Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nešťastní pravicoví voliči, Zemanem se střelíte do kolena

Jednotné evropské daně a centrální vláda, hon na nepracující rentiéry, propagace principů kolektivní viny a ohýbání ústavy, jak se to hodí. To je skutečný Miloš Zeman.

Chápu roztrpčení, jaké může zapřísáhle pravicový a euroskeptický volič cítit nad výběrem v druhém kole prezidentské volby, jestliže si tedy všechnu frustraci nevybral už v kole prvním. Ani Miloš Zeman, ani Karel Schwarzenberg nechápou svobodu „reaganovsky“ jako prostou absenci zásahů shůry. Oba nesou (vice)premiérskou zodpovědnost za vlády, které zvyšovaly některé daně, navyšovaly státní dluh a přikrmovaly byrokracii.

Pochopím proto, že se někteří liberálové z věrnosti ke svým ideálům rozhodli ke druhému kolu nejít. Od soboty jsem ale několikrát od známých považujících se za pravičáky zaslechl konstrukci „než knížete, to radši Zemana“ a její racionalizaci dvěma argumenty, které vycházejí ze zbožných přání, ne skutečnosti. Pokud uvažujete podobně, promyslete si svoje rozhodnutí ještě jednou.

První mýtus: Zeman je pro nižší daně

Zeman je vzděláním ekonom a to je v Česku skoro synonymum pro protržního liberála. Snadno tedy propadneme iluzi, že nad „nerozumným“ ministrem financí zvyšujícím daně bude dále dlít někdo „rozumný“. O Zemanovi coby zastánci nízkých daní se zmínil třeba Pavel Kohout, byť to nezamýšlel jako argument pro jeho zvolení.

Poznámka redakce: Pavel Kohout se ohradil, že by šlo jeho názor na Miloše Zemana takto zjednodušit, a připomněl se se svým úterním článkem Koho (ne)volit: Zeman.

Připomeňme si skutečné Zemanovy ekonomické názory:

[J]sem pro jednotnou fiskální politiku Evropské unie včetně jednotného daňového systému. Jako argument jsem uvedl, že daňový dumping by nás uvedl do daňových oáz a do nadvlády off-shore companies […]

Citace pochází z Vzestupu a pádu sociální demokracie (s. 62). Ve vzpomínkách Jak jsem se mýlil v politice Zeman mluví o svém „ekonomickém guru Keynesovi“ a nutnosti „eutanazie rentiérů“, zavedení daně z majetku a finančních spekulací (vše s. 109).

Z webu ZemanNaHrad.cz:

Já osobně jsem zastáncem zvyšování daní, a to korporátních i osobních, a podporuji progresivní zdanění. Nemám nic proti zvyšování daně z luxusních výrobků, ale myslím si, že u základních potravin a léků by měla být DPH snížena.

Z programu Strany práv občanů – Zemanovců, kterou Zeman zakládal a jíž je stále čestným předsedou:

Nejdůležitější příjmovou položkou státu je daň z přidané hodnoty. Zde budeme prosazovat ponechání snížené sazby DPH pouze pro základní potraviny a léky na úrovni 10 % a zvýšení základní sazby DPH na úroveň 21–25 %.

Vadí vám, že vláda zaštítěná Karlem Schwarzenbergem zvyšuje daně navzdory prakticky konstantním výběrům? Co byste řekli na 25procentní DPH a ještě častější nákupní zájezdy za hranice, ze kterých český stát nezíská na svůj provoz ani korunu?

Druhý mýtus: Zeman ochrání české národní zájmy

Pod českými zájmy si sice každý odpůrce hlubší evropské integrace a centralizace představuje paradoxně něco trochu jiného, ovšem:

  • společná zahraniční a obranná politika členských zemí EU,
  • plnohodnotná evropská politická vláda,
  • společný bankovní dohled a centrální audity národních rozpočtů,
  • přijetí eura, jen co si uděláme pořádek ve veřejných financích čili někdy kolem roku 2018
  • a následné připojení se k fiskálnímu kompaktu

to zřejmě příliš často nebývají. Zeman by také podepsal (už podepsanou) Lisabonskou smlouvu a (doteď nepodepsanou) Evropskou sociální chartu. Velmi ostře nesouhlasí se vztahem Václava Klause k Evropské unii.

Kandidát v předvolebním videorozhovoru o evropských hodnotách mazaně míchá právě všechny tyto eurofederalistické postoje (viz např. čas 17.45) s populistickými názory na okrajová témata integrace. Straší před europivem, což je termín, který v Česku razí Stanislav Bernard, sám příjemce dotací z Evropského sociálního fondu, a kterým se označuje jalový ležák protlačovaný koncerny, nikoliv Evropskou unií, nejpestřejším pivním trhem světa.

Zeman ztělesňuje ten nejméně pragmatický přístup k Unii. Vede silácké spory o mediálně vděčné podružnosti, zároveň otevřeně usiluje o kontinent s centrální, byť ne všemocnou vládou.

A ještě jednou Zemanovci:

Prohlubování integrace Unie je lékem na její neduhy: odstranění deficitu demokracie, omezení byrokratismu, ale i přímý dialog odborníků a politiků je možný jen při posilování federálních prvků v Unii.

Zeman není ani o píď skeptičtější než Schwarzenberg.

Třetí mýtus: raději tedy tradičního levičáka než divný nepolitický střed

Tenhle argument jsem sice od nikoho přímo neslyšel, ale logicky navazuje na předchozí dva.

Zemanovy názory na evropskou integraci a daňovou politiku jsou rozšířené a vnitřně soudržné, prezident navíc v těchto oblastech nezmůže tolik, jak si někteří přejí a jiní se bojí. Nechtěl jsem jejich expozicí Zemana shodit, jen poukázat na to, že není euroskeptičtější ani protržnější volbou než Karel Schwarzenberg. Je proto nesmyslné omlouvat si takto svůj hlas pro expředsedu ČSSD.

Taková volba by se mohla liberálům – a to i těm sociálně smýšlejícím – vymstít ještě z jednoho důvodu. Role prezidenta tradičně spočívá v tom, že určuje témata a tón veřejné debaty. Po téhle stránce by bylo zvolení Zemana naprostou pohromou.

Česká politika od čtyřicátých let neměla tak nadšeného vyznavače principů kolektivní viny. Naštve ho jeden článek ve slovenském tisku – a přestane mluvit se všemi slovenskými novináři. Od devadesátých let zuřivě nálepkuje a bez okolků hází různé skupiny lidí i celé národy do jednoho pytle. Proti komu by se pětileté zasívání paušalizace a ignorování individuálních činů obrátilo nejvíc? Mezi nejohroženějšími jsou i ti, které pravice tradiční dává na za vzor: úspěšní a bohatí, podnikatelé, volnomyšlenkáři. Ostatně na ně občas Zemanovy jedovaté plivance tradičně míří: „Rentiéry samozřejmě nemyslím starobní důchodce, ale osoby v produktivním věku, které žijí z výnosu svého kapitálu, nepodnikají ani jinak nepracují a tím snižují ekonomický potenciál své země…,“ vysvětluje na s. 109 Jak jsem se mýlil v politice svůj cíl daňové „eutanazie“ těch, kteří se dokázali zajistit a ostatním nabízejí takové služby, kvůli kterým holt nemusí na pátou do kolbenky. Třeba pronájmy nemovitostí.

Obě Zemanovy knihy jsou protkány nenávistí k „idiotům“. Autor se sice dušuje, že tím nemyslí své názorové odpůrce, nikdy se ale neobtěžuje vysvětlit, v čem že jsou tedy konkrétní lidé hloupí. Pointa vzpomínek Jak se mýlil v politice ostatně spočívá v tom, že se obklopil idioty. Moc dalších svých chyb nezmiňuje. Nad jeho dílem se vznáší bublina „za všechno můžou ti druzí“, která s pravicovými idejemi nesouvisí o nic víc než onen princip kolektivní viny.

Tahle agresivita vůči oponentům se projevuje jednak nenávistí k malým stranám (Svobodní, haló…), v minulosti přetavenou v šíbování s volebním systémem. Jednak pokusy o „hacknutí“ ústavy, k čemuž nepotřebuje ani argumenty, ani ústavní většinu: „Nefunkčnost druhé komory parlamentu se prokázala tolikrát, že je zbytečné se o ni přít. Likvidace Senátu by byla možná i jeho vyhladověním spočívajícím v tom, že o rozpočtu rozhoduje pouze Poslanecká sněmovna. Ta by mohla rozpočtovou kapitolu Senátu výrazně zredukovat.“ (Vzestup a pád sociální demokracie, s. 137.)

Zeman je chodícím opakem ústavního liberalismu, který je podle esejisty Fareeda Zakarii předpokladem svobody. V jeho pragmatickém světě cíl určuje pravidla, z mocenských snů se odvozují zákony. Právě kvůli tomu se příští týden překousnu a budu uvolit Karla Schwarzenberga, i když proti němu mám sto a jednu výhradu. Kníže je paradoxně nesrovnatelně větší ochránce republiky než novoveselský plebejec.

Pochopím toho, kdo kvůli svým ostře liberálním názorům zůstane 25. a 26. ledna doma – a svoje rozčarování přetaví o to v aktivnější politickou práci před příštími sněmovními volbami nebo v silnější podporu a propagaci pravicových kandidátů v roce 2018. Ale volit kvůli odporu k evropské centralizaci federalistu, kvůli víře ve svobodný trh propagátora „daňové eutanazie“ zajištěných, kvůli liberálním hodnotám technokrata vyznávajícího principy kolektivní viny, to prostě nedává žádný smysl.

Úvodní foto: isifa/MAFRA/Dan Materna

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

* 1984. Absolvent bakalářského studia žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě. V letech 2006 až 2009 novinář v MF DNES, Metropolisu a Computer Pressu. Od roku 2010 publicista na volné noze. Pravidelně píše pro... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 30 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK