Místo mozku legislativní kostku

Jejím nejdůležitějším zjištěním je, že zhruba 2,5 až 10 milionů lidí v EU poslouchá hudbu ve sluchátkách každý den déle než hodinu příliš nahlas a hrozí jim, že ohluchnou.

Regulovat, regulovat, regulovat

Když někdejší Evropské společenství se spotřebitelskou politikou před nějakými třiceti lety začínalo, byla pouhým doplňkem projektu jednotného trhu a nesla v sobě poměrně racionální jádro: má-li společný trh fungovat, neobejde se bez důvěry těch, v jejichž jménu je budován. Avšak zatímco dříve se v naprosté většině případů uplatnil tzv. princip vzájemného uznávání (co lze prodávat v jednom členském státě, lze prodávat v celém Společenství), přibližně od devadesátých let se naopak začala prosazovat stále silnější tendence vymýšlet papír na kdejakou ptákovinu. Tento „přerod“ souvisel s tím, že někdejší ES se přetransformovalo v politickou EU: její elity nabyly dojmu, že pokud integrace nezačne rychle produkovat hmatatelné výsledky, zajde na úbytě.

Ze spotřebitelské politiky se měla stát výkladní skříň úspěchů EU, jenže to přehnala a nasadila nejtěžší kalibr: legislativu. A namísto odbourávání hranic začala tvořit nové, umělé. Postup byl triviální: vědecký výbor typu SCENIHR dodal vhodná data, Komise zrealizovala formální veřejnou konzultaci, předložila návrh a Rada i Evropský parlament jej s odůvodněním „děláme to pro lidi“ schválily. Výsledkem se staly normy, které volný pohyb spíše komplikují, než usnadňují. Za všechny stačí zmínit například absurdně přísná opatření na dovoz drůbežího ze zemí mimo EU nebo stále se stupňující požadavky na informace, jež by měly být uváděny na obalech potravin (ideálně v podobě „semaforu“, jenž by ukazoval, které jídlo je jak zdravé).

Bezbranní spotřebitelé

V současnosti je spotřebitelská politika EU posedlá představou, že spotřebitel nemá vlastní mozek a/nebo je příliš slabý na to, aby si na trhu vydobyl svou. Průvodním jevem tohoto trendu je slábnoucí důvěra ve spotřebitelovo samostatné uvažování, v systém svobodně stanovovaných cen a fakt, že uzavřením kupní smlouvy získávám nejen určitá práva, ale zavazuji se i k povinnostem.

Do tohoto ranku spadají všechna opatření na ochranu cestujících vlaky, autobusy a letadly před ztrátou zavazadel, zpožděním nebo zrušením spoje. Bez problémů bychom sem mohli zařadit i většinu norem, které se zabývají značením tzv. energetickými štítky. Brzy se začnou objevovat nejen na ledničkách, pračkách či televizích, ale i na oknech, dveřích nebo pneumatikách (v jejich případě budou od 1. listopadu 2012 shrnovat data o jejich valivém odporu, přilnavosti za mokra a množství produkovaného hluku).

Zvnějšku ordinovaná představa

Pokud spotřebitel v EU něco potřebuje, pak to není zvnějšku ordinovaná představa, co by měl jíst a pít, nač by se měl dívat, co a jak nahlas poslouchat, v čem a na čem by měl jezdit. Bohatě mu postačí, bude-li mít možnost si to, po čem touží, koupit tam, kde to pro něj bude z jakéhokoli důvodu nejvýhodnější. Mimochodem výsledky nedávného průzkumu online nakupování napříč Evropou odhalily právě toto. Jen mám obavu, že EU s tím není schopna dělat. Tedy nehodlá-li v brzké době všem internetovým obchodům v EU nařídit, aby své stránky povinně provozovaly ve všech třiadvaceti úředních jazycích.

Autor působí v Centru pro studium demokracie a kultury.

Foto: Profimedia.cz