Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Promrhaná zlatá léta

Začlenění do bezpečné a civilizované zóny EU bylo velkým pozitivním impulsem pro středoevropské ekonomiky. Jenže Středoevropané zpohodlněli a zapomněli na zadní kolečka.

Členství v unii samozřejmě přineslo i přísun miliard eur z rozvojových a dotačních programů, a to i přesto, že při svém vstupu musela desítka postkomunistických zemí souhlasit s nedůstojnými, nerovnými podmínkami. Díky nim získala středovýchodní Evropa jen menší část toho, co dostaly po vstupu do unie původně chudé unijní státy jako Irsko, Španělsko nebo Řecko.

Dobře už bylo

Ne vždy však byla menší pomoc na škodu. Například polské a české zemědělství zvládlo i tuto nevýhodu a stalo se mnohem více konkurenceschopným, než kdyby dostalo dotace na úrovni svých francouzských nebo španělských protějšků.

Díky tomu, že po vstupu do unie nepřišla záplava unijních miliard, ale jenuměřený přísun financí, se zřejmě Středoevropané vyhnuli „východoněmeckému efektu“. Míním tím situaci, kdy masivní ekonomická pomoc doslova zničila základy východoněmecké ekonomiky a udělala z této dříve nejlépe prosperující oblasti východního bloku na věky nesoběstačnou část Evropy odsouzenou k postupnému úpadku a vylidňování.

Střední Evropě dokonce prospěla i omezení volného pohybu osob, které jak ukázal příklad Velké Británie a Irska, mohlo vést v nových členských zemích k odchodu nejkvalifikovanější a nejpodnikavější části obyvatelstva, především mladších ročníků, za většími výdělky na Západ. To mohlo vyvolat obrovské problémy s kvalifikovanou pracovní silou ve střední Evropě.

Další paradoxní výhodou bylo nepřijetí Evropské ústavy a zdlouhavá cesta k její náhradě Lisabonskou smlouvou, jež dalo novým členským státům větší politickou a svým způsobem i ekonomickou volnost než v případě, že by Evropa už v roce 2004 udělala tento obrovský integrační skok.

Všechny tyto zdánlivé nevýhody posledních čtyř let vyvážila ona dobrá obchodní značka, kterou unie je, i přes všechny své nedostatky. Středoevropské země se staly bezpečným a výhodným místem pro investice všeho druhu. Díky relativně nízké úrovni mezd se hrnuly především do automobilového průmyslu, výroby elektroniky, hutnictví a těžkého průmyslu. Trojúhelník mezi Prahou, polskými Katovicemi a Budapeští je dnes díky koncentraci automobilek a subdodavatelských závodů oprávněně nazýván „Detroitem Evropy“. Ani fakt, že například Česká republika je dnes největším výrobcem počítačů v Evropě, není náhodný.

Ve střední Evropě, s výjimkou Maďarska, k němuž se ještě vrátíme, rostla životní úroveň i výkonnost ekonomiky tempem, které nemá svou formou ani kvalitou srovnání s žádným jiným obdobím za posledních sto let. „Zlaté roky“ však byly v celém regionu velmi málo využity k zásadním reformám. K reformám, které mohly ještě více zvýšit ekonomický růst a zlikvidovat ztrátu regionu, kterou má na  stagnující západní Evropu. Ale především mohly připravit naše země na dobu, která přichází. Na čas krize, hospodářského útlumu a nevyzpytatelných politických turbulencí.

Slovensko na půli cesty

Jedinou zemí, které se podařilo alespoň částečně provést zásadnější reformy, je Slovensko. Pomohla k tomu vlastně náhoda, kdy se díky nečekaně příznivému výsledku voleb podařilo Mikuláši Dzurindovi sestavit vládní koalici stran, z nichž všechny měly velký reformní potenciál. A navíc s poměrně silnou podporou v parlamentu.

To je věc ve středoevropských poměrech, charakterizovaných proporčním volebním systémem, sama o sobě nevídaná.Při podrobnějším pohledu je však třeba konstatovat, že ani Slovensko neudělalo všechny nezbytné změny, aby se mohlo rychle zařadit k vyspělým a poměrně bezproblémově fungujícím ekonomicky rozvinutým státům.

Rovná daň a tvrdá sociální reforma výrazně zvýšily motivaci slovenské společnosti ke kvalifikované práci a fungovaly i jako vynikající reklamní slogan pro příliv zahraničního kapitálu. Avšak nebyly následovány dalšími nutnými kroky. Reformy zdravotnictví a školství nebyly za Mikuláše Dzurindy dokončeny a nová vláda Roberta Fica je prakticky zastavila.

Velký otazník visí také nad dalším osudem penzijní reformy, která byla svou hlavní ideou kapitálově silných Důchodových správcovských společností (DSS), individuálních penzijních účtů a zásluhovosti výše důchodů v postkomunistickém světě přelomová. Ficova vláda sice nechce reformu přímo zrušit, ale neustále útočí na její základy a znejisťuje dobrovolné účastníky nového systému (mladí Slováci si po novém spoří na penze už povinně).  

Současná akciová a bankovní krize se výrazně projevuje i na výkonnosti penzijních fondů DSS a dává vládě do rukou populistické argumenty ke korekci reformy, případně jejímu zastavení. Pokud levicově populistický Směr premiéra Roberta Fica udrží do voleb v roce 2008 svoji téměř padesátiprocentní popularitu a bude sám sestavovat novou vládu, lze se o osud slovenské penzijní reformy oprávněně obávat.

Vysoký ekonomický růst, loni dokonce kolem deseti procent, nevyužila Ficova vláda k jediné další výraznější reformě. Za úspěch je v této situaci možné považovat už to, že Fico pokračoval v programu přípravy na zavedení eura, dodržel nutný rozpočtový rámec. Slovensko se tak k prvnímu lednu příštího roku stane prvním středoevropským státem eurozóny.

Česko stále liknavé

Za téměř prohospodařený čas lze už téměř s jistotou považovat několik posledních let v České republice. I ta prožila ze svého hlediska několik hospodářsky výjimečně dobrých let. Vláda Mirka Topolánka jich však nedokázala využít. Na rozdíl od Slovenska neměla ani „eurokotvu“, která by Česko nutila k větší rozpočtové disciplíně. Česká „rovná daň“ je se svou superhrubou mzdou pro většinu občanů zcela nepochopitelná. Mírou snížení daňového zatížení dokonce podvodem na voličích.

Stejně tak je tomu s dosavadními „půlroky“ zdravotnické reformy či úspornými změnami v sociální oblasti, o vysokém školství nemluvě. Kabinet, stále bojující o dostatečnou podporu v parlamentu, nevyužil loňského roku, kdy byla koalice ještě relativně soudržná. Místo do reforem investoval obrazně řečeno do dálnic.

V této chvíli vstupuje kabinet do druhé poloviny volebního období. Finanční krize navzdory chlácholivému ujišťování vlády tvrdě zasáhne export do západní Evropy, na který je česká ekonomika extrémně orientovaná. To spolu s půlročním předsednictvím v Evropské unii zaměstná vládu natolik, že na žádné reformy nebude dost hlasů v parlamentu a vlastně ani čas. Na podzim 2009 buď začne fáze uplácení voličů před řádnými volbami, nebo Česko čekají, a to poměrně pravděpodobně,  dokonce volby předčasné.

Pokud se v příštích měsících nestane něco neočekávaného, bude jedinou otázkou, zda po volbách bude vládnout Česká sociální demokracie s komunisty, nebo se středovými stranami. Hospodářské zpomalení a v této chvíli neodhadnutelné další komplikace spojené se začínající evropskou finanční krizí sice mohou vytvořit tlak na určité úsporné kroky. Velice ale zkomplikují možnost systémových reforem, z nichž především reforma penzijního systému je velice nákladná.

Roky populismu v Polsku

Polsku po politické krizi v roce 2005 dva roky chaoticky vládlo Právo a spravedlnost populistického katolíka Jaroslawa Kaczynského, určitou dobu v koalici s nacionalisty a ultrapravicí. O reformách se v té době nedalo téměř mluvit.

Po nadšení, které u liberálních ekonomů vyvolalo loňské vítězství Občanské platformy, původně odvážné plány premiéra Donalda Tuska utonuly v zátočinách koaliční vlády s levicově orientovanými lidovci a v souboji s katolicko-levicovou opozicí, jež má  v prezidentovi Lechu Kaczynském silnou mocenskou základnu.

Svědčí o tom například Kaczynského rozhodnutí sabotovat plány vlády související s privatizací nemocnic. Snaha o zavedení eura do roku 2011 je jen náhražkou za původní plány zavést rovnou daň. Výhodou Polska je, že zde prošel reformou penzijní systém a Poláci si na důchod povinně spoří.

Nejhůře dopadá bilance Maďarska. Poslední volby na jaře roku 2006 byly soubojem populistických slibů jak socialistů Ference Gyursánye, tak pravicového Fidesz Viktora Orbána. Maďarský státní rozpočet se dostal do v Evropě nevídaného desetiprocentního deficitu. Snaha o jeho záchranu přinesla chaotická úsporná opatření jako například rušení nemocnic a škol. Ekonomický růst, kdy další země kolem rostly tempem hodně přes pět procent ročně, v Maďarsku spadl na jedno procento a reálný růst mezd se zastavil. Zlaté roky skončily pro Maďary ze všech Středoevropanů nejdříve.

V důsledku politického skandálu kolem premiéra Gyurcsánye už v létě roku 2006 prudce poklesla popularita socialistů, a tím vyprchal i veškerý jejich reformní potenciál. Kvůli neochotě kabinetu k reformám odešli z vlády již před několika měsíci koaliční liberálové a nad dalším fungováním vlády visí velký otazník. Penzijní systém, jenž má pouze dobrovolné důchodové připojištění, může přestat fungovat už kolem roku 2020.

Jistou nadějí je, že po příštích volbách se může k moci dostat silný kabinet pravicového Fidesze, který však musí zapomenout na svoji dosavadní velmi populistickou politiku, jež ovšem v čase finanční krize může být vystavena zásadní zkoušce.

( Autor je redaktorem Lidových novin)

Foto: Profimedia.cz

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK