Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Obchod se smrtí zažívá zlaté časy. I bez Viktora Buta

| 20. 12. 2010

Když thajská policie zatkla Viktora Buta, ruského překupníka se zbraněmi, jehož příběh inspiroval světoznámý film Obchodník se smrtí, začala se média předhánět, kdo tohoto „zlosyna jak z bondovky“ vymaluje v černějších barvách. But měl válku nejenže podporovat, on ji měl přímo způsobovat!

Obchod se smrtí zažívá zlaté časy. I bez Viktora Buta

Nesmyslnost takových prohlášení bije do očí. Ano, 300 000 lidí ročně zahyne během ozbrojených konfliktů a 80 % těchto obětí jsou civilisté. Ano, Viktor But dodával zbraně nejhorším násilníkům nedávné minulosti, tykal si s prezidenty-diktátory Charlesem Taylorem, Idim Aminem či se Sesem Sekem Mobutuem. Jenže v celosvětovém obchodu se zbraněmi hrál jen druhé housle.

Ovšem pocit, že v policejních sítích uvízla vážně velká ryba, posílilo zejména nečekané vydání zlosyna do USA. Thajský soud nejprve 11. srpna 2010 americkou žádost zamítl. Již o devět dní později a zřejmě po horečnaté diplomatické aktivitě, do které byl možná zapojen i prezident Obama, však vyšší soud naopak vydání Buta do USA potvrdil. Navzdory proroctvím, že pro rozbujelý byrokratický systém Thajska a odpor Ruska k vydání nikdy nedojde, tři měsíce na to už seděl But v letadle směr Amerika. Soud začal 18. listopadu…

Zlosyn jak z bondovky

Viktor But rozhodně nebyl jen obchodníkem se smrtí. But byl obchodníkem s čímkoliv, co neslo, a s kýmkoliv, kdo platil! Podařilo se mu vytvořit největší horkou dopravní síť na světě. Ne pro něj neexistovalo. Jeho opancéřovaná letadla dosedala tam, kde kromě jejich vlastních motorů burácely i kulomety. I proto dostávali Butovi piloti deset tisíc dolarů za jednu dodávku.

Zbraně přitom nebyly ani prvním, ani jediným artiklem, který Rus svými Antonovy a Iljušiny přepravoval. But transportoval francouzské vojáky do Rwandy, nebo kontingenty OSN na Východní Timor či do Súdánu. V Jižní Africe nakupoval mražená kuřata, která pak vozil do Nigérie, kde je prodával za desetinásobek původní ceny. Ještě více mu vynášely jihoafrické gladioly, po nichž se mohli utlouct dubajští šejkové. Květinu koupil za dva dolary, prodal za sto. Jedno letadlo přitom přivezlo takových květin dvacet tun. Lepší než si peníze tisknout, prohlásil jeden z Butových společníků.

A But měl na podobné obchody čuch. Po rozpadu SSSR se mu podařilo spojit snad všechny nitky, za které tehdy mohl zatáhnout. Vystudoval ruský vojenský jazykový institut a naučil se šest jazyků. Spolu s ruským peacekeepingovým kontingentem sloužil v Mosambiku a v Angole, kde získal první zkušenosti s Afrikou. Kontakty v armádě mu zase umožnily sehnat první tři Antonovy za symbolických 120 000 dolarů. Otázka, do jaké míry mu v jeho počátcích pomohly ruské tajné služby, zůstává nezodpovězená. Mnozí to ale berou za hotovou věc. Navíc se před Butem v pravý čas otevřela nebesa. Vakuum vzniklé rozpadem Sovětského svazu a bipolárního světa jako takového bylo pro businessmany jeho kalibru možností, která se už asi nebude nikdy opakovat.

S koncem studené války totiž skončilo téměř třicetileté období, kdy stratégové obou stran de facto vyloučili možnost vzájemné války a kdy jedinou možností bylo pošťuchování se na okrajích systému přes správně indoktrinované prostředníky. Tato největší zbraňová proliferace světových dějin (načas) skončila s příchodem New World Order.

Jenže východní blok po rozpadu sovětské armády zůstal s ohromnými zásobami špatně střežených konvenčních zbraní a hlad většiny ozbrojených skupin po zbraních zůstal. But okamžitě vycítil šanci a začal létat i z ukrajinské Oděsy, Mekky překupníků se zbraněmi. Do několika let dodával zbraně do jakéhokoli konfliktu na světě od Nikaraguy přes Angolu po Afghánistán, většinou oběma stranám. Jediným argumentem byly peníze, žádné embargo nebylo problém. Nejen kvůli Butovi zmizelo pouze z Ukrajiny během let 1992–1996 vojenské vybavení za 32 miliard dolarů.

On sám si mezitím žil spokojeně v Moskvě, kam na něj rozzlobení západní žalobci nemohli. Pak ale udělal osudovou chybu, když se nechal vylákat falešnými obchodníky se zbraněmi do Thajska, kde byl zatčen.

Nejvýhodnější z obchodů

Jenže už argumentace před thajskými soudy odkazuje k fundamentálním problémům, které provázejí snahy úřadů zamezit ilegálnímu obchodu se zbraněmi. Američané se pokusili Buta dostat přes jeho dodávky zbraní nikaragujským guerillám FARC. Jenže první thajský soud prohlásil, že činnost FARC je ryze politický boj, nikoli boj teroristický, a tudíž mezinárodní dohody o boji proti terorismu se nemohou aplikovat. A mezinárodní úmluva pro potírání nelegálního obchodu se zbraněmi teprve vzniká v dílnách OSN a vzniká velmi, velmi pomalu.

Podobně je to s aplikací humanitárního práva, které by mělo sílu zavazovat rebelské i státní jednotky k určitému chování během vnitrostátního konfliktu. Dodatečný protokol II, který tyto situace reguluje, sice ratifikovalo 163 států, většina z nich se ale jeho aplikaci brání – musely by totiž uznat, že ztratily kontrolu nad částí území a nedokážou tak vládnout. USA, Pákistán, Izrael, Írán a Irák pro jistotu nepodepsaly vůbec. Obdobně skoupý je i seznam světových embarg. OSN nyní registruje pouze devět globálních zákazů na prodej zbraní.

Velmocím se totiž takové dohody příliš nehodí. But jim prostě jen lezl do zelí. Vždyť každoročně se na světě prodá malých zbraní za 6 miliard dolarů a na tomto obchodě se podílí přes tisíc společností ve sto státech. V roce 2006 objem obchodu se zbraněmi přesáhl hodnoty z dob studené války. Pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN se na světových vývozech podílí skoro 88 %. Zbraňové komponenty se navíc vyrábějí po celém světě a dohledat, kdo, kdy a kde zbraně nakonec smontoval, je často nemožné.

A pravidla jsou na obtíž. Ostatně i evropské giganty jako německý Mercedes-Benz, britské BAE Systems, případně kanadský Pratt and Whitney jsou podezřelé z prodeje zbraňových systémů do Ugandy, Súdánu či do Indonésie. Rakouský výrobce pistolí Glock otevřel továrnu v Brazílii. Na takové pistole se totiž nebudou vztahovat přísná evropská pravidla na vývozy zbraní.

Rozrůstá se i seznam zemí, které zbraně vyvážejí. Indie, Izrael, Jižní Afrika, Singapur, Jižní Korea. Ti všichni jsou nováčky na zbrojním trhu a jako každý nováček hledají skulinky. Například Indie dodala své zbraně do Myanmaru a Súdánu. Všechny statistiky ukazují, že obchod se zbraněmi nadále roste. A v takovém systému byl Viktor But pouze jednou rybkou v obrovském rybníce. Jakkoliv úspěšný byl, jeho dopadení ve finále nic nezmění. Neposlouží ani jako exemplární trest, který by měl odradit jeho následovníky. Pohádkové zisky lákají stále stejně…

Foto: profimedia.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Petr Preclík
Odborník na lidská práva a demokratizaci. Působil jako expert při OSN v Ženevě a New Yorku, zúčastnil se volebních pozorovatelských misí na Ukrajině, v...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!