Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Základní slova 22: Rozprava o právu a ideálu

, | 4. 7. 2013 | Vstoupit do diskuze

V dalším pokračování rozhovorů mezi novinářkou Irenou Válovou a nynějším soudcem Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku se Irena Válová vydává hledat soudce s velkým S. „Kde se nacházejí ti výjimeční muži a výjimečné ženy zvláštních schopností? Proč se veřejně neprojeví? Proč kdesi tiše a skromně skrývají své autority, talenty, profesionalitu a lidství?“ ptá se Aleše Pejchala.

Základní slova 22: Rozprava o právu a ideálu

Rozpravu o soudci se silnou osobností, obrovskou zkušeností a výjimečným charakterem tentokrát nelze jen tak mlčky přejít. Mnoho lidí se na tomto místě zeptá: a kde jsou tihle soudci, ty úctyhodné osobnosti? Kde se nacházejí ti výjimeční muži a výjimečné ženy zvláštních schopností? Proč se veřejně neprojeví? Proč kdesi tiše a skromně skrývají své autority, talenty, profesionalitu a lidství?

Jenže, je jim to vůbec umožněno? Tam, kde je soudce volen, musí hovořit k veřejnosti a svůj charakter i schopnosti osvědčit – a ještě přesvědčit. V našem systému jmenování musí doložit jen vzdělání a úřednickou praxi. Náš systém nezná přece kriteria jako výjimečný charakter, obrovská zkušenost či výjimečná schopnost. Od našich soudců se tyto vlastnosti neočekávají – ostatně on je ani sedmadvacetiletý člověk nemůže nejméně v jednom bodě naplnit. Dokonce by zlovolně bylo lze říci, že při jmenování některých vyšších soudců jsou vítány vlastnosti opačné, než ty popsané ideální.

Není snad právě způsob jmenování soudců pravou příčinou toho, že naše soudce známe více jako odborové lobbisty za zvýšení platů, stěžovatele na přílišné úřadování a chabé technické zázemí a  bojovníky za jakousi nezávislost? 

 

A kde jsou ti skvělí premiéři, ministři, policisti, učitelé? V každé lidské profesi, v každé funkci se střídají lidé znamenití a méně znamenití i zcela bezvýznamní až po ty, kteří na svém postě vyloženě škodí. Náš systém výběru soudců není dobrý, nedává šanci nalézt opravdu kvalitní jedince pro výkon této významné ústavní funkce. A přesto a přese všechno se pořád v řadách soudců nacházejí tací, o kterých jsem hovořil v předchozí rozpravě. Není jich mnoho, ale existují a drží prapor spravedlnosti a profesionality vztyčený. Proč? Protože i ten nejkvalitnější systém výběru nezaručuje, že bude vybráno opravdu kvalitně a naopak i ten nejhorší systém nezabrání tomu, aby se ve výběru objevili ti nejlepší.

Otázka výběru je nesmírně složitá. Budu teď trochu citovat. Fareed Zakaria v Budoucnosti svobody se výběrem v demokratickém systému zabývá a dochází k pozoruhodným závěrům: „Deregulace demokracie zašla rovněž příliš daleko. Výsledkem je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů. I když se nikdo neodvažuje o současné demokracii mluvit špatně, většina lidí instinktivně pociťuje, že je tu problém. Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem dosáhla ve všech pokročilých demokraciích nejnižšího bodu. Zvlášť pozoruhodné je, jak prokazuje jeden průzkum za druhým, že když se dnes zeptáte Američanů, kterých veřejných institucí si nejvíc váží, na prvních místech jsou vždy tyto tři: Nejvyšší soud, armáda a Federální banka. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky.“

Ano, mnohokrát jsem proklamoval v tisku, na veřejnosti, při profesních schůzkách a poradách pravděpodobně jediné možné rozumné kriterium výběru. Soudcem by se měl člověk stávat až po získání určité životní zkušenosti, když prokáže, že se vyzná v právním oboru jako advokát, notář nebo třeba státní zástupce. Když více jak deset let o něm veřejnost ví, že je nejen kvalitní odborník, ale i čestný člověk. Ale zaručí nám to, že budeme mít samé kvalitní soudce? Jak se zachovají v kritických situacích? Budou dostatečně stateční i profesionální?

Je všeobecně znám problém soudců po roce 1933 v hitlerovském Německu. Ne v průběhu druhé světové války, ale v letech, která jí předcházela. Soudili v mezích zákona, vydávali rozsudky, které nebyly v rozporu s platným zákonem. A přesto ty rozsudky byly zločinné. Ti soudci nebyli nezkušení mladíčci, měli za sebou působení v demokratických poměrech, publikovali nádherné a moudré úvahy a přesto totálně selhali ve chvíli, kdy opustili zdravý rozum, přirozené uvažování a vzali za své zrůdné paragrafy norimberských zákonů. Zároveň však celá okolní Evropa Hitlera a jeho pomocníky brala jako partnera, s nímž se mohou uzavírat dohody, udržovat diplomatické styky a proti fungování justice v zemi, kde Hitler vládl, neměla příliš námitek. Kde měli oni soudci brát korekci pro své jednání? Jen ve svém svědomí, nikoli okolí.

Naše země není v žádné klidové fázi svého života. V krátké době prošla proměnou od totalitního k demokratickému systému. Po chviličce nadšení ze získané svobody společenství lidí zjišťuje, že i demokratické principy mohou selhat. Že se těžko hledají vzory nejen uvnitř republiky, ale i v okolních zemích. Že vytoužená Evropská unie se již roky potácí v problémech. Že ekonomika v zemích se systémy vládnutí, které si s lidským životem příliš nelámou hlavu, prudce roste. Na tom všem je také závislé uvažování a rozhodování soudce. Soudce – právník v průměru není a nemůže být charakternější než lékař, biolog, zemědělec či stavební nebo strojní inženýr. Ale jako v každé profesi i on směřuje, nebo by měl směřovat k určitému ideálnímu stavu mysli a výkonu. Že tomu tak úplně není v tomto místě a v tomto čase, je celkem přirozené. A věřím, že i ten nejhorší soudce to v životě vůbec nemá lehké, protože odpovědnost za svá rozhodnutí z mysli vymazat nemůže nikdy.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK