Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Josef Koutecký: V doteku je ukryto veškeré bohatství

„Člověk má hledat vnitřní uspokojení sám se sebou a každý den usínat s pocitem, že nikomu a ničemu neublížil,“ říká doyen a zakladatel české dětské onkologie.

Profesor Josef Koutecký je známý jako zakladatel dětské onkologie v Československu. Když začínal, nádorové onemocnění přežily tři procenta dětí  –  dnes jich i díky němu přežije více než osmdesát procent. V rozhovoru shovívavě a v dobrém úmyslu kritizuje současnou generaci za její povrchnost, vypráví o momentě, kdy měl v životě největší strach a vysvětluje, proč svůj život přehodnocujeme až ve chvíli, kdy se nám stane něco nepříjemného. Přečtěte si návod, jak žít bohatý a smysluplný život od člověka, kterému se to podařilo.

Jak se vám daří, pane profesore? Vidím, že kulháte na jednu nohu.

Děkuji za otázku. Pajdám už delší dobu, protože mě bolí páteř. A zrovna dnes mě bolí tak krutě! Mám závažně nemocnou dolní část páteře a kruté bolesti od rána do večera. Ale ještě než začneme, mohu vám něco nabídnout?

Bude mi stačit voda.

Nejde o to, co stačí. Jde o to, co chcete. Čekal jsem na vás se svojí ranní kávou, abychom si případně dali dohromady.

Moc rád si dám s vámi kávu.

No tak! A jakou? Buď zrnkovou, nes, nebo kapsličky.

Jakou pijete vy?

Já piji extra. Teď ráno si dávám silnou  – směs vrchovaté lžičky zrnkové a půl lžičky nes. Odpoledne už piji jen kapsličky.

Tak si dám zrnkovou.

Dobře, ale dejte si sám, kolik chcete. Nechci, abyste se na mě zlobil, že jsem vám uvařil ošklivou. Dáte si ke kávě vodu?

Dám, děkuji.

Teď už snad máme všechno.

Tohle je viržinko? To jsem ještě nikdy neviděl.

Ano, tady vidíte slámku,  už jsem ji povytáhl. Hrozně je zdražili, je to nekřesťanské! Dřív stála krabička pět korun, teď stojí sto padesát pět a viržinek je tam pořád pět.

To utratíte docela dost.

Za nic jiného ale neutrácím. Byt patří nám a jídlo mi v mém vdovství dávají synové. Kupuji si jen viržinka a vážnou hudbu na cédéčkách. Teď vydávají opravdu nádherné komplety. Mám takové muziky, že už ji do smrti nedoposlouchám.

To si můžete pustit i na tabletu. Vidím, že tu máte jeden na křesle. To je váš?

Představte si, v sedmaosmdesáti letech mě přesvědčili a zavedli mi k tomu internet. Ještě na tom neumím pracovat a ani nevím, jestli se to někdy naučím. Ale musím, nemohu si udělat ostudu.

Proč jste si ho tedy pořídil?

Když píšu, tak potřebuji rychlé informace. Dosud jsem sice všechno našel ve svých knihách, ale někdy to trvá dlouho. Za druhé, jak už nejsem denně na klinice, nedostanu se k elektronické poště. Takhle budu moci reagovat neprodleně. Navíc chci do tabletu diktovat své texty – myšlenky ubíhají rychleji, než je stačím napsat rukou.

Jsem zvědavý, co jste na tabletu hledal jako první.

Jako první jsem zadal heslo Beethoven a hned potom Česká filharmonie. Zrovna hrála osmá Dvořákova symfonie, finále, čtvrtá věta, s Jiřím Bělohlávkem u dirigentského pultu.

Myslím, že budete překvapený, až zadáte heslo Koutecký. V poslední době je vás plný internet.

Se mnou se teď nějak roztrhl pytel, to máte pravdu. Je biologicky dané, že už tady dlouho nebudu, takže to asi chtějí ještě všichni stihnout.

Péče o duši

Máte byt plný krásných starých věcí. Kupujete si ještě starožitnosti?

Od úmrtí manželky jsem nekupoval, ale dostával. Letos už jsem neodolal a několik jich koupil. Mám teď příležitost koupit portrét Rudolfa II. od Sadelera. Pořád mi to vrtá hlavou, protože už to vážně nemám kam dát a Rudolfů II. mám několik. Koupit si takovou krásnou grafiku, a nedívat se na ni každý den, to by byla škoda. Navíc rozvažuji, jestli to ještě stojí za to. Synové sice všechno zdědí, ale až umřu, sbírka jako taková se rozpadne.

Synové ani vnuci se o starožitnosti nezajímají?

Naopak. Synové mají ke starožitnostem vztah hluboký, ale o dědictví se se mnou odmítají bavit. A vnukům starožitnosti dávat nechci, ti už k nim vztah nemají. Bohužel vy mladí… Poslední dobou se obávám vyslovovat své názory na mladší generace, protože mi hned každý řekne, že už jsem starý dědek a doba je jinde.

V knize Osm múz mého života ale poměrně otevřeně mladou generaci kritizujete. Mimo jiné říkáte, že jsme povrchní a chybí nám všeobecné vzdělání.

Je to složitější. Lidský mozek je pořád stejný, ale musí zpracovávat stále víc a víc informací. Podle mého názoru se stává povrchním. Stačí stisknout tlačítko a hned můžete informaci zase zapomenout. Už nepotřebujete jít do hloubky, jako jsme chodívali my. Nemusíte si moc pamatovat, když potřebujete, stisknete tlačítko znovu. Unikají vám souvislosti.

Když porovnáte současnou mladou generaci a dobu, když jste byl mladý, v čem se zmíněná povrchnost projevuje?

Dívejte se kolem sebe a uvidíte to sám. Kluk a holka, kteří spolu evidentně chodí, se dívají do mobilu a nebaví se spolu. Všechno si řeknete přes zprávy, takže o sobě zdánlivě víte všechno. Jenže pokud někdo otevře hlubší téma, stydíte se o něm mluvit. Najednou totiž zjistíte, že se vůbec neznáte a s něčím se svěřit je těžké. A mohl bych pokračovat s novomanželi, kteří uzavírají předmanželskou smlouvu o vyrovnání majetku, když se rozvedou. Tomuhle už já vážně nerozumím. Za druhé je to vztah k věcem  – žijete v blahobytu, takže si logicky ničeho nevážíte. Máte nekonečně možností, ale nevíte co dřív. My jsme všechno získávali nesnadno. Buď to nebylo, nebo jsme na to neměli prostředky. Z každé získané maličkosti jsme měli bezměrnou radost. Za nejhorší ovšem považuji narušení vzájemných vztahů. Bohužel i ty jsou stále povrchnější. A to nejen ty mezilidské.

Co z toho vyplývá?

Řeknu vám to ještě jinak. Představte si, že byste nemohl roky vycestovat do zahraničí, že byste neměl dostatek jídla, byl na výslechu StB v Bartolomějské ulici nebo byl totálně nasazený v době, kdy ve čtyřicátém pátém osvobozovali Prahu. Už rozumíte, co vám tím chci říct? Náš život byl o něčem úplně jiném.

Nevěděl jsem, že jste byl na konci války totálně nasazený. Měl jste strach?

Ano. V životě jsem větší strach neměl. Hrozilo bombardování libeňské Kolbenky a museli jsme co nejrychleji vyvézt tanky. Za Palmovkou jsme seskákali a nad hlavami pozorovali leteckou bitvu. Jedno letadlo trefili a pilot se katapultoval. Báli jsme se, že se na nás něco zřítí. V takový moment nepřemýšlíte a chcete se co nejrychleji schovat. Rozprchli jsme se a já zalezl do kanálu ve stráni, zasunul víko a čekal. Byl to velmi těsný a temný prostor. Vůbec jsem si neuvědomil, že pokud něco spadne, už se nedostanu ven. To čekání bylo nesnesitelné, měl jsem opravdu hrozných strach. Nemůžete vylézt a prakticky čekáte na smrt. Věřte mi, že takové momenty vás naučí vážit si i toho, že jste v bezpečí doma. Nic takového jste nezažili.

To je dobře, nebo ne?

Samozřejmě, že je to dobře. A díky Bohu za to!

Josef Koutecký

... ve fotografiích Ondřeje Trhoně

Foto: Ondřej Trhoň

Stále vyučujete studenty medicíny. Chápu z vašeho vyprávění správně, že s nimi hovoříte o těchto tématech?

No samozřejmě, kdo jiný by o tom s nimi měl hovořit než učitel? Studenti to ode mě berou. Povídám jim o tom se zájmem a oni cítí, že kromě toho, že je učím o nádorech, jim vysvětluji principy medicíny vůbec a spolu s nimi principy plnohodnotného života. Mám studenty rád a oni mne. Jsou většinou dobří, takže nemusím být moc zlý. Ovšem samozřejmě oslovuji jen vybranou skupinu mladých.

Celý život jste pracoval s nádory, ale i s lidmi. Jste známý pro svůj osobní a trpělivý přístup ke každému pacientovi a jeho rodině. Co je ještě učíte?

Víte, medicína se obrací tam, kde to podle mého názoru není nejlepší. Ve stanovení diagnózy i možnostech léčby je technologicky téměř dokonalá, ale tím pádem se soustředí pouze na nemoc. Během technologického pokroku jsme zapomněli na člověka a na jeho duši. Zejména u dospělých pacientů jsme získali pocit, že se o sebe po duševní stránce postarají sami, že to je záležitost privátní.

A nepostarají?

Trpící, strachující se pacient plný obav je dezorientovaný. Potřebuje psychickou a spirituální podporu a té se mu dostává stále méně. Přestože jsem dětský onkolog, ovšem zřejmě už známý „jak ošoupaná pětka“, není téměř den, aby mě nepožádali o radu dospělí pacienti. I ti, které vůbec neznám. Právě proto, že se jim té psychické podpory nedostává.

Jak vyučujete takovou péči o duši?

To je snadné. Vy jste úplně jiný než já, každý máme své strachy a potřeby a stejná nemoc se může projevit jinak. Tím pádem máme každý právo stonat po svém. Doktor se musí snažit pacienta poznat, najít u něj tyto individuality a přizpůsobit se. Chraňte se doktora, který si myslí, že ví všechno nejlíp a že se nikdy nespletl.

Ještě se mi nestalo, že bych si s doktorem povídal hodinu o tom, co mě trápí.

O tom přesně mluvím. Pacienti si oprávněně stěžují, že doktor většinu času tráví na počítači psaním zprávy. My jsme dřív všechno psali rukou, ale jak jste si přečetl, s rodiči jsem se bavil tak dlouho, jak potřebovali. Tady by měli doktoři přidat a uvědomit si svoji zodpovědnost. Dnes je jejich role důležitější než kdykoliv předtím.

Proč si to myslíte?

Protože dřív vám v případě obtíží byly na blízku čtyři velké osobnosti  – farář, učitel, lékař a lékárník. Kdo si dnes jde v těžkých životních situacích popovídat s farářem? Učitel byl zbaven svého honoru, děti si z něho dělají legraci, nezřídka ho šikanují, a když se brání, přijdou mu rodiče vynadat. A z lékárníka je s prominutím prodavač. K lékařům máme stále úctu, takže kdo jiný by se měl starat o duše lidí? V průběhu života každý z nás stůně nejen fyzicky, ale i duševně, a lékař by měl být tím, ke komu má člověk v těžkých chvílích maximální důvěru.

Čemu přisuzujete úpadek ostatních profesí?

Tomu čtyřicetiletému neštěstí, které český národ potkalo. Nejdůležitější věc, kterou komunisti zničili, byla mravnost člověka. Učitel nebo farář má postavení pouze ve společnosti, která funguje na určitých pravidlech nebo mravních principech. To vám napoví, jak se máte chovat. Poslední ideologií byl marxismus-leninismus. Od té doby už se nám jen snažili vtlouct do hlav, že veškerý úspěch spočívá v tržním hospodářství. To ale není žádná ideologie. To první, co tady bylo potřeba vybudovat, byl důvěryhodný právní stát. To už určitý princip je. U nás se ale stal pravý opak. Po komunismu se začal rozkrádat majetek, řada bývalých i proviněných komunistů si nahrabala a nic se nestalo. O všech ostatních škodách – rozvratu rodin, popravách, věznění, ničení památek a osobní nesvobodě ani nemluvě.

Co se stane se společností, která nemá mravní principy?

Každý člověk, který má jistou kulturní úroveň, má také své životní cíle. Problém je, pokud za těmito životními cíli chybí zmíněná mravnost nebo jakékoliv hodnoty. V ten moment nastoupí ego a v době tržního hospodářství je výsledkem to, že každý chce být co nejbohatší, co nejrychleji a za každou cenu.

To už jsme odbočili do podnikatelské oblasti.

Nebudete tomu věřit, ale já občas přednáším i vlivným podnikatelům této země. Zvou mě.

A co jim říkáte?

To samé, co říkám vám, studentům a v knihách. Pro podnikatele jsem to zúžil na fenomén dotyku.

Co je to fenomén dotyku?

V dotyku je ukryté veškeré bohatství nitra a vrací člověka k jeho podstatě. Každý se od rána něčeho nebo někoho dotýkáme  – zrakem, sluchem, čichem, chutí, hmatem. Když se na sebe teď díváme, tak se například dotýkáme zrakem. A vezměte si, jaký je rozdíl, když se na vás zamračím nebo usměji. Jestli s vámi budu hovořit přátelsky a trpělivě vám odpovídat, nebo naopak vztekle odsekávat. V medicíně i normálním životě dovede slovo nesmírně potěšit. Můžete ale říct slovo, které druhé zraní tak, že už nemůže dál. A pochopitelně hmat  – hmatem dovedete pohladit, ale také zaškrtit. Všechny doteky mohou být zkrátka příjemné, ale i smrtící. K podnikatelům jsem často nemilosrdný a zeptám se, kolik času ve snaze si co nejvíc vydělat, věnují podnikání a kolik rodině.

Vnímat život vědomě všemi smysly, to je sympatické.

Je to tíže na tom světě, kam se noha šine, sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. To napsal Čelakovský. Ten příběh pokračuje tak, že chudý jde po horách pěšky a bohatý se veze v kočáře. V jeden moment se u kočáru ulomí kolo a kočár se převrhne. Oba jdou potom spolu pěšky. Jak vidíte, nakonec jsme na tom všichni stejně. Bohužel zejména ti, kteří celý život jezdí v kočáře, si to málokdy uvědomí. Až když se stane malér. To už ale bývá pozdě.

To je zajímavé, rozhovory na podobné téma většinou končí podobně. Aby se člověk během svého života vzpamatoval, musí se mu stát něco nepříjemného…

To je logické, vysvětlím vám proč. Člověk přehodnotí svůj pohled na život ve chvíli, kdy má něčeho nedostatek. Nemoc je častý případ. Otevírá dveře, kterými najednou vidíte jinam. Každý by dal všechno za to, aby se vyléčil on nebo jeho blízký. Jenže když to nejde, ani sebebohatší člověk si to nezaplatí. A v takový moment se všichni vracíme ke své lidské podstatě. Najednou chceme trávit víc času s nejbližšími, chceme projevovat emoce, říkat věci, které jsme nestihli a být konečně sami sebou. Na to v honbě za hromaděním statků zapomínáme.

Foto: Ondřej Trhoň

Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous, ze kterého po čtyřech... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Karolína Šimková | 9. 4. 2017 16:28

Krásný rozhovor s krásným člověkem. Děkuji za něj! Těším se na pokračování...

+11
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK