Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Chvála placebo politiky

Jason Willick
Jason Willick
25. 5. 2017

Tyler Cowen přemýšlel, čím to, že Donald Trump nepřichází o příznivce, i když neplní nebo i popírá svůj program. Prý je pro ně důležitější, co říká, než co dělá. Jeho hlas je hlas jejich frustrací, znovu jim přiznává někdejší kulturně-společenské postavení a moc. Cowen pro Trumpa vynalezl označení placebo prezident. A Jason Willick se ptá, jestli se na placebo politice dá najít něco dobrého.

Chvála placebo politiky

Tyler Cowen přišel s pojmem „prezidentské placebo”, kterým chce vystihnout možnost, že Donald Trump sice selže v naplňování radikálně populistických politických cílů, které si vytyčil v prezidentské kampani, že si ale přesto udrží podporu své voličské základny z bílé dělnické třídy, a to díky tomu, že bude symbolicky potvrzovat její důstojnost a kulturní status – „dá svým příznivcům veřejný hlas a iluzi větší moci bez moci samotné”.

Obrácení Donalda Trumpa

Trump je prezidentem příliš krátkou dobu a je prezidentem natolik nepředvídatelným, že se nedá odhadnout, jestli tahle teze dlouhodobě obstojí. Nikdy se to ale nezdálo pravděpodobnější než nyní, kdy – pokud jsou zprávy v médiích přesné – v Bílém domě rychle ztrácí vliv populistický radikál Steve Bannon a otěží se pevněji chápe umírněný gang v čele s Jaredem Kushnerem. Mezitím se prezident dál drží své nenapodobitelné estetiky, ze které jeho kritici lezou po stěně, nicméně jeho politické postoje čím dál víc připomínají konvenčního republikána: nejdřív přijal stanovisko stávající washingtonské zahraničněpolitické kliky a napadl Sýrii, pak pochválil NATO a ustoupil od tvrzení, že Čína manipuluje měnou. Ačkoli jeho vláda stále bojuje se soudy ve věci zákazu cestování (doposud hlavní populistická iniciativa), DACA [Deferred Action for Childhood Arrivals – výjimka z imigračního zákona udělovaná některým imigrantům, kteří do USA přicestovali jako děti – pozn. překl.] nebyla zrušena, nebyla zavedena nová cla a na obzoru není ani „dekonstrukce úřednického státu”.

Kvůli tomuhle obratu se už zvoní na poplach jak u partyzánů z klubu žabáka Pepeho a paleokonzervativců, kteří doufali v silného revolučního vůdce, tak u reformovaných republikánů, kteří mají obavy, že Kushner Bílý dům odtáhne příliš doleva a vnutí mu špatnou politiku. Liberálové zase využívají příležitosti a útočí na Trumpa jako na pokrytce a člověka, který nedrží slovo.

I Obama byl placebo

Nicméně se (zatím) nezdá, že by Trumpova voličská základna ztrácela ve svého muže víru. Přesto, že některé obavy z obratu jeho administrativy jsou zřejmě opodstatněné. Pokud tedy jeho prezidentování nebude mít nakonec opravdu jiný výstup než placebo populismus, stojí za uvážení, jestli se v tom nedá najít i nějaká výhoda.

Vzdělaní lidé si často představují, že politika je – nebo by měla být – plně racionální činnost sestávající z rozdělování zdrojů a regulování institucí tak, aby výsledek co nejvíc prospíval co největšímu počtu lidí. Není a nikdy nebyla. Pod povrchem se vždycky vede skrytý zápas o postavení a nárok reprezentovat. Jak si během primárek všiml Russel Mead, Trumpova přitažlivost vychází stejně tak ze vzorců jeho chování jako z jeho politického programu.

„Popírá normy politické korektnosti, rozbíjí zvyklosti veřejné debaty a protivníky a novináře tím dohání k rozhořčenému prskání, své kritiky z voleje uzemňuje drsnými poznámkami; žije život, na jaký by spousta lidí chtěla mít – aspoň občas – jak kuráž, tak peníze.” Jádro Cowenovy myšlenky prezidentského placeba je takové: vyjadřuje kulturní solidaritu s voliči, kteří se cítí ponižováni a urážení, částečně už jen tím, jak dovádí k vzteku jejich domnělé společenské protivníky.

Míra obdivu, který určitá část liberálů chovala k prezidentu Obamovi, také částečně vykazovala rysy placebo efektu. Byl to progresivní politik, ano. I když s výjimkou legislativní smršti z jeho prvních dvou let, to byly zákony spíš umírněné. Obamacare každopádně například vůbec nic nepřinesla městské vyšší střední třídě, která tvořila jádro Obamovy voličské základny Jeho politická popularita mezi těmito voliči nespočívala ani tak v „zajištění” konkrétních politických vítězství, ale spíš v tom, že ve svém soukromém životě ztělesňoval jejich normy a hodnoty: vysokoškolské vzdělání, sociální liberalismus, roli obětavého otce, intelektuálský kulturní vkus.

Ventiluj a panuj

V době výbušného kulturního, etnického a třídního rozštěpení, kdy se zdá nemožné dosáhnout shody na jakékoli větší změně politické orientace, vlastně nemusí být vůbec špatně, když se část politické energie odkloní k otázkám stylu a symbolů. A středový establishment by zatím mohl brzdit radikální změny. Tedy: politickým leaderům by mohlo prospět, kdyby svým příznivcům nabídli trochu nějaké té placebo politiky, místo toho aby do nich prali plné dávky svých léků.

Donald Trump jako prezident rozhodně selže, pokud jediné co svým voličům nabídne, bude pohled na zostuzené akademiky a novináře. Neměli bychom ale potlačovat význam tohoto typu kulturního zápasu jako ventilu pro uvolnění skrývaných frustrací. Právě naopak – může se ukázat, že nakonec bude součást receptu na vládnutí v době polarizace.

Z anglického originálu, uveřejněného na webu The American Interest, s laskavým svolením autora pro Finmag přeložila Alžběta Strnadová

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Jason Willick

Jason Willick

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo