Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Roztříděni: Vítejte ve světě předsudků

Pavel Kohout
Pavel Kohout
20. 10. 2016
 14 814

Nebezpečná síla škatulkování se v dnešní společnosti projevuje na každém kroku. Občas to vypadá, že bychom bez používání národnostních stereotypů nedokázali fungovat. Je přece tak snadné se vůči někomu zjednodušením vymezit.

Roztříděni: Vítejte ve světě předsudků

„Vždyť to nebude fungovat – u nás jsme to zkoušeli, v sousedních zemích to zkoušeli, hospodaření řízené státem, obchod s centrální regulací cen, žádný ze socialistických receptů přece nikdy neskončil dobře!“ Češi, Slováci, Poláci nebo Maďaři, zkrátka občani bývalého socialistického státu, museli vrtět hlavou, když se venezuelský prezident Hugo Chávez snažil budovat socialismus 21. století.

Jenže Venezuelané si mysleli něco jiného. Mysleli si, že socialismus je krásná a spravedlivá myšlenka. Jenom je třeba ji uskutečnit náležitým způsobem. Ne jako ti ušmudlaní hloupí Východoevropané, kterým sláma kouká z bot a kteří nikdy myšlenky velkého Marxe správně nepochopili.

Bacha na Výchoďáky

Pocházíte z východní Evropy? Šup s vámi do škatulky. Setkáte se v ní s pestrou společností. Jsou v ní natvrdlí sovětští komunisté brežněvovské doby i ruští oligarchové nové doby. Rumunští žebráci a kapsáři, které najdete v každé západoevropské metropoli. Češi, kteří v Británii žádají o sociální dávky a nejsou mezi místními příliš oblíbeni. Poláci, kteří sice o sociální dávky zpravidla nežádají, ale bývají Brity čerpajícími dávky osočováni z toho, že jim berou práci. Dále ve škatulce najdeme maďarské antisemity ze strany Jobbik. A tak bychom mohli pokračovat dál…

Pejorativní škatulce s nápisem „postkomunistická východní Evropa“ neunikne nikdo z našich končin. Ať už jste uklízečka, nebo předseda vlády. Čím si právě tato část zeměkoule zasloužila, že se na ni i po takové době po pádu železné opony všichni dívají skrz prsty? Vždyť přece v roce 1971, dvacet šest let po válce, nikdo nepoužíval pro Itálii označení „postfašistický stát“. Španělský diktátor Franco zemřel v roce 1975, ale v roce 2001 nikoho nenapadlo nadávat Španělům do postfašistů.

V případě Česka, Slovenska, Polska a dalších zemí je nálepka „postkomunistická země“ zřejmě věčná. Vždyť se už používá déle, než trval dočasný pobyt sovětských vojsk.

My ne, to oni

Francouzi, Němci, Rakušané i další „západní“ národy mají tendenci dívat se na své chudší východní sousedy svrchu. Ale ruku na srdce. Jak se díváme my, Češi, na Rumuny, Ukrajince, Rusy a další národy, které jsou ještě chudší než my sami? Připusťme si pravdu. Můžeme tvrdit, že nemáme předsudky a jsme oproštěni od rasismu a šovinismu. Ale investovali byste peníze do fondu, jehož domicil je dejme tomu v Rumunsku? Investovali byste raději do ruských, nebo německých dluhopisů? Jen pro informaci: Německo je zadlužené podstatně víc než Rusko a historické zkušenosti s německými dluhopisy jsou zhruba stejné jako s dluhopisy ruskými – naprosto katastrofální. Půjčili byste peníze raději Polákovi, nebo Britovi? Z jiných než finančních témat: byli byste raději, kdyby váš syn randil spíš s Francouzkou, nebo s Ukrajinkou? Jeli byste radši studovat do Amsterdamu, nebo do Moskvy?

Lidé z celého světa mají tendenci připisovat sami sobě kladné vlastnosti a záporné vlastnosti vzdáleným národům, o kterých se nic neví, anebo naopak národům sousedním, o nichž se pro změnu ví až příliš. Příklad: Každý zná úsloví „pije jako Dán“. Těžko říci, proč právě Dánové se stali v Čechách příslovečným národem pijáků. Ale v Dánsku se říká „pije jako Švéd“. Nepochybně na základě důkladné znalosti sousedů. Švédové zase říkají „pije jako Fin“. Co říkají Finové, když někdo pije opravdu hodně? Říkají, že pije jako Rus. A v Rusku se prý říká „pije jako mužik“…

Velmi nepříjemná nemoc známá jako syfilis byla dříve nazývána francouzskou nemocí. Především v Anglii. Ve Francii jí říkali italská nemoc, v Itálii neapolská nemoc. V Neapoli byla syfilis známá jako španělská nemoc, což odpovídá historické skutečnosti, že Španělé ji dovezli z Ameriky. Pohled z jiné části Evropy: Rusové nazývali syfilis polskou nemocí. Poláci jí říkali turecká nemoc, Turci zase křesťanská nemoc. Pro Tahiťany byla naopak anglickou nemocí, pro Indy portugalskou nemocí…

Vyspělí vs. zaostalí

Vrátíme-li se do moderní doby, nelze opominout škatulkování běžné ve světě financí. Rozdělení světa na vyspělé trhy a emerging markets je prvním a nejvýznamnějším příkladem mentální segregace. Jak se země jako Řecko nebo Portugalsko dostaly do kategorie vyspělých trhů? Nepochybně jen z důvodů zvykových a částečně snad i politických. Vlády obou zemí se vždycky politicky a diplomaticky ozývaly, když byly řazeny do „nižší“ kategorie. Investičním bankám a redakcím The Economist a The Financial Times nakonec došla trpělivost a Řecko i Portugalsko byly formálně povýšeny do kategorie vyspělých zemí. Ovšem pouze dočasně, než začala evropská finanční krize.

Pohádka bez happyendu

Jak už to tak na trzích chodí celá staletí, po manické fázi vždycky přichází vystřízlivění. Z rozvíjejících se trhů začaly přicházet negativní zprávy o výrazném zpomalování tempa růstu, rychle rostoucím zadlužení, realitních bublinách. Zlatá éra rozvíjejících se zemí skončila. 

Rozvíjející se trhy. Konec snění

Úplným extrémem pak byl vznik kategorie zemí zvané EEMEA někdy v 90. letech minulého století: východní Evropa, Blízký východ a Afrika. Zahrnout do jediné kategorie tak odlišné země jako Česko a Nigérii, Polsko a Libanon, Maďarsko a Saúdskou Arábii, Slovinsko a Rusko bylo opravdu mistrovským dílem v kategorii škatulkování. Středoevropské země tím byly nepochybně poškozeny, zatímco Blízký východ obdržel punc regionu, který na tom není relativně tak zle. Jak mylná byla tato vize, víme všichni…

Pravděpodobně nejslavnější škatulkou byla skupina BRIC: Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Vymyslel ji Jim O’Neill, analytik banky Goldman Sachs, v roce 2003. Zkratka zněla úderně a stál za ní poutavý příběh o čtyřech budoucích supervelmocích. Příběh tak chytlavý, že sami vůdci zmíněných zemí založili mezivládní skupinu stejného jména a začali pořádat summity.

Jestli se z těchto zemí někdy stanou opravdové supervelmoci, je otázka. Brazílie trpí vleklou ekonomickou a politickou krizí, Indie pomalu a ztěžka reformuje největší byrokracii na světě, Rusko si hraje na supervelmoc, a nemá na to, v Číně pravděpodobně probíhá plíživá úvěrová krize, která může kdykoli přerůst do akutní fáze. Nicméně skupina BRIC ukazuje sílu škatulkování víc než cokoli jiného.

Článek vyšel v zatím posledním čísle magazínu FINMAG. Najdete v něm kromě titulního rozhovoru s Martinem Veselovským příběh českých pankáčů, kteří na Bali staví luxusní bydlení z lodních kontejnerů, analýzu čínských investic do Česka nebo příběh Víta Janouše, který seknul s prací v kanceláři a dnes dodává „jedlou bižuterii“ do nejlepších pražských restaurací.

Objednávejte teď

Až zbohatneme

Ale zpět do Česka. Pokud se vám nelíbí zaškatulkování do východní postkomunistické Evropy, je tu malá naděje. Byly doby, kdy i například taková Francie mívala podobnou nebo horší pověst, než jakou mají dnes země východní Evropy. Nešlo jen o onu nešťastnou nemoc. Tak například neomluvená absence v zaměstnání se anglicky řekne „French leave“, tedy francouzská dovolená. Pornografie bývala v angličtině označována jako „francouzské pohlednice“, a když anglický gentleman hodlal pronést něco obscénního, prohlásil „pardon my French“ – omluvte moji francouzštinu.

Různé příklady z literatury ukazují, že Francouzi byli během 19. století na sever od kanálu La Manche skutečně považováni za neseriózní, povrchní a vulgární lidi. Ještě hůř na tom byly Francouzky. Jejich pověst byla mnohem horší, než jakou dnes mají české au pair v Británii — tak to alespoň vypadá podle knihy Angličané od Jeremyho Paxmana. Už jen samotný fakt, že prostitutkám se říkalo „francouzská stráž“, o něčem vypovídá.

Naštěstí neexistuje termín „česká stráž“. Také nápisy „Češi, nekraďte tady“, známé z počátku 90. let, už zmizely z rakouských obchodů. Možná jednou budou mít Češi ve světě podobnou pověst, jako mají třeba Švédové. Nejprve ale budou muset zbohatnout, protože – jak ukazuje staletími prověřená zkušenost – chudé země mají vždy tendenci mít horší pověst než bohaté. Anebo to možná bude opačně: dnes bohaté země třeba jednou zchudnou. Jak víme, i z vyspělých zemí se můžou stát emerging markets.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Související témata

bricekonomikaemerging marketspavel kohoutstereotypyvenezuelavýchodní evropa
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo