Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak Češi vnímají bohatství

| 9. 6. 2009 | Vstoupit do diskuze

Znáte Stroupežnického Naše furianty? Děj hry se odehrává na české vsi kolem roku 1870 a autor jako vnímavý pozorovatel života kolem sebe věrně zaznamenal, jak Češi před více než sto lety žili. Ukazuje, že se netajili, ba někteří se pyšnili svým poctivě nabytým majetkem.

Jak Češi vnímají bohatství

A nebyli to samozřejmě jenom sedláci. Pan velkouzenář pořádal opulentní oslavy svých padesátin a dal pořádnou porci každému, kdo se zastavil u jeho vrat. Pan továrník v dobách, kdy benzín byl dražší než skotská whisky, pravidelně v neděli přikázal svému osobnímu šoférovi, aby vyvezl z garáže osmiválcovou tatrovku a aby objel s ním a jeho manželkou kraj, protože při té cestě po vsích každý viděl, že on na to auto má a že je pan Někdo. I ten obyčejný žižkovský frajer ve světlých okamžicích, kdy si vydělal nějakou tu zlatku, se jí chlubil na celou hospodu.

Češi, kteří se nestyděli za svůj majetek, i ti, kteří je nepovažovali za šmelináře a podvodníky, opravdu žili. Až v posledních dvou třech generacích vymřeli. Proč?

Buďme si rovni

Padesát let je příliš dlouhá doba. Padesát let, v nichž bylo zapovězeno vyčnívat z řady, kdy si všichni byli oficiálně rovni a kdy slova jako kapitalista, burzián, statkář nebo rentiér měla příchuť kriminálu. Dvacet let se však už snažíme o návrat normálního světa. Toho světa, kde majetek už není ničím trestuhodným. Anebo si to o něm stále myslíme? Stále se nechceme hlásit k tomu, že patříme mezi bohaté?

Tvrzení, že lidé ve střední Evropě mají silné sociální cítění, je i podle průzkumů veřejného mínění stále pravdivé. Kdykoli vydáme (autor je je analytik agentury STEM - pozn. red.) informaci o tom, kolik Čechů se domnívá, že „naše současné politické vedení podceňuje zabezpečení sociálních jistot obyvatelstva“, obáváme se, že naše zpráva způsobí strach a paniku.

Podíl lidí, podle nichž vedení země zanedbává zabezpečení sociálních jistot, se totiž pohybuje kolem 70 %. Pokud by taková zpráva byla podána bez náležitého vysvětlení, určitě by se objevila na prvních stránkách novin. Ale pohled na dlouhodobou časovou řadu od roku 1993 dokazuje, že těch 70 % žádnou senzací není. Tak silný – a téměř bez ohledu na to, zda vládne pravicová nebo levicová vláda – je sociální cit české veřejnosti.

Názor českých občanů na výši majetku jednotlivce ilustrují výstižněji dvě jiné otázky, rovněž pokládané v mnohaleté časové řadě. Dvě třetiny Čechů souhlasí s tím, aby „skutečně schopní lidé měli mnoho peněz, třeba i milióny“. Podíl souhlasících býval v první polovině 90. let hodně přes 70 %, v posledních několika letech se však postupně snižuje (viz první graf v pravém sloupci).

Připočteme-li k tomu „inflační znehodnocení otázky“ (v milionech dnes běžně uvažujeme při pořízení domu či bytu), je vidět, že odpor vůči tomu, aby si i opravdu schopný člověk vydělal větší množství peněz, sílí. Ruku v ruce s tím jde i další tendence – přibývají hlasy, které souhlasí s tvrzením, že by se „rozdíly v příjmech měly zmenšit“. To požadují v současnosti téměř tři čtvrtiny dospělé české populace (druhý graf v pravém sloupci).

Je pochopitelné, že uvnitř populace existují významné rozdíly. Obecně platí, že lidé s lepším majetkovým zajištěním, vyššími příjmy, kvalitnějším vzděláním a mladšího věku, a tudíž – aspoň papírově – lepšími předpoklady pro uplatnění ve společnosti a s větším „přístupem k bohatství“, jsou vůči majetku jednotlivce vstřícnější a logicky ani v tak velké míře nepožadují nivelizaci příjmů.

Sumární čísla se však oklamat nedají a opakovaně se přesvědčujeme i o tom, jak velkou a pozitivní odezvu stále mají populistické hlasy pro „milionářskou daň“, pro zostření daňové progrese pro zámožnější občany, volání po dani z luxusního zboží. Kolik nenávisti téměř kdykoli vyvolají diskuse o příjmech špičkových sportovců, manažerů nebo, nedej bože, jejich chudých příbuzných, totiž poslanců nebo ministrů.

Milion už tolik neohromí

Průzkumy také opakovaně potvrzují, jak je českému člověku dobře v houfu. Pokládáme-li otázku „Zvážíte-li velikost příjmů a majetku ve vaší domácnosti, řekl byste, že jste…:“, tak se více než 60 % lidí hlásí k variantě „průměrně zajištěni“ a drtivá většina zbylých k dalším dvěma umírněným možnostem „solidně zajištěni“ a „špatně zajištěni“.

Lidí, kteří se otevřeně zařazují na vrchol („velmi dobře zajištěni“) je jak černochů na Sibiři, ale velmi poskrovnu je i těch, kteří se považují za „v zásadě chudé“. Ano, nechceme vyčnívat ani jedním směrem. Nechceme být považováni za boháče, ale snažíme se aspoň náznakem o to, aby nás druzí nepovažovali za chudáky. Snad první dobrá zpráva.

Druhým příznivým zjištěním je, že jsme ochotni se v tom houfu alespoň posunovat. I když se vlastník nemovitosti běžně nepovažuje za milionáře, průzkumy dokládají, že lidé tento hodnotový posun berou na vědomí a hlásí se i k tomu, že nominálně mají víc než před deseti lety. Ptáme-li se jich na to, jak vysoká by měla být částka, která by jim měla být vyplacena v případě nějaké katastrofy, při níž by přišli úplně o všechno (o dům, byt, auto, vybavení, chalupu, zahradu, úspory atd.), můžeme sledovat, jak výše přiznávaného majetku postupně roste.

V roce 1993 byl podíl lidí, kteří oceňovali svůj souhrnný majetek na více než milion, asi 20 %. V současnosti již přesahuje polovinu a pro lepší odlišení jsme dokonce zavedli skupinu „nad 5 miliónů korun“, do níž se řadí asi pět procent Čechů.

Dva náznaky obratu. Je však nějaká naděje na výraznější posun? Anebo to bude tak jako s „vymřením komunistů“, na které by si v termínu do deseti let v roce 1991 vsadil asi kdekdo, a přesto nyní, skoro dvacet let po listopadu, jsou komunisté stále parlamentní stranou a jejich názory získávají stále nové a nové příznivce? A nejsou to koneckonců tytéž názory, podle nichž je bohatý člověk darebák, protože „to přece nemohl získat poctivě“, a chudý je dobrý už jenom proto, že je chudý?

Vrátí se naši furianti? Vrátí se hrdost člověka nad tím, že si poctivě nashromáždil, vydělal anebo že zdědil majetek, který je výrazně větší než majetek těch ostatních?

Snad ano. Ale nebude to lehká cesta. Stále platí mnoho zákonů a daňových pravidel, které trestají za bohatství a majetek. Stále přežívá mnoho nepsaných, ale hluboko vžitých schémat a zvyků generací, které normální svět skoro nepoznaly. A stále žije mezi lidmi strašná závist, vyhrocená desetiletími, kdy jeden druhému viděl do peněženky a kontroloval, jestli nedostal na odměnách o červenou padesátikorunu víc. Možná, že to ta nastupující generace už dokáže…

Autor je je analytik agentury STEM. Článek vyšel v měsíčníku Psychologie Dnes. Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK