Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Erik Tabery: Pomoct lidem být občané

V první části rozhovoru s šéfredaktorem Respektu Erikem Taberym byla řeč mimo jiné o strachu, který se ve společnosti vzmáhá a který ji proměňuje. Hlasy žádající omezení našich svobod, budou sílit, předpovídá Tabery...

Nezpůsobuje zmíněný strach to, že potom řešíme pouze okrajová témata, která rozdělují společnost?

Já si dokonce myslím, že tohle je náš největší problém. Žijeme v zemi, která nemá uprchlíky, ale přitom máme spoustu velkých problémů. Jako bychom víc řešili situaci v Německu nebo Velké Británii než u nás doma. Na okraj se dostala sociální témata, specifické problémy různých regionů či pracujících lidí. Konečně se začalo řešit téma platů, ale po třech letech existence této vlády. Nejabsurdnější na tom všem je, že největšími „oběťmi“ našeho virtuálního boje s uprchlíky jsou ti, kteří se jich často nejvíce bojí. Tedy lidé na hranici chudoby. Tím, že chtějí po politicích, aby řešili hlavně neprůchodnost hranic, ke kterým nikdo nemíří, vlastně říkají: neřešte naše problémy. Ale tím se jejich těžkosti jen prohlubují a s tím i pocit zmaru, opuštěnosti. A roste snaha najít někoho, kdo za to může.

Pro koho je výhodné rozdmýchávat tuto mediální agendu?

České prostředí je ideální pro politické populisty. Ať je to Zeman, Okamura, nebo čerstvě Robejšek. Umožňuje jim to stát se lehce volitelným, aniž museli mít propracovaný program a konkrétní návrhy na změny. Jaký je dnes ideální program pro populistického politika? Konec Evropské unie, posílení národních zájmů, přihlášení se ke křesťanství, odmítnutí politické korektnosti a návrat k selskému rozumu. Problém je, že to jsou jen prázdné fráze, které nikoho nic nestojí, takže je můžete omílat stále dokola, vypadáte velmi moudře, ale nic z toho nenabízí konkrétní řešení dnešních problémů. Je velmi jednoduché bojovat proti virtuálním nepřátelům.

Zasahuje takový problém většinu států od nás směrem na západ?

Ano, podobné problémy zasahují velkou část západního světa. Není to české specifikum.

A které země umějí mít dlouhodobější vizi?

Například Dánsko. Země dokonce menší, než jsme my.

V čem jsou jiní?

Velkou výhodou jsou jejich dobře fungující instituce, které pracují na tom, jak bude Dánsko vypadat za pět, za deset let. Vede se o tom velká debata, polemizuje se o tom. Nehledě na to, kdo je ve vládě. Pokud se vláda vymění, kontinuita pokračuje. To nám chybí.

Takže my začínáme pokaždé od znova.

Masaryk už v Hovorech s TGM Karlu Čapkovi říkal, že největším problémem Československa je, že každá vláda začíná od nuly, jako by ty předchozí nic nedělaly. To je fascinující, protože to platí i dnes. V tom jsme se vůbec neposunuli. Nastoupí například nový ministr školství a všechno jde od začátku. Přijde s novými nápady, přivede si nové lidi a není tam kontinuita ani nadhled. Společnost je potom mnohem víc zranitelná a slabá, protože jí chybí vyhlídka nějakého plynulého vývoje.

Co by se muselo stát, abychom v Česku dokázali pro začátek alespoň diskutovat o důležitých tématech?

Tohle je složitá otázka. Bod číslo jedna je zvolit si prezidenta, který bude podněcovatelem debaty a ne nenávisti. Slovensko nám ukazuje, že to jde a má to výsledky. Tamější prezident se snaží být moderátorem vnitropolitické debaty a snaží se mluvit o tom, jakou společnost chce. Potřebujeme hlavu státu, která by mluvila s politickými stranami o směřování země. V tom si myslím, že prezident může udělat velký kus práce. Pokud by se to podařilo, strany by mohly být ochotnější přemýšlet koncepčně.

Nemuselo by být na škodu, kdybychom tu měli menší instituci, kde by se sbíhaly modernizační plány. Kdyby se vyměnila vláda, měla by podklady, kde se skončilo. A dále je asi potřeba počkat na nějakou generační výměnu. Ten stávající agresivní, alfasamecký, do sebe zahleděný pohled na svět je velice častý u politiků, kterým je přes šedesát. Bohužel do politiky zatím zejména ty mladší generace moc nemíří.

Informační chaos

Jak do toho všeho zapadá žurnalistika? V čem je z hlediska hodnot důležitá?

Líbí se mi, co říkají Anglosasové. Podle nich je základním úkolem novinařiny pomoct lidem, aby se z nich stali občané. To znamená předat jim dostatek informací, aby se podle nich mohli rozhodovat. Rozdíl mezi člověkem a občanem je hodně velký. Tohle je pro mě východisko, které by měla žurnalistika ctít. Média by se neměla bát hledat pravdu a přinášet kvalitní informace. A samozřejmě být nepohodlnými pro ty, kdo mají zrovna moc. Dokonce bych řekl, že nikdy v historii nebyl význam žurnalistiky větší než dnes. Prostřednictvím sociálních sítí se s děsivou lehkostí šíří lži a manipulace, kterým se nejlépe čelí kvalitními médii s dobře ověřenými informacemi.

Myslíte si, že média tyto hodnoty plní?

Pokud chtějí média přežít, musí hájit principiální přístup ke své profesi. Jinak to bude velmi rychlý konec, veřejnost musí cítit, že média mají smysl.

Co tím myslíte?

Z pohledu čtenáře mají seriózní média dvě role. Hlavním smyslem je přinášet informace, ale je tu i jakýsi druhotný rozměr, média hájí váš přístup k životu. Proto jsou ve světě tituly, které jsou levicové, pravicové, liberální, konzervativní, kosmopolitní nebo nacionalistické apod. Hezky to před lety řekli pánové Smoljak a Svěrák: „Každý myšlenkový proud v této zemi byl spojen s nějakým časopisem nebo novinami. My jsme si za své noviny zvolili týdeník Respekt.“ Vedle řady exkluzivních informací u nás najdete obhajobu otevřené a liberální společnosti, která vidí naše místo na Západě a v sjednocené Evropě. Neříkám, že každý, kdo nás čte, s těmito východisky souhlasí, ale Respekt se tak jasně profiluje.

Jak to, že Respektu dlouhodobě neklesá prodej?

Respekt má jednu obrovskou výhodu. Od ostatních titulů se liší tím, že je dvacet sedm let naprosto kontinuální. Když se podíváte na jiné tištěné tituly, tak mnohé byly jiné například v roce 1990, 1994, 2007 a teď jsou zase jiné. Často stačilo, že se změnil majitel nebo šéfredaktor, který si přivedl své lidi a změnil zásadně koncepci daného titulu. To se v Respektu nikdy nestalo. Naše základní hodnotová orientace se od začátku nezměnila a přístup k novinařině také ne. Pochopitelně se také vyvíjíme, ale podstata zůstává stejná. A potkávám stále více mladých lidí, kteří říkají, že začali číst Respekt tak, že ho nacházeli už jako děti u rodičů na stole. To mě fascinuje a hodně si toho vážím.

Jaká je konkrétně vaše role jako šéfredaktora?

Jako šéfredaktor za tu kontinuitu zodpovídám a hlídám ji. Svůj úkol vidím také v tom, že mým redaktorkám a redaktorům do jejich práce nevstupují vnější vlivy. Je na mně, abych tomu čelil. A vlastně platí, že co se povede, je úspěchem autorů, co se nezdaří, je má chyba. Nemám ambici skrz Respekt prosazovat své názory, proto neříkám nikomu, co si má myslet. Pokud mám dojem, že něco má odpovídat právě té kontinuitě anebo je to z mého pohledu zásadní, píšu to sám, nikdy nikoho nenutím psát proti jeho přesvědčení.

Co s sebou přinesla změna majitelů největších českých médií?

Myslím, že mediální svět je nyní na rozcestí a bude si muset vybrat. Buď bude účelovým nástrojem majitelů a inzerentů v jejich plánech s ovlivňováním veřejnosti, nebo se vydá složitější cestou, kterou já preferuji, kde je hlavním partnerem čtenář. Na české mediální scéně je řada titulů a ještě více jednotlivých novinářů, kteří to vnímají stejně jako já, takže rozhodně se nechci tvářit jako jediný spravedlivý. Pokud jsou majitelé rozumní, tak tuhle cestu budou respektovat.


Fotka Bena Skály – Licence Own work, CC BY-SA 3.0, Link.
Autorův FB
Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous, ze kterého po čtyřech... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 12 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 3. 1. 2017 09:30

Omezování svobod je součástí přirozené degenerace demokracie do rudohněda.
Na druhou stranu dnes jsou lidé jazykově vybaveni a po těch šikovných je poptávka všude ve světě - motivace vysilovat se bojem s místními tyrany tím klesá, hlasování nohama je přímější volbou.

Spíše než řešit, zda je lepší Babiš, nebo Kalousek, tak člověka zajímá, jak přijít k co nejmenší ekonomické újmě. Například jak se vypořádat s gigantickou loupeží, kterou se soudruzi chystají schválit 11. ledna (snížení výdajových paušálů z 2 milionů na 1). V podstatě budou hlasovat o tom, že OSVČ s příjmem >=2M bude ročně oloupen o dalších čtvrt milionu.
Pokud někomu opravdu hrozí, že jej někdo oloupí o čtvrt mega, bude řešit nějaké hledání nového Havla? Nebo spíše přemýšlet, že založí vedle OSVČ ještě SRO (pokud možno v nějaké zemi EU, kde je sazba firemní daně citelně nižší, než 19% - nabízí se Maďarsko s 9%), nebo že požádá nějakého málo/nic vydělávajícího rodinného příslušníka či známého, aby si také založili ŽL a část tržeb přesměroval na ně?

Skoro by se tedy dalo říct, že národ se dělí na určité skupiny:
- příživníky žijící z daní (cizí práce, proti vůli dotyčných), jejichž jedinou starostí je, jak vysávat ještě více
- produktivní lidi, kteří řeší, jak se nenechat moc okrást

Kdo z nich může mít čas na nějaké hluboké filosofování a vznešené cíle? Na to za normálních podmínek má čas (a intelektuální kapacitu) elita. Ale dnes produktivní elita řeší minimalizaci jejího olupování. A kavárensko intelektuální příživná pseudoelita řeší, jak si zažádat o větší granty na studii o nesmrtelnosti chrousta.

+37
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 3. 1. 2017 17:15

Skoro by se tedy dalo říct, že národ se dělí na určité skupiny:
- příživníky žijící z daní (cizí práce, proti vůli dotyčných), jejichž jedinou starostí je, jak vysávat ještě více
- produktivní lidi, kteří řeší, jak se nenechat moc okrást

Třídní boj podle Altmana. :-)

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK