Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Komu bude patřit svět

Zatímco během 80. a 90. let klesal v důsledku privatizace podíl vlád na vlastnictví podniků, nyní jsme svědky opačného trendu. Státní vlastnictví prožívá renesanci.

Nejde ovšem v převážné většině o majetek západních vlád. Mohutnými investory na světových burzách se stávají státní fondy zemí, které mají trvalé přebytky obchodní bilance. Podle údajů z března 2007 vlastnil státní fond Spojených arabských emirátů portfolio cenných papírů v hodnotě 875 miliard amerických dolarů. Singapur byl na druhém místě se 430 miliardami USD. Saúdská Arábie měla 300 miliard, stejně jako norský fond, kam směřují přebytky z vývozu ropy a zemního plynu. Zhruba rovněž 300 miliardami USD disponovala Čína, jejíž obchodní přebytky plynou z exportu spotřebního zboží. Ruský stabilizační fond založený podle norského vzoru disponuje asi 100 miliardami dolarů.

Mezi další státy investující svůj majetek patří Kuvajt, Austrálie, Spojené státy, Brunei a Jižní Korea. Podle odhadu investiční banky Morgan Stanley nyní celkový objem „sovereign wealth funds“ – fondů státního majetku – dosahuje 2500 miliard dolarů. Kolem roku 2015 by mohl dosáhnout hodnoty 12 tisíc miliard dolarů. S takovou částkou bude spojen i obrovský politický vliv. Státní fondy jsou již nyní jednou z příčin globálního boomu akciových trhů.

Investice států do cenných papírů jiných států nejsou žádnou novinkou. Devizové rezervy centrálních bank byly tradičně investovány do dluhopisů jiných zemí. Není žádnou novinkou, že portfolio čínské centrální banky v celkové hodnotě 1200 miliard dolarů pomáhá financovat americký federální dluh cestou nákupu státních dluhopisů. Řádově asi desetinu amerického dluhu vlastní Číňané.

Diskutuje se o tom, jaký politický vliv může mít tento vztah. Nicméně s vlastnictvím dluhopisů nejsou spojena žádná jiná práva než nárok na včasnou výplatu kupónů a jistiny. Američané se tedy nemusí podstatně obávat faktu, že se vláda masivně zadlužuje v zahraničí. Kvalitativně jiných dimenzí by tento problém nabyl, kdyby cizí vlády začaly nakupovat strategické podniky: zbrojní průmysl, hi-tech firmy, atd.

Američané ovšem na tuto možnost pamatovali a přijali zákon umožňující vetovat převzetí amerických firem subjekty ve vlastnictví cizích vlád. Toto veto bylo uplatněno v roce 2006, kdy Kongres zakázal převzetí firmy P&O dubajským státním podnikem Dubai Port World. Důvod: P&O provozuje námořní přístavy v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. Vlastnictví amerických přístavů arabskou firmou bylo vyhodnoceno jako bezpečnostní riziko. Něco podobného se stalo v roce 2005, kdy byla zablokována akvizice ropné společnosti Unocal čínským státním podnikem CNOOC.

Obě tato rozhodnutí byla mohutně obhajována i odsuzována. Kritici vinili Kongres z protekcionismu a z antiliberálních předsudků. Zastánci poukazovali na fakt, že převzetí soukromé společnosti státním subjektem je vlastně znárodnění, nota bene znárodnění provedené nedemokratickou cizí vládou, nad kterou nemají občané USA žádnou kontrolu.

Kdo má více pravdy? Těžko říci. Jisté je, že problémů se státními investicemi do soukromých společností bude přibývat. Důvodem jsou rostoucí ceny surovin i obrovské obchodní přebytky Číny. Německá vláda vyjádřila zájem sledovat americkou cestu možnosti veta. Ministr financí Peer Steinbrück vyjádřil zájem chránit strategická odvětví, zejména telekomunikace, banky, pošty, logistiku a energetiku. Kancléřka Merkelová dokonce volá po zavedení jednotného celoevropského přístupu ohledně možnosti vetovat investice cizích vlád.

Opačně se k věci staví britská vláda. Kancléř pokladu (tj. ministr financí) Alistair Darling prohlásil, že Británie zůstane otevřená. Darling též zdůraznil, že Británie bude vyžadovat reciprocitu – tedy svobodu investování pro britské subjekty v zemích, které do Británie investují – a také větší transparentnost.

Tento přístup, pokud by byl důsledně dodržován, je patrně optimální. Není důvod se bránit přílivu kapitálu, ať už přichází odkudkoli. Nicméně svoboda investovat na vyspělém Západě a vysoká kvalita ochrany vlastnických práv tamtéž by měla být vyvážena vyšší svobodou a kvalitou práva v Číně, arabských zemích, v Rusku a všude, odkud kapitál může přicházet. Pro všechny případy by neškodilo vzít vážně i Angelu Merkelovou a prostudovat americký zákon umožňující podezřelé případy vetovat.

Psáno pro Lidové noviny
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK