Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Polemika: luxusní život na vesnici

Můj článek o luxusu zvaném život na vesnici vzbudil pozornost a vysloužil si i kritiku. Přímo na Finmagu vyšla odpověď od Michala Berga, na kterou bych ještě rád zareagoval.

Hned na začátek snad jedno malé překvapení. Vlastně mi připadá, že s autorem odpovědi nejsme v žádném zásadním sporu, alespoň co se zhodnocení výchozí situace týká. Psal jsem o tom, proč svůj text nepodpořím čísly o tom, kolik kdo spotřebuje daní na venkově, kolik ve městě. Michal Berg mě ironizuje a říká Ano, nějaký prostor ke zlepšení se určitě najde, ale vůbec nevíme, jak a co zlepšovat. Jenže ono je to přesně tak! Bez ironie. Nevíme (přesněji řečeno stát neví), co zlepšovat. Ale proč? Protože nemá žádné věrohodné informace o chování lidí. Chybí mu tržní ceny. A tak musí provádět monstrprůzkumy, jako je sčítání obyvatel, nebo se dotazovat vybraných 40 tisíc domácností, kdy a kam jezdí, což se na nás chystá v blízké budoucnosti. O použitelnosti výstupů z takových výzkumů by šlo úspěšně pochybovat. Kdyby se i ve státem monopolizovaných odvětvích objevily tržní ceny, bylo by hned vidět, co kde chybí, co přebývá. Kde je život levný a kde drahý.

Ano, nespočitatelné

Samozřejmě lze napadnout moje úsudky o tom, proč „město doplácí na vesnici“. Řada čtenářů argumentovala vyššími daňovými výnosy větších obcí ve srovnání s menšími. Michal Berg vybral analýzu, která říká, že MHD v Praze a Brně stojí na hlavu desetkrát víc než MHD v Karlových Varech. Já samozřejmě můžu zas opáčit, že přece nemá cenu srovnávat absolutní částky per capita, u zmíněné MHD je třeba se odpíchnout minimálně od počtu ujetých člověkokilometrů. A ví vůbec někdo, kolik v Praze trvale žije lidí (natož kolik ujedou km v MHD)? Infrastruktura města navíc není jen pro jeho obyvatele, jezdí do něj i lidi z okolí. Na školách studují studenti a žáci z celé republiky. Města navštěvují turisti, kteří taky platí daně. Při započítání těchto proměnných by mohly vyjít dost odlišné hodnoty, než které prezentuje studie cen MHD. Pokud to zobecníme a vrátíme se zpátky na úroveň obcí, je třeba do nákladů na obyvatele započítávat i další nemalé částky, které tečou jinudy než skrz daňové výnosy obce.

Nic nemá (správnou) cenu

Relevantní je také komentář pana Altmana přímo pod článkem – „ceny“ ve státním sektoru nejsou skutečnými cenami, nemá smysl srovnávat dvě města a pak se divit, co dělají v těch Varech lépe než na Mariánském náměstí. V eráru ceny, místo toho aby reflektovaly relativní vzácnost zboží a služeb na trhu, spíš reflektují cenu domů managementu MHD a napojených firem.) Argumentace Blankou nedává velký smysl.

Když to zkrátím, těžko se kvůli masivnímu státnímu přerozdělování můžeme tímto způsobem dopočítat k něčemu kloudnému. Nedokážeme sestavit vzorec, který by dokázal postihnout všechny faktory. Michal Berg myslím řekl totéž jinými slovy: „Komplexnost společenských a ekonomických vazeb je ve dnešní společnosti taková, že bychom museli jít na úroveň každého jednotlivce, a stejně bychom se jeho ‚spotřeby‘ veřejných financí nemuseli dopočítat.“ To je přesně to, co od začátku tvrdím. 

Zároveň si ale myslím, že bychom měli jít až na úroveň jednotlivce. Takový „výpočet“ pořád nedokáže provést žádný státní úředník ani centrální mozek lidstva, ale jedině každý jedinec sám za sebe na volném trhu, který věrně umožní srovnat náklady a výnosy života na vesnici s životem ve městě. Potom bude moct s čistým svědomím prohlásit „sice se vzdávám spousty peněz, ale ten pohled na lesík za domem mi za to stojí“.

Vyšel nový Finmag!

Co v něm taky najdete

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika, zavřou Lenina, a car Mikuláš se vrátí na trůn?


Živnostenská hádanka

Téma, které budí emoce. My je necháváme spát a s chladnou hlavou analyzujeme: je živnostník fackovací panák odborářů a jiných politiků, nebo reálný problém české ekonomiky? Čísla a fakta.

Nejjednodušší spravedlnost: sebrat všechno všem

Teď mi dovolte jednu figuru v polemikách nevídanou. Nebylo to sice předmětem původního textu, ale řekněme, že všichni, kteří v debatě přímo pod článkem nebo na Facebooku říkali, že je to obráceně a že zbytek světa nepěkně doplácí na Pražáky, měli pravdu. Dobrá. A to je jako v pořádku? Není to v podstatě jedno, jestli nerovnost je na tuto nebo na druhou stranu?

Jenže pozor: Mojí snahou určitě není, jak to chápe Michal Berg, „aby pokud možno všichni čerpali z eráru stejně a jedna skupina občanů nesponzorovala druhou“. To by bylo poněkud primitivní zjednodušení. Totiž – nejjednodušší recept na to přece je, aby všichni odevzdali všechno do sudu a pak erár všem přidělil rovný díl. Jde o to, že pokud se přerozděluje hodně, vzniká přirozeně prostor pro velké nespravedlnosti. Zvlášť když do systému není vidět. Mojí snahou je naopak, aby do sudu nikdo nic nedával a nic z něj nebral. Aby nebyl vůbec žádný sud.

Ano, lze s Michalem Bergem souhlasit, že „dopátrat se přesného vyčíslení každé jednotlivosti by nakonec vedlo možná k ještě větším problémům, než pokud jsou některé věci zastřeny“. Zaručeně by to vedlo k ještě větším problémům, pokud by se někdo pokoušel zavádět spravedlnost dalším přerozdělováním a dalším komplikováním systému.

Je ale jednodušší cesta: snižovat přerozdělování a (tak) zvyšovat transparentnost. Nejlépe tak, že si každý bude na svoje náklady pořizovat, co pro něj má hodnotu, a přerozdělování shora se omezí na minimum. Někdo si víc cení vydělaných peněz, někdo volného času, někdo okolní přírody. Veškerá hodnota je subjektivní. Místo centrálního plánování, jehož zastánci sami přiznávají, že tápou ve tmě, bychom měli nechat rozhodovat pokud možno každého za sebe. Z takových rozhodnutí a vzájemné lidské interakce vznikají přirozeně a transparentně tržní ceny. A jen ty nám pomůžou v orientaci, jakou čemu lidé přisuzují hodnotu.


Nekritizuji život na vesnici. Někdo bydlí v Tokiu, jiný v poustevně v Jizerkách – jeho věc. Ať si každý bydlí, kde chce. Stejně jako život ve městě, má život v menším sídle nějaké výhody a nějaké nevýhody a každý si musí udělat srovnání sám za sebe. Já jen říkám, že život na vesnici je drahý. Jeho výhody jsou luxus, který si málokdo může dovolit, přičemž dnes ho často sponzoruje někdo další.

Stejně tak jako nekritizuji samotný život na vesnici, mělo by snad být zřejmé, že netvrdím, že peníze jsou jediná hodnota. Však peníze vyděláváme proto, abychom se jich jednou zbavili a vyměnili je za něco jiného. Nebo třeba tu výměnu provedeme jaksi předem: vzdáme se jejich vydělávání výměnou třeba za víc volného času nebo přírody.

Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 21. 9. 2017 15:28

Tedy, mezi námi. od prvního článku mám pocit, že je to celé o ničem. Nemáme trh, tedy nemáme cenu s vazbou na realitu, tedy nevíme kdo na koho kolik doplácí s výjimkou těch globálních čísel.

Ti kteří něco tvoří, zaplatí 1,2 bilionu příjmy SR + příjmy SP + příjmy ZP + nejrůznější poplatky + inflace.
A tohle všechno, +- nějaké shodky či přebytky, spotřebují paraziti generovaní státem + důchodci + pacienti.
Kromě konkrétních dotací, jako třeba těch do Agrofertu, se toho moc zjisti nedá, nebo jen náhodou, viz rozplétaní čapího hnízda.

+4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK