Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Evropo, neblbni!

Moc dobře si pamatuji tehdejší atmosféru: psal se rok 2003 a v celé zemi se konalo první a dosud poslední celostátní referendum. Nadšení svátečně oblečení lidé houfně směřovali do volebních místností a po letech útisku a odříkání konečně ukázali komunistům dlouhé nosy. Ve dnech 13. a 14. června rozhodli, že Česká republika vstoupí do Evropské unie.

Moc dobře si pamatuji také hodiny zeměpisu, občanské nauky, ale i chemie, fyziky a biologie o mnoho let dříve, při nichž vyučující využili jakékoli příležitosti k tomu, aby nám připomněli, že socialismus budujeme a světlé zítřky si stavíme díky obětavé pomoci Sovětského svazu, který nám prostřednictvím Rady vzájemné hospodářské pomoci poskytuje dobrodiní a učí nás v této nepatrné zemi žít, zpívat i milovat. Ten obraz jsem měl až příliš v mysli, abych v onom nostalgicky dojatém roce 2003 vhodil do urny lístek s odpovědí ANO. Hlasoval jsem proti Unii a snažil se pochopit, proč jsem vlastně šel proti proudu a nehlasoval s drtivou většinou 77 procent lidí.

Politické rochnění

Dnes se s rozpaky o to většími dívám na to, jaké harakiri Evropská unie páchá ve prospěch elitářského sebeuspokojení několika vrcholných politiků, kteří dosud nepochopili, že ekonomickou krizi je třeba řešit ekonomickými, a nikoli politickými prostředky. Ano, je strašně skvělé mít volné hranice a přemisťovat se po Evropě tam a sem (ale všimněte si, že na výlety do kouzelnou atmosférou nabitého Londýna je takový Schengen stejně krátký), je úžasné vědět, že je člověk součástí nějaké velké, všeobjímající se rodiny a že jsme po mnoha desetiletích v Evropě konečně dosáhli klidu zbraní. Ale na druhou stranu nelze nevidět, že jakkoli jsme potlačili vnější nepřátele, protože jsme je objali a na usmířenou si s nimi při vstupu do Unie dali hubičku, zároveň si sami v sobě pěstujeme nepřátele mnohem bližší.

Oni se postarají

Pomalu jsme si přestali uvědomovat, že nám třeba ani žádné krizové scénáře nehrozí a bankroty států jsou jen nějakou chimérickou výhrůžkou, která slouží jen nějakým vyšším zájmům. Co znamená, když zkrachuje stát? Rozplynou se snad jeho hranice a pohltí ho krvelačné kmeny číhající v sousedství na lacinou kořist? Když z roku na rok nerosteme, a třeba naopak klesáme, znamená to, že lidé jsou méně schopní a neumí se o sebe postarat? Představitelé Evropské unie v nás permanentně vyvolávají dojem, že jsme ve srabu, abychom jim v domnění, že se o naši budoucnost postarají, předali všechny pravomoci a veškerou svobodu, která nám ještě zbyla.

Vybudujme si třeba… golfové hřiště!

Jak je možné, že titíž politici v čele jakoby zoufale hledají peníze na záchranu nemocných financí třeba náhlým zdaněním vkladů v kyperských bankách, a přitom jsou schopni obrovskými dotacemi ve jménu moderní civilizace podporovat budování golfových hřišť a fitness center napříč tzv. zaostalejší Evropou? To proto, aby v nás vypěstovali velmi špatné a už ze samé podstaty pochybné životní návyky – nejsi-li s davem, kterému je dáno osobovat si právo žít si nad poměry, jsi něco míň. Nejsi-li ten, o koho má být postaráno, ale ten, kdo se sám o sebe snaží postarat, je na tom cosi shnilého. A moc pěkně jim to ulehčujeme, protože máme tak rádi (mediální) zkratky: někdo je periferií Evropy, Balkán, který jsme v uplynulých letech tak familiérně přijali do svých řad, je něco míň než tvrdé jádro Evropy, Francouzi a Italové jsou nemakačenkové a na tom severu, tam jsou dost divní, protože mají socialistický systém, který přece nemůže fungovat, vždyť jsme to měli, soudruzi, v těch našich brožurkách.

Standardní satelit

Dnešní doba, v níž jsme si díky neutuchajícímu rozvoji a v potu vybudované infrastruktuře zvykli považovat za standard to, že na každém domě je pevně přišroubovaný satelit a každý má svůj mobilní telefon, je svými projevy tragikomická. V Řecku je v současné době bez zaměstnání 60 procent mladých (ve Španělsku víc než polovina) a všichni poslouchají patetické řeči státníků, kteří se právě vrátili ze summitů v Bruselu, kde strávili několik dní v několikahvězdičkových hotelech po boku vymožeností, o nichž se běžným euroobčanům ani nesnilo, řeči o tom, jak se musejí uskromnit a odříct si i nákup dalších programů pro onen svůj satelit, visící si ve vzuchoprázdnu lidové zábavy. Těm všem nezaměstnaným, jejichž problémy se vrší jeden na druhý, už ani nepřijde, že je něco divného na tom, že by se o sebe nepostarali sami.

Rozhodování v hotelech s hvězdami

Evropo, neblbni, chtělo by se říct, ale od člověka, který nemá ekonomické vzdělání a svůj život postavil na elementární lidské slušnosti a pokud možno zdravém úsudku, to nezní příliš přesvědčivě. Pokud kdykoli v minulosti bylo zle, lidé byli schopni se ze svého srabu nějakým způsobem dostat. Když bylo nejhůř nebo začalo jít do tuhého, prodali kus pole, vyměnili kus lněné kytle se sousedem nebo nabídli na trhu i svůj satelit a přežili.

Jenže mocní v nás permanentně živí pocit, že se bez jejich pomoci neobejdeme. Že pokud se nebudou moci nadále setkávat v bruselských hvězdičkových hotelích, rozhodovat o našich osudech a jen tak z plezíru zavádět zdanění čehokoli v jakékoli části té rozbujelé Evropy, nedožijeme se ani letošního silvestra. Z bůhvíjakého důvodu si přejí navýšit evropský rozpočet, abychom se měli dobře a ve chvíli, kdy si půjdeme do místního krámku za poslední drobné koupit čtvrtku čerstvého chleba, se mohli pokochat pohledem na nové tenisové kurty tamního podnikatele, co „vyhrál“ výběrové řízení o dotaci Evropské unie.

Do ulic?

A tak se – snad z úcty k autoritám a snad v zájmu vlastního přežití – držíme zpátky a hledáme bližšího společného nepřítele. Taková doba už tu byla a ne nadarmo je dnešní doba velmi často poměřována se situací ve třicátých letech minulého století. Svět si tehdy odbyl světovou hospodářskou krizi, prodal pár svých satelitů a hledal jakýkoli náznak lepšího zítřku a jakýkoli náznak něčeho, co by nepřipomínalo „vnější okolnosti“ vzal svou zvrácenou úctou útokem. Ten náznak se jmenoval Hitler a znamenal pro celou Evropu a postupem času i kus Ameriky, Afriky i Asie pořádnou pohromu.

Než vyrazíme do ulic, abychom srovnali účty, měli bychom mít na paměti, že zatímco se vyvolení pánové setkávají v Bruselu, aby řešili naše globální problémy, máme my svoje vlastní problémy, problémy zcela regionální a dost často jen lokální. Představa, že americká krize jakýchsi derivátů, která nám náš ekonomický systém odhalila v celé jeho nahotě, skončí nepokoji, vyvražďováním sousedů a občanskými válkami, je až příliš živá a planoucí, že jsem měl potřebu se s vámi o své rozpaky podělit.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK