Dějiny balení

 "Tak třeba pytlíky v obchodech. Po revoluci jste měli papírové sáčky na rohlíky a na kase se dala koupit za několik korun velká igelitka s kytkami nebo chlapem v džínách. Pak přišla éra igelitek s logem obchodů, pytlíků zdarma, a dnes zase přicházejí do módy papírové tašky," vyprávěl. Cizinci někdy umí historii nahlížet z překvapivých úhlů.

Když médii nedávno proběhla zpráva, že v hypermarketech Albert se již nebudou dávat igelitky zadarmo, tak jsem si na tu historku vzpomněla. Metody balení skutečně pozoruhodně odráží stav společnosti. Bývaly časy, kdy igelitka byla moderní. Podle pamětníků se prý za totality igelitky doma umývaly a uschovávaly. Pamatuji si, že taková taška v potravinách s podivným vzorem (z nějakého důvodu si vybavuji design ve stylu Alfonse Muchy), tedy klasické zboží bez reklamního prvku, stála klidně sedm korun, což není málo.

S velkými nadnárodními potravinovými řetězci k nám dorazily malé praktické igelitky s potiskem loga řetězce. Lidé menšího vzrůstu se radovali, že už igelitkou nedrhnou o zem. Rohlíky putovaly do průhledných igelitových sáčků. O krok dále byly igelitky zdarma. Na rodinné nákupy se začalo vyrážet bez tašek, protože zboží se nacpalo do neomezeného množství igelitek. Lidé se přestali stydět říci si prodavačce o "ještě nějaké tašky." Doma igelitky putovaly do koše nebo posloužily jako náhrada odpadkových pytlů.

Dnes jsme ale zase o krok dál, protože ekologové ťukají na dveře a řetězce potřebují šetřit. Papírové tašky zažívají comeback. Zákazníci s kartou IKEA dostanou jednu k nákupu zdarma, v Albertovi ji pořídíte za 6 Kč nebo za dlouhé čekání ve frontě. Tesco přišlo s vyloženě rostlinně a ekologicky vyhlížející jutovou taškou za 40 Kč, která prý vydrží pět let. V dobrých pekárnách se sladké pečivo a bagety vrací do papírových pytlíků.

Těm, kteří ještě nepochopili (Tesco a Globus), že v moderním ekologickém světě igelitky zdarma skončily, to chce vysvětlit (zatím marně) ministerstvo životního prostředí povinným zpoplatněním tašek zákazníkům nebo zavedením daně na igelitky. Učí se od Irska, kde po uvalení daně spadl podíl igelitek na odpadu z 5 na 0,2 %. U nás se prý tašek za rok rozdá bezmála tři miliardy, jenom Albert sám jich ve svých 56 hypermarketech rozdal 60 milionů. Přechod na placené igelitky vyřešil řetězec v duchu doby velmi elegantně: coby společensky odpovědná firma pošle zaplacenou korunu za igelitku svému nadačnímu fondu. Od zpoplatnění očekává Albert spotřebu tašek o desítky procent nižší. To je dobrá zpráva pro ekology a špatná pro děti z dětských domovů, kterým nadace přispívá.

Vynález plastu, igelitu, a dalších kouzelných dárků z ropy, má po celém světě svou historii. V Austrálii jsou igelitky zdarma zakázány, protože po jejich spolknutí umírají ve velkém ptáci. V Číně vláda igelitky zakázala proto, že jí jejich výroba ubírá na nedostatkové ropě. V Africe prý igelitky způsobují víceméně ekologickou katastrofu - zachycují vodu, ve které se pak množí komáři přenášející malárii. Tašky znečišťují pláže a kvůli své váze snadno létají a hyzdí koruny stromů.

Budoucnost igelitu je nejistá: možná dále poslouží jen k uměleckým účelům. V New Yorku toto léto street artový umělec Joshua Allen Harris vybudoval obří sochy z igelitových pytlů s využitím odvodů vzduchu z metra. A kdo by nepamatoval dojemnou scénu z kultovního filmu Americká krása, kde jeden z hrdinů na videu ukazuje svůj největší filmový počin: natočený igelitový pytlík třepotající se na ulici ve větru.

Foto: Profimedia.cz