Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Konec organizací

Přiznávám, že mám dilema. Na vyhlášení Osobnosti roku časopisu Time jsem reagoval stejně nevrle jako prakticky celý internet – nějak si neumím představit kritéria, podle kterých by byl Mark Zuckerberg vlivnější osobou roku 2010 než Julian Assange. Přesto mi ani tento internetový konsenzus není příliš po chuti.

Pokud jde o dopady Assangeových aktivit, obvykle se mluví o tom, jak WikiLeaks navždy změnily diplomacii a shromažďování zpravodajských informací. Některé ambicióznější články se zmiňují také o důsledcích pro novinářskou profesi. To všechno je sice pravda a plus minus k věci, pomíjí to však jednu podstatnou hlubší souvislost. Assangeova revoluce se netýká pouze zveřejňování tajností a distribuce informací. Má také rozkladný vliv na velké organizace – od korporací po státní byrokracie. A klidně může přivodit jejich naprostý zánik.

Efektivita a koordinace…

Na té nejzákladnější úrovni mají organizace dvě funkce – buď něco vyrábějí (zjednodušeně řečeno), nebo koordinují aktivity výrobců. Efektivita, s jakou daná organizace svou funkci plní, je jedním z určujících faktorů její velikosti. Tak například IBM může vyrábět své vlastní klávesnice, nebo může tuto činnost outsourcovat. Firma se rozhodne podle toho, zda dokáže vyrábět klávesnice levněji než vnější dodavatel a zda je pro ni obtížnější koordinovat tuto činnost s partnerem – aby klávesnice vyráběl v potřebné kvalitě a čase – než interně. Takže i když se ukáže, že někdo jiný by uměl vyrábět klávesnice levněji, může se IBM rozhodnout, že se o vše postará sama, protože je pro ni snazší spolupracovat s vlastní výrobní divizí než s vnějším partnerem.

Státní úřad čelí přibližně analogickému dilematu. Kupříkladu ministerstvo zahraničí se může buď soustředit výhradně na vztahy s vládami ostatních zemí, nebo může plnit i další úkoly, třeba poskytování rozvojové pomoci. A protože je obvykle jednodušší pracovat s lidmi, kteří vycházejí z podobných předpokladů či sdílejí společnou sadu hodnot a cílů – jinými slovy je snazší koordinace s kolegy než s cizinci – organizace si tyto aktivity často obstarávají samy. To je také důvod, proč časem tak nakynuly. A to platí dokonce i pro poslední generaci, třebaže řada podnikatelských guru prorokovala, že informační technologie sníží náklady na outsourcing téměř na nulu.

… a WikiLeaks

Nyní se podívejme, co se stane, započítáme-li do naší rovnice WikiLeaks. Najednou se z týchž faktorů, díky nimž bylo výhodnější pracovat s kolegy – skutečnost, že všichni podrobně znají daný úkol a danou metodologii – stalo obrovské břímě. Ve světě WikiLeaks platí, že čím víc lidí zná důvěrně vaši organizaci, tím víc existuje kandidátů na případného zrádce, který odhalí vaše tajemství milionům voyeurů.

WikiLeaks je de facto mastnou daní na vnitropodnikovou koordinaci. A jak vám potvrdí každý ekonom, pokud něco zdaníme, budeme toho mít méně. Z praktického hlediska to znamená, že dny byrokracií čítajících desetitisíce zaměstnanců jsou pravděpodobně sečteny. Za deset, dvacet let se možná dočkáme nejen toho, že se zahraniční pomoc oddělí od ministerstva zahraničí. Možná budeme mít desítky „mini zamini“, z nichž každé bude obsluhovat svůj úzký výsek světa, či dokonce stovky mikrozamini – jedno pro každou zemi na planetě. Není vám po chuti, jak hrstka megabank drží v kravatě celý finanční systém? Nevěšte hlavu! Za dvacet let už žádné megabanky nebudou, protože náklady na zaměstnávání 100 000 potenciálních vynašečů důvěrných informací budou příliš vysoké.

Masová a nefiltrovaná distribuce

Jistě, tato predikce počítá s několika klíčovými předpoklady. Zaprvé že WikiLeaks s námi zůstanou i do budoucna. O tom však není třeba sebeméně pochybovat. Daniel Ellsberg kopíroval 7 000 stránek, z nichž se později staly Pentagonské dokumenty, téměř rok. Dnes, díky informační revoluci, zabere zkopírování a přenesení stejného objemu dat zhruba 15 sekund.

A co je možná ještě důležitější – WikiLeaks je fenomén, který s každou další aférou sílí. V éře před WikiLeaks měl potenciální vynašeč jedinou šanci – noviny či časopis. S podobnými médii je ovšem ta potíž, že mají často vlastní názor na to, jak má být daná historka čtenářům vyložena. Pořizují rozhovory s tiskovými mluvčími a státními činiteli a ptají se jich na jejich verzi. Někdy se podřídí tlaku shora a článek stopí. Oproti tomu WikiLeaks nabízejí masovou distribuci bez jakéhokoli filtru. A čím vícekrát úspěšně doručí informaci desítkám milionů čtenářů, tím víc vynašečů se na ni bude obracet.

A proto Assange bezpochyby mluví pravdu, když říká, že má v rukávu tolik tajných dokumentů, že ani neví, co s nimi – zřejmě v řádu milionů stránek. „S růstem naší popularity se rozšiřuje i základna našich zdrojů,“ prozradil nedávno časopisu Forbes. „Naše schopnost zveřejňovat informace roste lineárně.“ A i kdyby samotné WikiLeaks zmizelo z internetu už zítra – a na světě bezpochyby existuje řada mocných lidí, kteří se o to zasazují – na střídačce už netrpělivě čekají desítky potenciálních imitátorů.

Nechceme pád velkých… většinou

Pravda, Assange netvrdí, že jeho cílem je zánik velkých organizací, alespoň ne většinou (někdy se můžeme dočíst třeba tohle). Ve svých veřejných prohlášeních říká, že je chce jen přinutit k etickému chování. „Zkrátka to znamená, že pro poctivého ředitele bude snazší řídit poctivou firmu, pokud ten nepoctivý bude čelit neustále hrozbě vynašečů,“ řekl Forbesu. Svůj argument tuží příkladem čínských továren na kojeneckou výživu. Když v éře před WikiLeaks některý výrobce začal škudlit na proteinu, museli všichni jeho konkurenti přistoupit na tutéž praktiku, jinak riskovali, že vinou dražší výroby skončí mimo žíněnku. WikiLeaks však škudlilovi hrozí provalením, a to jej od podvádění odrazuje.

Doufám, že se tak dít bude. Pravděpodobnější ovšem je, že státy a firmy se začnou bát vynesení citlivých informací, ať už jednají eticky, nebo ne, protože WikiLeaks nikomu nezaručí, že odhaleni budou jen nepoctivci. Její definice neetického chování se totiž zjevně vztahuje i na entity – třeba americké ministerstvo zahraničí nebo obrany – které se samy sebe za nepoctivé nepovažují. Ve skutečnosti WikiLeaks vytvářejí větší motivaci odhalovat spíše poctivější organizace, jelikož takové slibují vyšší stupeň veřejného šoku, a tudíž i vyšší čtenost. Kdyby se kupříkladu ukázalo, že Google nestydatě odírá naše seniory, určitě by se o tom psalo mnohem intenzivněji, než kdyby totéž vyšlo najevo o společnosti Goldman Sachs.

Dvě možnosti

Velké organizace tudíž mají na výběr dvě možnosti. Zaprvé mohou zpřísnit bezpečnostní opatření, a tím ztížit práci vynašečům. Mimochodem, na tomto problému právě teď pracují některé z nejbystřejších mozků na poli počítačového programování. Bohužel, jak podotknul například Mark Zuckerberg, nepochybně dostatečná autorita v této oblasti, všechny podobné snahy jsou odsouzeny k nezdaru. „Technologie“ – tedy taková, která přenosu informace pomáhá, nikoli brání – „v těchto závodech obvykle vítězí,“ řekl časopisu Time (čímž na Osobnost roku bezděčně pasoval Juliana Assange).

Druhou možností je redukce. Netuším, jaká velikost je z hlediska obrany proti vynašečům optimální, organizace by však pravděpodobně neměly přesahovat rozměr, který již v zaměstnancích vzbuzuje všeobecnou nechuť a odcizení, což je právě případ obřích byrokracií. Ideálně by měly zůstat dostatečně malé, aby si zachovaly atmosféru komunity, kde vzájemné vztahy mezi zaměstnanci a vedením firmy výrazně snižují riziko vynesení informací. Mám takový pocit, že s více než několika sty zaměstnanci je to téměř nemožné. Obama zvládl svou prezidentskou kampaň s nějakými pěti sty lidmi. Z historie prezidentských kampaní (kde je tlak na vynášení citlivých informací tradičně velmi silný) však vyplývá, že jde opravdu o horní hranici.

Troufl bych si tipnout, že většina organizací dvacet let ode dneška bude na současné poměry velmi malá, s velmi komplexní „buněčnou“ strukturou. Spousta zaměstnanců se ani nebude znát jménem, natož aby věděla, čím se jejich kolegové zabývají nebo jaká data mají k dispozici. Organizace si budou vydržovat redundantní vrstvy bezpečnosti a aktivity, takže ztráta jednoho uzlu nezpůsobí kolaps celé sítě. Jinými slovy, organizace budoucnosti se budou díky WikiLeaks nápadně podobat... WikiLeaks.

Je to váš svět, pane Assange. Mark Zuckerberg i my ostatní v něm pouze žijeme.

Autorem textu je Noam Scheiber. Text vyšel na webu The New Republic

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK