Dopadneme jako staří Římané?

Ponecháme-li stranou diskuze o tom, jak moc je současná společnost rozmazlená, konzumní či dokonce neudržitelná, přirovnání k pozdnímu Římu je trefné ze zcela jiného důvodu. Ten důvod zní peníze.

V době, kdy byly penězi mince z drahých kovů, mohli je panovníci nechat naředit levnějším kovem při zachování jejich nominální hodnoty. Získali tak zlato či stříbro, za které si mohli zaplatit vojáky nebo konkubíny – případně libovolnou kombinaci obojího podle vlastních preferencí. Uživatelé peněz samozřejmě brzy odhalili, že se jejich hodnota kamsi vypařuje, a reagovali zvýšením cen.

V průběhu římské historie se tendence k pančování peněz objevovala opakovaně a postupem času sílila. Píše o tom například historik a ekonom Bruce Bartlett v článku "How Excessive Government Killed Ancient Rome" (Cato Journal 2/1994). Ekonom Ludwig von Mises v knize Lidské jednání dokonce inflaci připisuje rozhodující podíl na úpadku říše.

Za vlády Marca Aurelia v 2. století našeho letopočtu měl jeden denarius obsah stříbra 75 procent. O něco později Septimus Severus minci nechal naředit na 50 procent. V polovině třetího století to bylo už jen pět procent. Ve stále zoufalejší snaze naplnit státní pokladnu ale znehodnocování pokračovalo, takže za vlády Claudia II. (268-270 n.l.) už obsah stříbra klesl na pouhé dvě setiny procenta.

Odpovídajícím způsobem samozřejmě rostly ceny. Císař Diokletianus (284–305) ovšem přičítal vinu spekulantům a hromadění zásob, snažil se proto inflaci zkrotit přísnými cenovými regulacemi vynucovanými i trestem smrti. (Pokud to mírně připomíná slovenský zákaz zvyšování cen v souvislosti s přechodem na euro, není to podobnost zcela náhodná.)

Regulace ovšem vedly jen k většímu chaosu a všeobecnému nedostatku zboží, takže edikt byl nakonec zrušen. Zásahy státu do ekonomiky ale neustaly, což vedlo k tomu, že se postupně rozpadla dělba práce mezi městem a venkovem. Zemědělcům se nevyplácelo pěstovat pro trh a vraceli se k soběstačnosti. To na druhé straně znamenalo úpadek pro městské řemeslníky.

Konstantin I. poté zpřísnil zákony, které vázaly lidi na jejich obdělávanou půdu či zaměstnání a zamezovaly jim ve svobodném pohybu. Vznikal tak v podstatě středověký feudální systém. Ani následující císaři nebyli osvícenější, takže znehodnocování peněz a rozpad obchodu pokračovaly. Ekonomicky oslabená říše už pak byla pro barbary snadným cílem.

A co z toho vlastně plyne pro současnost? Americký dolar ztratil za posledních sto let kolem 95 procent kupní síly a v současnosti se čelní představitelé USA patrně snaží napodobit měnově-politické úspěchy soudruha Mugabeho.

Ostatně o mnoho lépe na tom nejsou ani ostatní měny. Dnešní státy provádějí v podstatě to samé jako římští císařové nebo středověcí panovníci, jen už hlavním cílem není naplnit státní pokladnu, ale "podpořit ekonomiku" pumpováním stále většího množství peněz do oběhu.

Moderní tržní ekonomika je naštěstí přece jen odolnější než ta antická, takže se stále znovu přizpůsobuje (navzdory davům levičáků, kteří teď triumfálně prohlašují, že kapitalismus definitivně skončil). Slovo kapitalismus je totiž jen pouhým synonymem pro svobodu – svobodu lidí řešit problémy, učit se z chyb a nalézat nové cesty.

Rozmařilý životní styl římských císařů a jejich dvořanů byl příznakem toho, že měli veškerou moc po této svobodě šlapat a žít na úkor svých poddaných. Pokud se tedy naplní předpovědi pádu impéria, nehledejme za tím pouhý konzum...