Nevýchova učitelů v Čechách

Další výsledky mezinárodních srovnávacích PISA testů dorazily, a tak v české kotlině nastane povinné mručení, jak to jde s českým školstvím z kopce. Příčiny znají správní ideologové dávno: Odboráři vědí, že za tím jsou nízké platy ve ve školství, staromilci budou brblat o tempora, o mores a Respekt napíše, že je to všechno tím, že české školství není dost inkluzivní. Málokdo ale připomene, že u nás vynakládáme pozoruhodně velké úsilí, abychom do škol posílali špatně připravené, nevzdělané a demotivované kantory. Pojďme se na tuto ryze českou tragédii o třech dějstvích podívat podrobněji.

První dějství: Kam s ním?

První selekce nastává při rozhodování, kam na vysokou školu. Učitelské studium je často to, které na vás zbyde, když vyloučíte ekonomii („matiku už nechci ani vidět“), práva („tam mě nevemou“), technické obory („… sem řikal, že matiku už ne“), přírodovědné školy („už nikdy fyziku“) a humanitní směry („tím se neuživím“). Nějakého učitele zná přece každý, je tedy poměrně jasné, co z vás bude. Zaměstnání je to sice frustrující, ale jisté, peníze sice nic moc, ale budou prázdniny. Navíc jste už na vlastní kůži ověřili, že učit může fakt asi kdokoliv („když to vystudovala tamta, tak to asi taky zvládnu“). A tak na učitelské studium nastupuje spousta lidí, z nichž skoro nikdo neprojevuje pro pedagogickou činnost žádné nadšení. Netvrdím, že na jiných oborech je to výrazně jiné, ale když jsem učil fyziky, biology nebo chemiky, vždycky aspoň pár lidí projevovalo o svůj obor jasný a nefalšovaný zájem (aspoň teda v prváku).

Druhé dějství: Nezdržujte se výukou!

Další věc je, jak celé to vysokoškolské studium vypadá. Zde se mimořádně destruktivně protnou dva ryze české mechanismy: systém financování vysokých škol a imperativ akademického titulu, relikt rakousko-uherského mocnářství.

Systém financování je nastavený tak, že škola dostane jakýsi paušál za předem definovaný počet studentů. Objem peněz nezávisí na kvalitě výuky, ta se nijak neměří ani nezjišťuje. Školy mají tedy motivaci přijmout přesně ten počet studentů, který jim stát zaplatí, a potom se jim věnovat co možná nejméně. To také činí.

Spoustu peněz (daňových poplatníků) můžou vysoké školy ovšem získat tím, že budou produkovat jakési publikace. To jsou články v odborných žurnálech, jejichž velkou většinu nikdo nikdy nepřečte. Velmi často je jediným smyslem jejich existence potřeba vykázat je nadřízeným, různým akademickým komisím, ministerstvům, grantovým agenturám a samozřejmě Evropské unii, nejlépe pak všem najednou. Podle počtu publikací (a impakt faktoru časopisů, ve kterých vycházejí) si akademici navzájem rozdávají docentury a profesury, grantové agentury schvalují granty, univerzity dostávají peníze daňových poplatníků a dokonce akreditační komise schvaluje studijní obory.

Tento kafkovsky absurdní systém má drtivý důsledek: Každý, kdo na akademické půdě není blázen, se snaží co nejméně zdržovat výukou a rychle napsat co nejvíce publikací jakékoliv kvality, takto se stát docentem a posléze profesorem, a tím si zajistit doživotní dobře placené místo s mnoha privilegii a žádnou odpovědností. Výuce studentů se v tomto systému věnuje co nejméně pozornosti, protože to prostě zdržuje od práce. Podle toho vypadá struktura studijních oborů (typicky se učí to, co včera) a kvalita výuky. Studenti si nestěžují, protože jsou ze středních škol na mizernou úroveň výuky zvyklí, a navíc je to celé zadarmo, takže co. Učitelské studium je tímto systémem bito dvojnásob, protože se na něm v rámci snižování nákladů učí vlastně to samé, co při studiu odborném, akorát ještě hůř.

Třetí dějství: Kdo uteče, vyhraje

Absolvent učitelského studia tedy odchází po pěti letech mizerné výuky s oprávněným pocitem, že byl vysoké škole jaksi na obtíž. Typicky nemá tušení, jak kvalitně učit, protože během studia jen opisoval nějaké řeči z PowerPointu nebo tabule. Poměrně často absolventi dokonce ani odborně nerozumějí tomu, co budou na školách učit, protože se nikdo neobtěžoval jim to vysvětlit. I přesto se občas stane, že učitelské studium někdo přežije v relativním zdraví a dokonce se z daného oboru i něco naučí. Takoví lidé ale většinou odcházejí do praxe, a ne do školství.

Tragické finále: ministerstvo kočičí pracky

Korunu všemu nasadilo před dvěma lety naše socialistické ministerstvo tělocviku svým požadavkem, aby všichni učitelé měli „kvalifikaci“. Tím pojistilo, že na českých školách skutečně nesmí zůstat nikdo, komu se podařilo nějakým zázrakem uniknout výš popsané negativní přípravě. Nelze se tedy divit, že české školství je čím dál horší a dosahuje světových rekordů v podílu otrávených studentů.

Tři osobní zkušenosti na závěr

• Gymnaziální učitel, na kterého nejraději vzpomínám, samozřejmě „neměl kvalifikaci“. Vystudoval totiž jadernou fyziku v Moskvě. Několik lidí z mého ročníku inspiroval ke studiu matematiky nebo fyziky. Je zcela symptomatické, že ho vedení gymnázia ještě dlouho po jeho odchodu používalo jako odstrašující příklad nesystémovosti, neorganizovanosti a neschopnosti.
• Z důvodu zachování duševního zdraví jsem druhý ročník gymnázia strávil na normální státní střední škole kdesi v americkém zapadákově. To jsou přesně ty školy, kterými se u nás povinně pohrdá. K mému velkému překvapení byli všichni mí učitelé výrazně lepší než většina těch, co mě učili u nás doma na „prestižním gymnáziu“.
• Přes deset let pracuju v českém vysokém školství. Za tu dobu jsem učil přes dvacet různých kurzů pro studenty matematiky, fyziky, chemie, biologie, ekonomie a různých technických směrů. Výuka tvoří větší část mé práce, zabírá mi většinu času a kupodivu mě docela baví. Přesto se za celou moji „kariéru“ nikdo z mých šéfů nikdy nezeptal ani mě, ani mých studentů na cokoliv souvisejícího s výukou. Zato se mě každý rok několikrát ptají, kolik jsem napsal „vědeckých“ publikací. Podle toho mě hodnotí, platí a prodlužují mi smlouvu, abych mohl pod jejich moudrým vedením dál – učit.