Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Spasí Německo Evropu za každou cenu? Rozhovor s Petrem Robejškem

Druhá část prázdninového rozhovoru s Petrem Robejškem o eurokriticismu Alternativy pro Německo, problémech tamější sociální demokracie, francouzském prezidentovi a chřadnoucím sociálním státu, jehož pád bude mít zásadní politické důsledky

Předchozí část rozhovoru: Svoboda a rovnost jsou už passé

V souvislosti se zářijovými parlamentními volbami v Německu se tvrdí, že budou rozhodovat o budoucím směřování evropské integrace, ale i o tom, jak se kancléřka Angela Merkelová bude vymezovat vůči sociální demokracii (a sociální demokracie vůči ní). Pak je zde samozřejmě známá Alternativa pro Německo, postavená především na kritice eura. Jak se to bude v Německu podle vás dále vyvíjet?

To záleží na mnoha okolnostech. Již teď se země nachází v horké fázi volebního boje, ke které patří i to, že se protivníci snaží za každou cenu zdiskreditovat toho druhého. Jsem přesvědčen o tom, že vládnoucí strany se takřka výhradně soustředí na Alternativu pro Německo.

Protože se vymezuje vůči kancléřce z řad křesťanských demokratů?

Ano. Je to pochopitelné, ale pro etablované strany patrně škodlivé, protože Alternativě pro Německo poskytují více publicity, než by si zajistila sama. Umím si snadno představit, že se pokusí zdiskreditovat vůdčí osobnosti této strany. Přesto si myslím, že téma krize a kritika eura ji jednoznačně odlišují od etablovaných stran a přesně reagují na to, co mnohý německý občan považuje za klíčovou otázku současnosti. A tak když se nestane něco opravdu mimořádného, Alterantiva pro Německo se dostane do německého parlamentu a bude hrát hlavní roli při hledání koalic po volbách.

Vznikem eurokritické strany Německo „dohání“ ostatní státy Evropské unie, kde je odpor vůči Evropské unii jako takové, a zejména pak vůči tomu, jakým způsobem se ji evropské elity snaží zachránit, artikulován již delší dobu. Podstatné je, že odpor vůči Unii vychází jak ze zemí, které jsou v krizi, musejí spořit a ztrácejí pracovní místa, tak i z těch států, jejichž občané musejí platit za to, že evropské elity po desetiletí nevěnovaly pozornost (ne)konkurenceschopnosti jihu Evropy a teď to chtějí dohnat. Německo je tedy na jedné straně primus, ale zároveň poškoláček, který dohání eurokritické tendence už poměrně dlouho patrné i ve zbytku Unie.

Rozhodujícím momentem voleb bude pozice německé sociální demokracie. Vymezí se spíš proti Alterantivě pro Německo, aby pak s CDU/CSU fakticky tvořila jednolitý celek, nebo se postaví proti křesťanským demokratům v čele se současnou kancléřkou, aby mohla načerpat protestní hlasy proti současnému řešení dluhové krize?

To je složité. Když se na Německo dívám zvenku, je nejdůležitější, jak se země staví ke krizi. Pro Německo samotné je ale krize jen jednou z otázek, protože německým občanům se doposud vede relativně dobře. Jistě, roste počet lidí, kteří říkají, proč všechno za naše peníze? Ale eurokrize ještě není tématem, které hýbe společností.

A co tedy?

Sociální otázky v nejširším slova smyslu – minimální mzda, penzijní pojištění a jeho budoucnost a podobně. Stejně jako v případě eurokrize jde o materiální problémy. Ale obyčejný občan se v první řadě ptá, kolik vydělá a jak jistá je jeho penze, a teprve pak vnímá rizika spojená se záchranou eurozóny.

Takže dokud se nesáhne na peněženku…

Přesně tak. A v tu chvíli vstupuje do hry aspekt, o kterém jsem již hovořil, tedy tendence volit to, co známe, zachovat si to, co máme, tím spíš ve společnosti, kterou dosud necloumají nějaké dramatické změny. Tato tendence ještě pořád převládá. Pro německou sociální demokracii je situace velice obtížná proto, že bonus kancléřky, tedy preference voličů pro toho, kdo vládne, jednoznačně posiluje současnou koalici.

Sociální demokracie má navíc určité problémy se svým kandidátem a hlavně problémy s programem. Což je docela zvláštní, protože doba krizí by měla být dobou levicových stran. Pravice a levice se od sebe ale ve skutečnosti neliší; pravice je stejně levicová, jako je levice pravicová. Zaměnitelnost stran a idejí je patrná všude, ale v Německu je to opravdu markantní. Dále je zřetelně vidět, že ani sociální demokraté nemají skutečně originální řešení. SPD se z historických a filozofických důvodů neodváží říci: „Nebudeme nákladně stabilizovat Evropskou unii a to, co ušetříme, investujeme do stabilizace svého sociálního systému.“ A proto má daleko k tomu, aby se mohla profilovat jako opravdu jiná strana. Nehledě na to, že  CDU/CSU sociálním demokratům převzala řadu témat.

Dokážete porovnat německou sociální demokracii s francouzskou? Ta před časem převzala žezlo po pravicovém předchůdci a zatím je vnímána tak, že při jakýchkoli řešeních selhává, že prostě nemá recepty.

Ano, bilance je smíšená. Ale vlastně to nepřímo potvrzuje to, o čem jsme hovořili. Zaprvé, že současné elity nenabízejí řešení aktuálních problémů, a za druhé, že řešení nemohou spočívat v udržování a především prohlubování velkého celku, tedy Evropské unie.

Přitom právě francouzský prezident prosazuje ekonomickou vládu eurozóny…

To je pravda. Ale nečiní tak proto, že by byl tak nadšený Evropan, to nebyl a nebude žádný francouzský prezident. Spíše spoléhá na to, že součásti tohoto procesu, třeba bankovní unie, zajistí, že německé banky a německý daňový poplatník budou platit rozpadající se banky francouzské a španělské. Kdosi moudrý jednou řekl: „Pro každé naše chování existují dva důvody: jeden krásný a jeden pravdivý.“ Ten krásný je v tomto případě požadavek na sjednocení Evropy a ten pravdivý, že chceme německé peníze. Zároveň mluvíme o politice Françoise Hollanda, levicového prezidenta, na kterém je velmi dobře vidět, že ani francouzská levice neprovádí opravdu odlišnou politiku, neprosazuje skutečně specifická řešení a neliší se od pravicového předchůdce Nicolase Sarkozyho.

Němečtí sociální demokraté se tedy nemohou vymezovat vůči současné kancléřce a zároveň těžko mohou čerpat inspiraci od svých francouzských kolegů. Jinak řečeno, mohou se vlastně jen bát, že by se dostali k moci. Volby pravděpodobně nevyhrají, ale chtěli by se podílet na velké koalici?

To je patrně jejich jediná spása. Ovšem jejich vrcholný kandidát Steinbrück neustále tvrdí, že on pod Angelou Merkelovou sloužit nebude.

V minulé vládě jí však sloužil.

Ano, a právě proto už asi nechce. Nebo se tak minimálně profiluje. Nevím, zda by svůj slib dodržel, ale to je celkem nepodstatné. Velká koalice je pro německou sociální demokracii nejistější cesta k moci. Teď jde o to, zda jim Alternativa pro Německo jejich propočty nabourá tak, že se nakonec přece jen udrží stávající koalice CDU/CSU a svobodní demokraté (FDP), popřípadě zda Zelení získají tolik, co sociální demokraté ztratí, aby byl možný vznik koalice sociálních demokratů a Zelených. V mých očích je ale tato varianta velmi nepravděpodobná.

Ono to skutečně vypadá tak, že v německé politice je ten střed, ve smyslu prostředek politického spektra, velmi pevný. I když se patrně zmenšuje tím, jak ostatní strany (tedy ne CDU/CSU a SPD) získávají více a více hlasů…

Já si myslím, že postindustriální společnost západní a střední Evropy je společností, která smazává rozdíly, odlišnosti. Jedním z důsledků je pak i přehnaná zloba občanů vůči etablovaným stranám ve stylu „všichni politici jsou stejní a všichni lžou“. Je to ale pravda jen částečně, navíc takové předsudky stejně nic neřeší. Problém spočívá v tom, že evropské společnosti mají stejný zájem na udržení svého blahobytu, nebo alespoň na tom, aby se jejich situace nezhoršila. Zároveň však stojí tváří v tvář skutečnosti, že se musí vypořádat s tím, že éra hospodářského růstu je u konce a že to bude mít sociální a politické důsledky. Toto tušení nadcházející éry, která bude zásadně jiná než doposud, podle mě zaměstnává všechny evropské společnosti, aniž si to vůbec uvědomují.

Poslední otázka k německé politice: Co by bylo možné od velké koalice očekávat na evropské úrovni? Samozřejmě že už jsme to zažili, ale byla jiná doba, a k dispozici tedy byla i jiná řešení.

Vzhledem k vývoji německé politiky bych hovořil spíše o německé politice vůči krizi a evropské integraci, ať už ji reprezentuje jakákoliv berlínská vláda. Od vypuknutí eurokrize v roce 2010 vidíme, že klesá ochota německých elit financovat bankrotující země. Snaží se to sice zamlžovat, ale ve skutečnosti nejde o nic jiného než o to zachránit německé peníze a banky. Hlavním důvodem není ani tak hospodárnost jako spíše rostoucí neochota německé společnosti „přelévat“ peníze do zaostalých jihoevropských zemí. Jakákoliv budoucí německá vláda se tedy bude chovat podobně, tj. bude se snažit omezovat angažmá Německa při sanování Evropy, i když se nevyhne výtkám typu „německý imperialismus“ a „německá nesolidárnost“.

To už se ostatně děje: stávající německá vláda brzdí jednání o bankovní unii. Já to vidím tak, že čeká, až bude po volbách, a některé státy to mezitím nevydrží...

Možná. Avšak umím si představit, že některé osobnosti v německé vládě, zejména ministr financí Schäuble, naopak čekají, aby mohli po volbách nerušeně pokračovat v započatém „díle“. On je zástupcem toho křídla německé politiky, které zastává názor, že Evropu spasíme za každou cenu, i kdyby to mělo být proti vůli našich občanů. Angela Merkelová a převážná část německých elit se nicméně snaží vydávat co možná nejméně peněz s nadějí, že problémy se nakonec nějak „vyřeší samy“. Nechtějí zničit euro, ale ve skutečnosti jim jde o to odpojit se tak či onak od ekonomicky zaostávajícího jihu Evropy

Rozhovor vyšel v prázdninovém dvojčísle Revue Politika; úvodní foto isifa/Lidové noviny

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK