Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hans-Olaf Henkel: Německo patří na pohovku

| 11. 10. 2016

Rozhovor s německým ekonomem o rozcestí, na němž dnes stojí evropské státy. Proč Německo trpí syndromem pomocníka a co s tím?

Hans-Olaf Henkel: Německo patří na pohovku

Ve své nové knize Německo patří na pohovku píšete, že vaše země trpí „syndromem pomocníka“. Má tento problém původ ve druhé světové válce, nebo je zakořeněn hlouběji v německé historii a v německé duši?

„Syndrom pomocníka“ můžeme často rozpoznat u lidí, kteří v dětství nebo mládí trpěli nedostatkem uznání. Mnohdy si tento syndrom kompenzují přehnaným „pácháním dobra“. Pomáhají totiž i tehdy, když je druzí o žádnou pomoc nežádají.

Můj spoluautor Joachim Starbatty se stejně jako já narodil v roce 1940 a oba jsme ztratili své otce ve válce. Byli jsme vychováni k pocitu viny. V naší knize tvrdíme, že tímto komplexem mohou trpět nejen jednotlivci, ale i celé společnosti. Trpí jím i Německo, dokonce i sedmdesát let po válce. To je také důvod, proč naši politici usilují o vytvoření Německa coby nové morální supervelmoci. Německé elity chtějí zachránit světové klima, euro, celou Evropu, Řecko, Portugalsko i Španělsko a teď i všechny uprchlíky celého světa. Ironií je, že touto údajně skvělou politikou Německo páchá významné škody. Proto jsme v naší knize Německo usadili na freudovskou pohovku. 

Hans-Olof Henkel

Hans-Olaf Henkel, bývalý prezident Federace německého průmyslu, v roce 2014 spoluzakládal politickou stranu Alternativa pro Německo. Již v roce 2015 však AfD po roztržce s novým vedením opustil a založil novou konzervativní stranu ALFA. Patří mezi kritiky německé kancléřky Angely Merkelové i současné podoby eurozóny. Letos v září publikoval spolu s Joachimem Starbattym novou knihu Německo patří na pohovku (Deutschland gehört auf die Couch). Hovořili jsme s ním na konferenci AECR v Praze.

Spolkový prezident Gauck ještě v roce 2009 kritizoval Němce, kteří před rokem 1989 utíkali z východního Německa na Západ: Někteří dokonce říkali, že jim vůbec nejde o svobodu, ale že se zkrátka vydali za lepším životem… Dobří, říkal jsem si, neutíkají, ti dobří jsou na frontě.” O šest let později, během migrační krize, však zcela změnil rétoriku a stanul v čeleWillkommenskultur. Co způsobilo tuto změnu? 

Gauck je čestný muž, vlastně ani není politik v pravém slova smyslu. Upřímně obdivuje pozitivní výsledky politiky Angely Merkelové. Je součástí politické elity mé země, a nemělo by proto být překvapením, že se stejně jako mnozí další domnívá, že Německo musí kráčet v čele zbytku světa a určovat morální standardy. Věřím však, že je mnohem realističtější než Merkelová. Dokáže připustit, že tato politika má i závažné negativní důsledky.

Ve své knize kritizujete způsob, kterým vaše země zasahuje do vnitřní politiky Polska. Co by mělo Polsko – ale také Maďarsko a Česká republika – dělat, aby se před takovými nevyžádanými intervencemi ochránily?

Myslím si, že by tyto země měly podobnému tlaku Německa odolávat. Pozvat miliony uprchlíků, aniž bychom se dohodli se svými sousedy – a pak očekávat, že je prostě bez řečí přijmou – je nepřijatelné. Polská, maďarská a česká vláda by v kritice politiky Angely Merkelové neměly zůstat osamoceny. Měly by se opírat o Francii, Španělsko, Itálii a další země, které mají prakticky shodné názory, ale na rozdíl států Visegrádské čtyřky jen mlčí.

Merkelová je se svou uprchlickou politikou v Evropské unii naprosto izolovaná. To je věc, kterou bychom měli říkat mnohem jasněji. Jediní političtí lídři, kteří ji podporují, sedí – s Junckerem v čele – v Bruselu. Není divu, vděčí jí za svou funkci.

Z Pravého břehu

Pravý břeh přináší analýzy, články a glosy, ve kterých promýšlí témata české pravicové politiky. Podporuje politiku zdravého rozumu, staví se proti levicovým receptům na štěstí i proti prázdnému populismu středu. Pravý břeh znamená alternativu pověstnému levému břehu Seiny, symbolu evropské nové levice.

Přejděte na Pravý břeh

Krize eurozóny se nevyřešila, byla jen odsunuta do evropského podvědomí. Problém Řecka stále přetrvává a na obzoru se rýsují problémy nové. Vidíte budoucnost Evropské unie v dezintegraci, nebo si projdeme dalším experimentováním se „stále těsnější Unií“?

Právě teď stojíme na rozcestí. Buď budeme pokračovat cestou „stále více Evropy“ a budeme tak riskovat její kolaps, nebo pochopíme Brexit jako poslední varování a vrátíme se k Evropské unii coby unii nezávislých a suverénních států.


Převzato z Pravého břehu. Fotografie: Profimedia

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (2 komentáře)

Tomáš Macháček | 11. 10. 2016 15:01

Gaucka nedávno vítali Němci pokřiky: "Volksverräter!" a "Will wollen keine Stasi-Schweine!"...
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ivo Schlägel | 11. 10. 2016 14:06

Hlas Hans-Olafa Henkela je realistický, bohužel v Německu (zatím?) ojedinělý.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Hana Lipovská
Vystudovala obor hospodářská politika na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, kde také pokračuje doktorským studiem. Ve volných chvílích se...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!