Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jaký bude Trump?

J. Bradford DeLong
J. Bradford DeLong
17. 1. 2017

V pátek přestane být Donald Trump prezidentem-čekatelem a stane se prezidentem, se vším, co k tomu v Americe patří. Jak asi bude nakládat se svěřenou mocí? Bradford DeLong z univerzity v Berkeley nabízí několik scénářů.

Jaký bude Trump?

Nemáme zatím v podstatě z čeho usuzovat, jakou politiku se Donald Trump chystá prosazovat ani jakým prezidentem se stane. Americký tisk odvedl při mapování Trumpova vzestupu neobyčejně mizernou práci – překvapivě ještě horší než obvykle. Dokonce ani to nejoduševnělejší publikum, které se zajímá o ceny aktiv a o to, jak jejich vývoj ovlivní politika vlády, neví o Trumpových názorech a o názorech jeho nejbližších spolupracovníků téměř nic.

America first!

V první řadě Amerika. V druhé řadě Amerika. V třetí taky Amerika. A Evropa? 

Rozdělit a panovat.

Trump: Amerika na první místo. A Evropa?

Projeví se Donald Trump podobně jako Ronald Reagan? Jako člověk ze světa celebrit, který má mnoho neukotvených představ o politice, ale žádný konzistentní plán? Vyklube se z něj politik podobný Silviovi Berlusconimu, který prezidentský úřad považuje za příležitost k podrobení celé země své kleptokratické vůli? Nebo se ukáže jako někdo ještě horší než Berlusconi?

Řekl bych, že Trump by mohl být kteroukoli z následujících čtyř postav:

Reagan č. 2

Trump by mohl být Reaganem – živlem, který opanuje jeviště, Reagan jako hollywoodský herec, Trump jako hvězda reality show. Oba měli určité, ale nedostačující zkušenosti s managementem. Reagan (úspěšně) vedl Sdružení filmových a televizních herců, Trump (neúspěšně) provozoval kasina v Atlantic City. Stejně jako Reagan se Trump může projevit jako prezident se silnými, ale protichůdnými a nesoudržnými představami o politice.

Povšimněte si, že zde nemluvím o Reaganově mýtu, ale spíš o skutečném Reaganovi.

Reálný Reagan během své kampaně slíbil hodně nekonzistentních opatření. Trump také. Nastane-li reaganovský scénář, Trump se některé ze svých slibů pokusí splnit. Na mnoho z nich zapomene a zahodí je. A my se za pět let ohlédneme a řekneme, že Trump byl neobyčejně úspěšný v prosazování některých věcí, které chtěl prosadit.

Reagan například chtěl vyrovnat rozpočet. Chtěl posílit financování armády. Chtěl snížit daně. Chtěl omezit federální výdaje odčerpávané podvodníky. Chtěl pomoct těm skutečně potřebným. Reagan chtěl nastavit zlatý standard. Chtěl s Rusy a s jejich „říší zla“ jednat tvrdě. Reagan chtěl světový mír a mluvil o tom, že kdyby se objevila mimozemská hrozba, všichni bychom rychle zjistili, jak nedůležité jsou problémy v pozadí diplomatických rozepří. Reagan chtěl, aby se Spojené státy staly nejsilnější zemí na světě. Reagan chtěl vyvinout obrannou raketovou technologii ve stylu „hvězdných válek“ a rozdat ji všem, aby nikdo na světě nemusel žít ve strachu z jaderného útoku. Reagan chtěl snížit úrokové sazby, aby si lidé mohli půjčovat a investovat a podporovat tak růst amerického hospodářství. Chápete, v čem vězí problém?

Tyhle věci se navzájem vylučují. A to byla příčina toho, že v Bílém domě vzniklo deset různých frakcí, které se všechny – správně – domnívaly, že mají Reaganův souhlas, podporu i prostředky k tomu, aby pracovaly na dosažení určité podmnožiny výš zmíněných Reaganaem posvěcených cílů.

Z deseti frakcí ale mohlo zvítězit nanejvýš pět.

Zpětně Reaganovu politickou agendu vidíme jako koherentní a konzistentní. Ten dojem je ale mylný. Chceme tak minulost vidět, jsme tvorové milující vyprávění, hledáme logické příběhy se začátkem, prostředkem a koncem, aby nám svět dával smysl. A tak nám sled událostí od začátku Reaganovy kampaně až k jeho odchodu na odpočinek připadá logický. Ve skutečnosti v něm ale logika není. Mohlo se stát mnoho dalších věcí – Reaganův kabinet se na mnoha různých rozcestích mohl rozhodnout jinak a často chybělo málo.

Trump představuje extrémní verzi téhož. Proces vládnutí v jeho případě můžeme nejlépe chápat jako nesourodý a neřízený chaos. Nevyhnutelně také bude mít řadu ničivých vedlejších (i primárních) účinků.

Reagan nezahajoval svou kampaň a nenastoupil do prezidentského úřadu s přesvědčením, že státní dluh v poměru k HDP zvýší více než dvojnásobně. Takový výsledek nebyl součástí jeho zamýšlených plánů.

Reagan nezahajoval kampaň a nenastupoval do prezidentského úřadu s přesvědčením, že zvýší hodnotu dolaru o 70 procent, zasadí tím smrtelnou ránu překvapivě velké části amerického průmyslu – a podkope životní úroveň amerických dělníků a zároveň zničí dobrou inženýrskou praxi, kterou jsme měli opatrovat, podporovat a rozvíjet. Takový výsledek nebyl součástí jeho zamýšlených plánů.

Z pohledu dějin přitom šlo o dva ze tří nejvýznamnějších důsledků Reaganovy politiky – společně s explozivním růstem příjmové nerovnosti, který z amerického „druhého pozlaceného věku“ učinil věk třetí. Mělo jít o součást opatření k urychlení hospodářského růstu – bohatí se měli stát bohatšími, ale nový příliv peněz měl zdvihnout všechny loďky. Bohatí zbohatli, ale příliv nepřišel.

Reagan nechtěl, aby si argentinští generálové mysleli, že když pomohli Spojeným státům v boji proti komunistům ve Střední Americe, budou Spojené státy nečinně přihlížet a setrvají v neutralitě, až se Argentina pokusí dobýt Falklandské ostrovy a zahájí tak válku proti Velké Británii. Argentinští generálové si to ale mysleli a na základě kontaktů se skupinou nejvyšších úředníků v Reaganově vládě měli pro své přesvědčení pádný důvod.

Trump by mohl být podobný. Jeho lidé se pokusí realizovat všechny plány, které zmínil během své kampaně. Někteří uspějí. Většina ne. Výsledná politika bude náhodná. Které oblasti politiky se vyvinou náhodně? To nevíme. Ochrání a rozvine sociální zabezpečení a program Medicare? Deportuje v následujících dvou letech pět milionů lidí a nechá postavit zeď? Vystaví za ni účet Mexiku? Vyjedná nějak nové podmínky NAFTA? Osloví nějak WTO a pokusí se z organizace vykopnout Čínu? Zavede celní poplatky? Prosadí nějaký výrazný fiskální stimul? Učiní Ameriku opět skvělou?

Nevíme. V této chvíli to vědět nemůžeme. Nedozvíme se to až do doby, kdy Trumpovu vládu shrneme v nepravdivém koherentním vyprávění – jak tomu bylo v případě Reagana, kterého jsme si vyložili jako živel, jenž změnil svět.

Trump à la Reagan – skutečný, ne mytický Reagan – ale pořád představuje lepší scénář.

Ne že by to ale znamenalo, že je dobrý – můžete bezpečně prohlásit, že jeho politika pravděpodobně Ameriku neučiní o nic skvělejší, než doposud je.

Schwarzenegger? Berlusconi? Mussolini?

V druhém scénáři by se Trump mohl podobat Arnoldu Schwarzeneggerovi ve funkci guvernéra Kalifornie. Ten svůj úřad získal díky kampani založené na „nespokojenosti s normální politikou“. Arnolda s Trumpem spojují výrazné osobnostní rysy – v Sacramentu se tradovalo, že by žádná žena neměla nastupovat do výtahu s Arnoldem Schwarzeneggerem sama.

Ve funkci guvernéra se Schwarzenegger pokoušel uskutečnit ambiciózní plány hollywoodských rozměrů a na celé čáře selhal. Správa Kalifornie se přepnula do automatického řízení. S doutníkem v ústech své období prolelkoval v ikonickém stanu pro kuřáky. Ve výsledku šlo o osm let promarněných příležitostí k řešení problémů Kalifornie.

Třetí možností je Berlusconi. Jeho vláda se vyznačovala především mizením obrovského kvanta veřejných peněz v kapsách vrchního kleptokrata a jeho přátel. Šlo o éru náhodných politických rozhodnutí a občasných návalů technokracie – jako kdyby vůdce hnutí bunga-bunga získal tu a tam dojem, že jde o problematiku, kterou by měl vážně řešit někdo se skutečným odborným vzděláním. Takový typ vlády ve stylu bunga-bunga představuje jistě reálnou možnost. Kvůli Berlusconimu podle mě přišla Itálie o deset let hospodářského růstu.

Právě teď bych řekl, že v současnosti je mnohem pravděpodobnější, že se Trump stane spíš Berlusconim než Reaganem nebo Schwarzeneggerem. Myslím, že se za pět let nejspíš Trumpovo období ve funkci zhodnotíme jako čtyři v zásadě promarněné roky, co se řešení ekonomických a společenských problémů USA týká.

Čtvrtou možnost zmiňuji velice nerad, ale musím ji uvést – Mussolini. Ve Spojených státech nikdy předtím kandidát na prezidenta nevyhrožoval svému soupeři uvězněním po volbách. Teď už se tak stalo. Došlo k překročení hranic na cestě k fašismu. Opravdu mě mrzí, že to tady musím zmínit. Ale musím. To riziko je malé, možná zanedbatelné, ale reálné.


Bradford DeLong je profesorem ekonomie na univerzitě v Berkeley a autorem řady knih a učebnic, mimo jiné The World in Depression, 1929–1939. Z blogu Grasping Reality with Both Invisible Hands přeložil s autorovým laskavým souhlasem Filip Drlík.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
J. Bradford DeLong

J. Bradford DeLong

Profesor ekonomie na univerzitě v Berkeley, autor řady knih a učebnic, mimo jiné The World in Depression, 1929–1939.

Další články autora

Zobrazit vše

Související témata

arnold schwarzeneggerbenito mussolinidonald trumpronald reagansilvio berlusconiusa
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo