Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

"Stroye nejsou dozdšikovné": Nejasná zpráva o budoucnosti sekretářek

Roku 1961 profesní časopis Today’s Secretary předpověděl, že za padesát let budou sekretářky začínat pracovní den v poledne a brát si měsíční dovolené, to vše díky „elektronickému počítači“. Podle dalšího optimistického odhadu se měly sekretářky budoucnosti pohybovat po kancelářských chodbách v „bezkolejných umělohmotných bublinách“ a poptávka po nich měla neustále růst v důsledku čehosi vágně definovaného jako „obchodní expanze“.

Téměř o šedesát let později ale právě prožíváme konec recese, jejíž vinou přišlo o práci přes dva miliony úředníků a administrativních pracovníků. Co se stalo? Nic zvláštního. Jejich nadřízení si pouze uvědomili, že své kalendáře a cestovní itineráře si zvládnou spravovat sami pomocí on-line aplikací. Přestože sekretářka dosud neskončila vedle kancelářského poslíčka a prodavače ledu na sloním pohřebišti překonaných profesí, technologický pokrok evidentně nedopadl tak, jak si futuristé představovali. Práce sekretářky má i své světlé stránky, o tom není pochyb, ale pro spoustu z nich dodnes zůstává náročná, někdy ponižující a stále víc nejistá.

Naživu i po páté!

Nové technologie život sekretářek 20. století nepochybně usnadnily. Psací stroj ve dvacátých letech upevnil postavení ženy v kanceláři a pozdější verze umožnily rychlejší a snazší psaní („Naživu i po páté!“ jak zněl reklamní slogan z roku 1957). Příchod fotokopírky Xerox 914 v roce 1959 pak eliminoval pracnou metodu průklepového množení. Vztah mezi sekretářkami a technologiemi byl ale napjatý od počátku. Už když se v roce 1966 objevil první počítačový textový editor (systém Magnetic Tape Selectric Typewriter od IBM), bály se sekretářky, že je stroje jednou nahradí: Už sice nemusíme přepisovat celou stránku kvůli jednomu zapomenutému písmenku – nehrozí nám ale, že se staneme „jen armádou laciných přepisovaček kosmického věku“ s minimální šancí k dalšímu profesnímu rozvoji?

Jejich obavy se skutečně vyplnily, ať už v dobrém, či špatném, když se některé sekretářky přesunuly z fyzických kanceláří do virtuálních. Roku 2008 uvedla v komentáři na fóru jednoho internetového deníku virtuální sekretářka jménem Barbara Saundersová, že „symboly společenského postavení“ – jako je třeba prosklená kancelář v rohu, v níž obvykle sedávají šéfové – ztrácejí v kyberkancelářích smysl a tradiční hierarchie nadřízených a podřízených tak může jednou provždy zaniknout. „Ty z nás, kdo vždy považovaly hierarchické společenské uspořádání za odpudivé, ‚opuštění kanceláře‘ osvobodilo,“ píše Saundersová.

Stroye nejsou dozdšikovné, a by uvařili kavu

V této souvislosti je ovšem nutno podotknout, že právě upevňování „hierarchického uspořádání“ bylo vždy jednou ze zbraní, jimiž sekretářky bránily svá pracovní místa. Roku 1961 přiznala prezidentka Národní asociace sekretářek deníku Los Angeles Times, že by sekretářky měly ochotně vykonávat manuální úkony typu vysypávání popelníků, protože se tak „pojišťují proti tomu, aby je šéfové nahradili počítačem“. Téhož roku pak časopis Life v žertu prohlásil, že hlasově ovládaný psací stroj „sekretářky hned tak nevytlačí“, poněvadž – a tady napodobil neschopnost strojů převést mluvenou řeč do psané podoby – „stroye nejsou dozdšikovné, a by uvařili kavu“.

Právě káva přitom byla dlouho roznětkou silných emocí o tom, kde je v kanceláři hranice mezi servisem a servilitou. V 70. letech minulého století, kdy druhá vlna feminismu začala rozrušovat tradiční uspořádání muž-šéf – žena-sekretářka, ztratila nejedna asistentka místo, protože odmítla kávu uvařit či přinést. Roku 1973 byla v Los Angeles propuštěna jistá Leonor Pendletonová za „neschopnost, vzpurnost a neuposlechnutí pokynu nadřízeného“, když odmítla šéfovi uvařit kafe. O dva roky později se ocitla na dlažbě sekretářka z Manhattanu, dvacet minut poté, co odmítla „dodat“ z nedaleké kanceláře čtyři espresa muži, který ji jen tak zastavil na chodbě. K její smůle se z něho bohužel vyklubal viceprezident společnosti… Totéž se děje dodnes.

Za dvacet let práce v administrativě jsem mnohokrát vařila kávu, když v překapávači došla, mnohokrát se ptala klientů, zda by si dali šálek, a v kavárně mnohokrát vzala jednu navíc i šéfovi, když jsem si kupovala pro sebe. Některé sekretářky to ale vidí jinak. „Nemám problém přinést kafe nebo vodu našim hostům,“ napsala Tamara Klopfensteinová, úřednice a recepční, v e-mailu, který roku 2007 poslala svým dvěma šéfům. „Nejsem však ochotna dělat číšnici a posluhovat vám dvěma.“ Dodala, že „si ráda sedne a probere to“, jenže nedostala příležitost. Devět minut po kliknutí na „odeslat“ byla propuštěna.

Kancelářský inventář

Dnešní sekretářky by se se svými kolegyněmi z doby před šedesáti lety pravděpodobně shodly na jednom – ještě se neobjevila a nikdy se neobjeví technologie, o které sní: po všech těch letech je to pořád člověk, kdo musí zapnout Dolce Gusto a naservírovat produkt s mléčkem a dvěma cukříky. To ovšem profesi administrativní asistentky před chřtánem computerizace nezachrání. Sekretářky tak mohou jen doufat, že šéfové jednoho dne nebudou zaměstnance, kteří servírují kávu, považovat za svůj kancelářský inventář…

Autorka je sekretářka a autorka knihy Swimming in the Steno Pool: A Retro Guide to Making It in the Office

Psáno pro NY Times

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK