestěhování pár tisíc migrantů (pro Česko například by kvóty znamenaly nejvýš nějakých 2600 migrantů) z Řecka a Itálie rozhodně nestálo.

Nula muslimů, milion Ukrajinců

Visegrádské čtyřce se však ve sporu o kvóty přece jen něco podařilo. Ještě před dvěma roky existovaly nejen mezi úředníky v Bruselu, ale i v hlavách některých unijních politiků nápady, že by se z kvót mohl stát jakýsi stálý systém, kterým by se migranti distribuovali po Evropě. Tak aby se neshromažďovali jen v několika málo zemích, ale aby každý, relativně spravedlivě, postaral o odpovídající část. 

Tyto technokratické nápady jsou zřejmě nejméně pro nejbližší roky ze stolu, což je zřejmě dobře, protože v každé zemi jsou přistěhovalci z různých částí světa vnímáni jinak. Pro Polsko, tak hystericky se za současné vlády bránící přijmout byť jen jediného muslimského migranta, nebyl problém přijmout v minulých dvou letech milion Ukrajinců. Češi jsou zvyklí na své Vietnamce, kterých je tu třicetkrát víc, než kolik měli přijmout uprchlíků podle kvót, a dalo by se pokračovat.

Hlavní ale je, že se po dvou letech migrační krize podařilo jak v Řecku, tak nyní v Itálii, do značné míry uzavřít hranice, omezit migrační proud na přijatelnou míru a že je tu naděje, že se podaří nastolit nějaký udržitelný celoevropský způsob kontroly migrace ze třetích zemí. To dává šanci, že se hysterická krize kolem migračních kvót, která Unii tak rozdělila a nepřímo přispěla i k odchodu Velké Británie, nebude opakovat.

Autor je redaktor MF DNES  

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jiří Novotný | 2. 10. 2017 08:02

Mě to připadá, že pan Palata strávil poslední roky na Marsu. Vůbec nezmínil proč některé státy nechtějí muslimy. Ukrajinci a Vietnamci, na rozdíl od muslimů, se snadno integrují, pracují a hlavně nezabíjejí své hostitele. A tomu pan Palata říká hysterie.

+31
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK