Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O roli osobnosti v dějinách

| 15. 1. 2013

Ač jsou svobody v Evropě nahlodávány, není důvod podléhat skepsi. Člověk – schválně neříkám lidé – má všechno ve svých rukou.

O roli osobnosti v dějinách

Dne 29. července 1914 ruský car Nikolaj II. podepsal rozkaz ke všeobecné mobilizaci. Podepsal jej pod nátlakem svých bojechtivých generálů a bez nadšení. Svědčí o tom dochovaná výměna telegramů s nastávajícím nepřítelem, německým císařem Vilémem II., jinak carovým bratrancem. Car až do poslední chvíle věřil, že mobilizace je jen nástroj zastrašování a nepovede ke skutečné válce.

Jeho omyl patřil k nejtragičtějším v dějinách 20. století - alespoň pro Rusko. Německo přitom bylo jeho přirozeným spojencem. Tuto doktrínu hlásal diplomat a politik Petr Nikolajevič Durnovo (1845-1915). Rusko potřebuje německý kapitál, zahraniční obchod a technické znalosti - Německo potřebuje ruské přírodní zdroje. Přednosti Německa coby spojence zdaleka převyšují hodnotu ostatních spojenců carského impéria. Obě země navíc fungují na základě podobných hodnot: "Rusko a Německo jsou představiteli konzervativního principu v civilizovaném světě, na rozdíl od principu demokratického," tvrdil zkušený diplomat.

Toulky alternativní historií

Durnovo již v únoru 1914 varoval cara Mikuláše II. před katastrofálními následky možného rusko-německého konfliktu, a to dokonce i v případě, kdyby Rusko vyhrálo. Měl pravdu, včetně postřehu, že případný pád Německa vyvolá reakci zbídačelých radikalizovaných nacionalistických mas.

Kdyby uspěl se svojí doktrínou, úředními jazyky evropského impéria by dnes byly němčina a ruština. Nejvýznamnějším soupeřem (anebo spojencem?) by byla Čína. Byla by největší ekonomikou na světě, neboť by nebyla oslabena všeobecnou destrukcí během Maovy "kulturní revoluce".

Co by bylo s Českem? Pravděpodobně by existovalo jen jako vyšší územně správní celek v rámci impéria. Nezažilo by války, genocidu a odsun, byla by bohatší a čeština by byla menšinovým jazykem. Možná.

Anebo by nastala jiná, ještě horší světová válka a Češi by byli vyhlazeni nebo vystěhováni. Alternativní historie nabízí všechny možnosti. Ale nechme spekulací: jde o roli osobnosti v dějinách. Jediný podpis může změnit osud národa, kontinentu, celého světa. A osudy národů nemusejí být vždy jen v rukou státníků.

Vynálezci mění svět

Legenda praví, že kdysi ve 30. letech poslal lékař inženýra jménem Reginald Joseph Mitchell s tuberkulózou na zotavenou do rakouských Alp. Mitchell se vrátil do Anglie plně přesvědčen, že bude válka - a že on je povolán zkonstruovat nejlepší stihací letoun své doby. Navzdory těžké nemoci nepřetržitě pracoval a výsledkem byl proslulý spitfire. Mitchell se sice triumfu nedožil (zemřel na rakovinu v roce 1937), ale jeho konstrukce změnila běh historie.

František Navara, profesor z jihlavské průmyslovky, ve stejné době vymyslel systém pro navigaci torpéd podle zvuku. V roce 1938 navštívil USA, kde se mu za přispění Alberta Einsteina podařilo předat dokumentaci odpovědným místům. Američané skutečně vyráběli během války torpéda podle Navarovy dokumentace a používali je.

A v tomto duchu bychom mohli pokračovat. Pacifista Albert Einstein podruhé (po Navarovi) překonal sám sebe a napsal prezidentu Rooseveltovi legendární dopis žádající o uvolnění prostředků na vývoj atomové bomby. Možná už se nemusel tolik překonávat: stačilo si uvědomit, jaké následky by mohlo mít pro svět, kdyby nacisté byli rychlejší.

I jediný to může dokázat

Dobrá. Výsledky první i druhé světové války známe. Ale co z toho všeho vyplývá pro dnešek? V první řadě poznání, že o dějinách rozhodovalo mnoho nevypočitatelných faktorů. Vývoj složitého systému, jakým je lidská společnost, je nepředvídatelný. Zdánlivé maličkosti mohou mít obrovské dopady. Když se německé velení rozhodlo poslat do Ruska v zapečetěném vagoně agenta Lenina, aby svojí činností oslabil ruskou vládu, nikdo netušil, jaké běsy se mu podaří rozpoutat.

Má toto poznání znamenat úplnou rezignaci na vlastní snahu něco změnit? Jsme jen loutky řízené tajemným Osudem? Máme jen trpně nést břemeno dějin?

Ne, to rozhodně ne. Mitchell, Navara ani Einstein by takto neuvažovali. Ti se dívali na problém jinak. Hrozí nebezpečí - a je třeba, abych vykonal vše, co je v mých silách a schopnostech, abych přispěl k jeho zastavení.

Je za co bojovat

Ale dnes přece nehrozí eminentní nebezpečí války. Evropa žije dlouho v míru. Dokonce i hrozba terorismu ustoupila do pozadí. Je vůbec ještě něco, oč je třeba bojovat?

Ano, samozřejmě. Stále je toho dost, co stojí za snahu, pokud nám slovo boj přijde nadnesené a patetické. Evropa žije v míru a z větší části i v prosperitě, má svobodu slova i další svobody, ale nic z toho není automatické. Nic z toho není garantované navěky. Svobody jsou nenápadně nahlodávány a postupně erodují.

Nemáte již například svobodu otevřít si malou cukrárnu, neboť nejrůznější předpisy a zákony vám podnikání natolik ztíží, že to pravděpodobně vzdáte hned na začátku. Je celkem jedno, zda za to mohou bruselské, či pražské regulace, efekt je stejný. A pokud přijmete někoho s průměrnou mzdou, odnese si domů jen necelých 58 procent částky, kterou jako zaměstnavatel celkově zaplatíte. Zbytek pohltí stát.

Skutečnost, že nezaměstnanost v rámci eurozóny vyšplhala na 11,8 procenta, připadá na vrub postupné ztrátě ekonomických svobod. Jakkoli dramaticky vypadá toto konstatování, je pravdivé. Míra nezaměstnanosti ve Francii před čtyřiceti lety činila 2,7 procenta. V Německu jedno procento. V Itálii 4,7 a ve Španělsku 2,8 procenta. Daňová zátěž byla tehdy nižší, zákony méně restriktivní.

Evropský kontinent se od té doby dal na sestupnou spirálu vyšších daní a rostoucí nezaměstnanosti. Leckdo považuje tento vývoj za daný a neměnný - ale jde jen o důsledek lidských rozhodnutí, který jiná lidská rozhodnutí mohou zvrátit.

Zatím se však nenašla osobnost natolik silná, aby to dokázala. Několik odvážlivců se snaží jej alespoň částečně zpomalit, ale to nestačí. Dokud bude platit rovnice "proevropský = správný" ve smyslu společné politiky vysokých daní a byrokratické zátěže, Evropa bude stále klouzat po toboganu.

A nakonec bude ohrožen i ten opěvovaný mír.

Psáno pro Lidové noviny

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (3 komentáře)

Martin Risik | 15. 1. 2013 20:11

No, ako letecky nadsenec musim povedat, ze autor je kompletne vedla v odstavci o Reginaldovi Josephovi Mitchellovi a jeho Supermarine Spitfire. Hoci Spitfire je jedno z najkrajsich lietadiel, ake boli kedy vyrobene, jeho legenda je predovsetkym dielom vtedajsej vojnovej propagandy Velkej Britanie.
Ak autor hovori o zmene historie, asi ma na mysli letecku bitku o Britaniu a prvu porazku nemeckej Luftwaffe v druhej svetovej vojne. No a v tomto pripade tu historiu zmenil pan Sydney Camm a jeho Hawker Hurricane. Toto lietadlo bolo totiz taznym konom bitky o Britaniu a jeho piloti mali na svedomi vacsinu zostrelenych nemeckych lietadiel.
Mimochodom, najvacsim leteckym esom tejto bitky bol Cech Josef Frantisek, ktory len pocas Septembra 1940 zostrelil najmenej 17 nemeckych lietadiel. A pilotoval Hurricane.
Taktiez v Britanii velmi znamy pilot Douglas Bader preferoval Hurricane, aj ked mal k dispozicii Spitfire. Pre vtedajsie letecke suboje bol Hurricane vyhodnejsi, mal lepsiu palebnu zakladnu (styri gulomety v kazdom kridle), dobre sa ovladal a manevroval a lahko sa opravoval, kedze jeho velka cast bola potiahnuta platnom. No nebol taky rychly ako Spitfire, nemal take ladne krivky a nemal sexi meno. V tom case mal pilot lietajuci na Spitfire vacsiu sancu zbalit dievca v bare,v porovnani s pilotom ktorekolvek ineho stroja, vratane Hurricane. Preto aj mnohi piloti tvrdili, ze lietaju na Spitfire, aj ked to nebola pravda.
Zufala vlada sa v casoch nudze chyta aj slamky, a takou slamkou bola aj legenda okolo Spitfire, ktora pomohla pozdvihnut naladu obyvatelov Velkej Britanie.
Avsak ako to u legiend nezriedka byva, nezakladala sa na pravde.

Pardon, ze som trochu odbocil od temy.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jaroslav Brümmer | 16. 1. 2013 10:13
reakce na Martin Risik | 15. 1. 2013 20:11

Ano, Bitvu o Británii vyhrál hklavně Hurricane. Ovšem ten už v té době byl zastaralý a nebyl perspektivní k vývoji. Kdežto Spitfire se vyvíjel po celou válku, (i po válce), ale defakto na vyrovnání se německým letadlům vždy stačilo jen vyměnit motor za výkonnější, když základní konstrukce zůstala +- stejná. Na Hurricana navázal až nový typ Hawker Tempest v roce 1944, předchůdce Typhoon byl rychlý, ale málo obratný. Jinak Spitfire v době BoB měl úlně stejnou výzbroj jako Hurricany - 8 kulometů v křídlech. Nevím, jestli Bader preferoval Hurricane, ale je zajímavé, že jakmile dostal Spitfire, vždy měl ty nejnovější modifikace, verzi II, na které si mezi prvními dal namontovat nová kovová křidélka, a byl také mezi prvními s verzí V.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Peter Inot | 15. 1. 2013 14:46

Nevidim to tak jednoducho. S nastupom EQ a komokapitalizmu sa tvoria obrovske spolky priemernych, ktori tvrdo haja svoje poziciie na vyslni. Prerazit tuto barieru novym napadom je prakticky nemozne. Pokial v sporte a kulture vidime obcas nastup novych individualit, ktore boria stare paradigmy (Messi, Schumacher, Federer, Rowling) v politike, vede a ekonomiky taketo individuality jasne chybaju, pretoze priemerni ich vedia vzarodku spacifikovat. Myslim, ze medzi nami urcite zije novy Da Vinci, ale pre hustu siet prekazok tvori nanajvys niekde doma v kuchyni.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!