Škatulky na lidi a stará moudra. Finmag newsletter už letí

„Buď slušný k lidem, když jdeš nahoru; mohl bys je potkat, až půjdeš dolů.“ To prý kdysi řekl anglický dramatik a buřič John Osborne. Moje maminka jeho jméno určitě nikdy neslyšela, natož aby znala některou z jeho knih, ale často nám deklamovala vlastně úplně stejné „zaklínadlo“ o schodech, na nichž se vyplatí vždycky pozdravit – a to bez ohledu na to, kterým směrem zrovna jdeš. Přitom se tak nějak posmutněle usmála a ještě přidala nouzi, v níž poznáš přítele.

„Nouze? Stačí výpověď z práce a máš vidět, jak se projevují charaktery!“ přebíjí dnes už vyčpělé rodičovské poučky otrlá kamarádka – personalistka a tvrdí, že momenty, kdy člověk nedobrovolně, tedy „po dohodě“ opouští firmu, o něm řeknou často víc, než dvacet let v jedné společné kanceláři. A mimoděk si do paměti ukládá – se sarkasmem sobě vlastním – tyhle lidské příběhy roztříděné do několika ne zrovna lichotivých kategorií.

Předesílám, že žádné kategorie nevedu, ale je pravda, že pokaždé když autorizuju rozhovor, který bych ráda publikovala, beru to už také jako jistou zkoušku. Jak to dopadne? Vyděsí se dotazovaný, když uvidí svá prohlášení černá na bílém, a začne sám sebe přepisovat, upravovat, vylepšovat? Lekne se vlastní otevřenosti, nebo naopak připos**anosti, bude se zlobit, vztekat, anebo dokonce vše odvolá?

Ano, i to se někdy stává a přepisuje se často, tu více, tu méně, někdy taky hodně, a to s pomocí celé kumpanie spolupracovníků, marketingových specialistů, sekretářek, manželek, manželů i milenců a kdovíkohoještě. Ale občas potkám i někoho, kdo si napsaný rozhovor přečte a nezmění ani čárku, neškrtne jediné slovo.

Pravda, takových lidí bych za roky, co tuhle práci dělám, spočítala na prstech jedné, maximálně dvou rukou, ale za to si i po letech tato setkání vybavuju do posledních detailů. Ta hysterická? Nevím, vlastně jak je to možné, ale tak nějak automaticky je vymazávám. Delete! Jako kdyby se sama sypala do koše a ti lidé, jejich jména také.

Na plný plyn

Mezi silné a zajímavé zážitky jsem si teď „uložila“ rozhovor s podnikatelem a filantropem Martinem Hausenblasem. Když jsem ho poprvé oslovila po e-mailu s dotazem, zda by si povídal o svém životě a byznysu pro Finmag, pobýval zrovna v Austrálii. Odepsal obratem a za měsíc, přesně na minutu, na mne čekal v sídle firmy Malfini v Ústí nad Labem.

Ke kafi ku poslechu máme...

Zdroj: Shutterstock

Nebaví snad číst? Nevadí! Co oči nebaví, uši napraví! A i pro ty něco máme: Finmag podcast. Reality, investice a zajímaví hosté.

Uvařte si kafe, sedněte si, a zaposlouchejte se. Dobrou chuť!

To chci!

Od její vstupních dveří už dávno nemá klíče, vedení předal – jak říká – fundovanějšímu managementu, takže jsme nejdřív hledali recepční a vzápětí aspoň jednu volnou pracovnu, nad prvním hrnkem kávy se ale pak hned ukázalo, jak je – navzdory dlouhé cestě a časovému posunu – připravený a soustředěný.

Takový byl i o pár týdnů později v Praze, kdy několik hodin nejen trpělivě snášel focení ve spletitých prostorách Mánesu, ale dokonce se na něj vyzbrojil sadou nových sak, kravat a košil. Šel si je prostě koupit, protože to – podle jeho soudu – vyžadovala situace, protože není evidentně zvyklý něco dělat jen na půl plynu, nebo dokonce odfláknout, ošulit. Mimochodem, přivezl s sebou i svého partnera a vysvětloval, že se právě chystají založit rodinu a jedou se tedy za pár dnů do Ameriky podívat na první ultrazvuk. Jejich náhradní maminka je v pátém měsíci těhotenství.

Kdybych všechny ty hodiny sečetla, strávili jsme s Martinem Hausenblasem při přípravě článku pro nejnovější číslo Finmagu vlastně několik dní. Mluvili jsme o jeho úspěšném podnikání i dobročinných aktivitách, o udržitelnosti a miliardách, o jeho nejbližších, přátelích a spolupracovnících, o závěti, o severočeském regionu, který má moc rád, a také o vysokorychlostní železniční dráze, kterou pro něj teď právě vymýšlí s partou projektantů. Bylo by to na tři takové rozhovory a připomínky se tedy daly při autorizaci hodně zkráceného textu očekávat. Ale on se jen usmál: „Bez výhrad.“

Kamarádka, sarkastická personalistka, by mne teď určitě obvinila, že mám taky škatulky na lidi. Ano! Vážím si lidí, kteří si stojí za svým slovem. Zdá se vám to staromódní, přežilé? Tak to vás pak dorazím ještě jedním příslovím z maminčina repertoáru…

Anebo žádná moudra. Takový příběh Jany Zielinski, která letos už chystá 25. ročník Designbloku, vydá za všechna přísloví a citáty o vytrvalosti, vůli a radosti. Stačí ve Finmagu nalistovat stranu 40.

Kam dál? Ochutnejte Finmag newsletter:

• Chudák rybák, zvednuté Benátky a nechtění lidé z ulice
• České housle, americké brýle a italská pizza
• Appka na ptáky a umělá inteligence na léky. Máme pro vás čtení proti přírodě
• Jak vydělat na budoucnosti i na státu
• Nikdo to nemá lehké. Nálož od matek, Škodovka v Rusku a vykořisťovaní Indové

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag