Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Erik Tabery: Čekat na nového Havla je marné

Vojtěch Hodboď
Vojtěch Hodboď
2. 1. 2017
 14 553

Rozhovor se šéfredaktorem Respektu Erikem Taberym o tom, co chybí české společnosti a proč jsme si neudrželi masarykovské hodnoty. Dále mimo jiné o dědictví komunismu, o strachu a o tom, proč žurnalistika nikdy neměla větší význam než dnes.

Erik Tabery: Čekat na nového Havla je marné

Prožíváme nejsvobodnější období v naší historii?

Myslím, že ano. Svobodu, kterou jsme získali v roce 1989, jsme tady skutečně nikdy neměli. Od roku 1989 máme skutečnou demokracii. Neříkám, že je vše bez chyb, ale jsme svobodní lidé. Politický systém sice prochází proměnou, ale stále tu máme poměrně čitelný stranický systém a fungující instituce.

Co podle vás chybí české společnosti?

Nemluvíme o tom, jak chceme, aby Česko vypadalo. Nedefinovali jsme si nějaký ideál, nemluvíme o hodnotách, na kterých by podle nás měla česká společnost stát. To nám brání v tom držet nějaký směr a pracovat na sobě. Jsme také pak více zranitelní, stačí, že někdo začne vykřikovat tohle jsou naše národní hodnoty, a spousta lidí tomu přitaká, i když jsou ty „hodnoty“ v rozporu s idejemi, na kterých Československo a pak i Česko vzniklo. Ve Spojených státech se například velmi často připomíná, že to či ono je v rozporu s myšlenkami otců zakladatelů…

My máme přece taky otce zakladatele, dál máme například Václava Havla.

Je pravda, že Masaryk a Havel nastavovali podobné hodnoty, jenže na rozdíl od USA se k těmto hodnotám ve společenské debatě vůbec nevracíme. Během posledního roku a půl byl například nejvíc zesměšňovaný humanismus. Přitom humanismus označil Masaryk za náš národní program. Teď bychom se mohli ptát, kolik lidí dnes ví, že to Masaryk vůbec říkal. Ale i kdyby to nevěděli, byla by to pro ně nějaká hodnota? Když ještě žil Havel a upozorňoval na podobné věci, mnozí mu namítali, že jen planě moralizuje.

V čem jsme se od první republiky změnili? Proč tehdy společnost Masarykovu tezi přijímala? Přijde mi, že bychom mu dnes nerozuměli.

Jiná je celá řada věcí, ale asi rozhodující je, že tehdy byla republika pod permanentní hrozbou nějakého nebezpečí. Maďaři na nás útočili ve dvacátých letech, měli jsme komplikované vztahy s Poláky a už tak složitý vztah s Německem se vyostřil s příchodem Hitlera. To nás nějakým způsobem sjednocovalo.

Elity si zároveň uvědomovaly, a neříkám, že to bylo jen pozitivní, že země, kde jsou dvě obrovské národnostní menšiny  –  Němci a Slováci  –  potřebuje stmelující motiv. A tím byl „masarykismus“. Až na extremistické strany tu nebyla síla, která by Masaryka a jeho plán výrazně zpochybňovala. Tisk byl stranický a až na pár výjimek si nedovolil jít proti Masarykovi. Ve školách se učilo o Masarykovi téměř jako o světci. Vytvářel se tak patriotismus, ale v jeho zájmu se držela cenzura, nebo spíš autocenzura a podobně. Že to neskončilo katastrofou, bylo dáno jen výjimečnou osobností Masaryka, který se z toho lidově řečeno nezbláznil. Dnes by podobný přístup neměl šanci a dodal bych, že naštěstí.

Proč masarykovské hodnoty nevydržely?

Částečně vydržely, ale pravda je, že čtyřicetiletá komunistická propaganda je rozmetala. Totalita vedla k atomizaci společnosti a destrukci jakýchkoli pozitivních hodnot. Nejlépe se přežívalo s cynismem a představou, musíme se každý starat jen o sebe. Dopady cítíme dodnes, když někdo například řekne slovo plánovat, které je všude ve světě normální, tak znejistíme, jestli nejde o nějaký komunistický projekt.

Myslíte, že se to změní?

Tohoto dědictví se zbavuje špatně. Těch dvacet sedm let je prostě málo. Je tady stále hodně lidí, kteří byli totalitní dobou nějak zasaženi.

Kde dnes můžeme hledat a najít podobné osobnosti jako byl Masaryk či Havel?

V první řadě si myslím, že už je jiná doba a že na naše problémy jedna osobnost nestačí. Druhý Havel tady není a nebude. Nového Havla by vytvořila válka nebo návrat nesvobody. Jenom velmi dramatické okamžiky vytvářejí nezpochybnitelnou autoritu. I kdybychom si příště zvolili dobrého prezidenta, nesejme to z nás odpovědnost za podobu této společnosti. My stále hledáme někoho, kdo všechno udělá za nás, čekáme dokonalou osobu, a když nepřichází, jsme zklamaní. Ale ona opravdu neexistuje, takže se musíme naučit žít demokraticky.

Jak to myslíte?

Musíme se naučit ctít instituce a instituce se musí naučit ctít a vážit si jednotlivců. Musíme si říct, jaké jsou základní hodnoty, na kterých má společnost stát. A tyto hodnoty skutečně bránit. Je šokující, že víc než čtvrtina Parlamentu je dnes ochotná navrhnout zákon, který omezuje svobodu a zakazuje kritiku prezidenta – protože tam jde opravdu o kritiku, nikoliv o vulgarity. A tito poslanci se vůbec nebojí toho, že budou vnímáni jako ti, kteří omezují svobodu.

Dřív by se to nestalo?

V mnoha ohledech se sice vyvíjíme k lepšímu, ale tohle by si ještě před deseti lety nikdo nedovolil. Pro takového člověka by to byl konec kariéry.

Proč je to teď možné?

Strach. Nemalá část společnosti se bojí. Někdy racionálně, někdy iracionálně. Například téma uprchlíků otevřelo stavidla emocím. Hodně politiků udělalo fatální chybu tím, že se na začátku uprchlické krize stáhlo z veřejné debaty. Nemluvili s lidmi, neuklidňovali, nevysvětlovali. Tím pádem se strach ještě zvětšil. Jenže tady už nejde jen o strach z uprchlíků, v sázce je udržení zdejší demokracie a otevřené společnosti. Přibývá lidí, kteří si nemyslí, že máte na to či ono téma jiný názor, ale že jste nepřítel, že ohrožujete jeho život.

Co z toho vyplývá?

Pokud si o člověku myslíte, že je to nepřítel, tak získáte pocit, že můžete proti němu použít jakékoli obranné prostředky. Že odůvodníte omezení svobody slova nebo svobody cestování za hranice. Ekonomka Markéta Šichtařová na blogu iDnesu napsala článek, kde použila citáty představitelů Evropské unie, aby ukázala, jací jsou to odpůrci demokracie. Prokázal jsem, že všechny citáty jsou vymyšlené a napsal jsem to. Jenže ona článek neopravila, nestáhla, neomluvila se. A komentáře jejích fanoušků na sociálních sítích by se daly přeložit takto: možná že lže, ale lže v mém zájmu. V tu chvíli jsme ale v koncích. Protože jinými slovy opět říkáme, že můžeme dělat cokoliv, co je v zájmu naší představy o světě. Kde to skončí?

Zmiňujete pokus o omezení svobody slova. Co myslíte, že nás čeká dál?

Čeká nás velmi citlivé období, kdy bude hodně lidí přicházet s návrhy, jak omezit naši svobodu. A najde se hodně lidí, kteří budou ochotni tomu naslouchat. Ne většina, ale těch lidí bude dost.

Pokračování: 

Úvodní foto Profimedia

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (11)

Vstoupit do diskuze
Vojtěch Hodboď

Vojtěch Hodboď

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde nyní pokračuje na mediálních studiích. Zajímá se o psychologii a nová média. Při škole pomáhal zakládat a rozjet startup Storyous,... Více

Související témata

demokracieerik taberymédiarespektsvobodatgmtomáš garrigue masarykváclav havel
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo