Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Brazílie zapíná omezovač rychlosti zadlužování

Když to v devadesátých letech vypadalo, že od žádné argentinské vlády už si nikdo nikdy dluhopis nekoupí, rozhodli se tam pro radikální krok a navázali peso na dolar. Už na nic nesaháme, přepínáme na autopilota. Brazílie dnes v krizi důvěry sahá po podobném řešení: zavedla strop pro rozpočtové výdaje. Nevěříte nám? My si taky nevěříme, tak nás to automaticky stopne.

Brazilská ekonomika zažívá volný pád. Můžou za to roky špatné hospodářské správy a obří korupční skandál, který zachvátil politický a podnikatelský establishment země a který teď možná smete prezidenta, už druhého během dvou let. V době všeobecného politického i ekonomického rozvratu může být těžké soustředit se na rozvíjení nějakých strategií, jenže pokud chce Brazílie položit základy udržitelného růstu, musí si poradit se zásadními výzvami. Ta největší souvisí s rozpočtem.

Existují pádné důvody domnívat se, že ekonomiku země už dlouho brzdí přetěžované vládní finance. Vládní výdaje jsou 36 procent HDP, což je mezi zeměmi s podobnou výší příjmů jeden z největších podílů. Roky rozpočtové laxnosti, přibývajících závazků v sociální oblasti a nízkých cen suroviny znásobily obavy – a politická krize je ještě víc prohloubila – z dluhového zatížení vlády, které aktuálně dosahuje zhruba 70 procent HDP. Situaci dál zhoršují vysoké úrokové sazby dluhopisů nezbytných k financování hrozivého postavení státní pokladny: největší rozdíl mezi Brazílií a srovnatelnými zeměmi jsou právě vyšší náklady na úroky.

Nevydáš víc

Za těchto okolností brazilský Národní kongres ve snaze oživit důvěru trhů schválil loni v prosinci bezprecedentní ústavní dodatek, kterým zavedl strop pro vládní výdaje (do nich se nepočítají splátky dluhů), indexovaný k míře inflace za předchozí rok, a to nejméně na deset let. Dokud bude výdajový strop platit, pak každý rok, kdy ekonomika zažije reálný růst, bude podíl vládních výdajů (bez nákladů na dluhy) vůči národnímu důchodu klesat. Mezinárodní měnový fond tento krok nadšeně podpořil s tím, že má potenciál zařídit ve hře o rozpočet obrat.

Opravdu má? Ekonomické odůvodnění výdajového stropu je překvapivě chabé. Nic v ekonomické teorii nehovoří pro to, aby se reálné vládní výdaje držely deset nebo víc let na stejné úrovni. Brazilský stát je sice přebujelý, nicméně žádný magický poměr výdajů k HDP, který by zajistil vytrvalý růst, neexistuje. Dále: tento strop nerozlišuje mezi vládní spotřebou a investicemi. A konečně – v praxi se z něj pravděpodobně stane spíš cíl než strop, takže během budoucího poklesu zablokuje prostor pro kontracyklickou fiskální politiku.

Myšlenka stropu budoucích výdajů má vážné slabiny i jako pozitivní vzkaz trhům. Dokud se bude ekonomika smršťovat, výdajový strop mnoho kázně nepřinese; nenutí vládu hubnout společně s ekonomikou. Snižování fiskálních výdajů se odkládá do budoucna – což pro důvěru není právě vzpruha. Ostatně MMF se zdá výdajový strop nedostatečný, a naléhá, aby byl první roky vyšší.

Nevěříte nám? Ok, dáváme ruce pryč

Je možné, že zoufalé časy si říkají o zoufalá opatření. Krok Národního kongresu připomíná argentinskou politiku z roku 1991, kdy se země vzdala jakékoli kontroly nad svou měnou a zákonem o konvertibilitě navázala argentinské peso na americký dolar. Tváří v tvář hyperinflaci a naprosté ztrátě důvěry trhů se vláda snažila pořídit si věrohodnost tím, že měnovou politiku přepnula na autopilota. Argentinský vzkaz trhům zněl: „Podívejte, my na měnovou politiku nemáme žádný vliv.“ Podobně Brazílie sděluje trhům, jak bude zeštíhlovat stát (jestliže poroste ekonomika). V obou případech byly sliby podepřeny zákonnými, nebo dokonce ústavními změnami.

Když se svazujícím omezením ekonomického oživení stane nevěrohodnost, dávají taková opatření smysl – pokud ovšem mají na důvěru trhů zamýšlený účinek. Dlouhodobé úrokové sazby brazilských státních dluhopisů skutečně od schválení ústavní změny výrazně klesly (i když je těžké přesně posoudit, nakolik je to vliv pravidla) a zůstávají výrazně pod úrovněmi z doby před změnou, vzdor krátkému vzestupu, který následoval po zveřejnění nahrávky, na níž prezident Michel Temer údajně schvaluje úplatek za mlčení vězněnému kongresmanovi.

Lehce připsali, lehce škrtnou

Jak ale po několika letech zjistila Argentina, zákonem nařízená rozpočtová omezení můžou být ekonomickému oživení také překážkou. Na konci devadesátých let byla převažujícím argentinským problémem nadhodnocená měna. Žádná z nastupujících vlád si ale kvůli strachu ze ztráty důvěry netroufla sáhnout na zákon o konvertibilitě. Důsledkem byla krize ekonomické konkurenceschopnosti. Argentina nakonec od navázání pesa na dolar ustoupila až v roce 2002, vprostřed pouličních nepokojů a politického chaosu.

Prizmatem argentinské zkušenosti se brazilský výdajový strop zdá problematický – zvlášť když uvážíme, že politická nestabilita v předvídatelné budoucnosti rozhodně neskončí. Politická kontroverznost výdajového stropu pravděpodobně ještě zesílí, až se Brazílie zotaví, což se jednou stane. Není těžké si představit, že některá příští vláda bude strop vnímat jako překážku na cestě k rychlejšímu hospodářskému růstu. Pokud už nebudou existovat krajní problémy s důvěryhodností, bude obhajoba výdajového stropu nepřesvědčivá, jeho ekonomické zdůvodnění je slabé.

Čím lépe se výdajovému stropu podaří vyřešit problém důvěry, tím víc si sám podřízne větev. Brazílie by se mohla stát vězněm symbolické hodnoty tohoto nástroje, i když už dávno nebude k ničemu. Ironie příběhu neunikne investorům ani Argentincům: země, která si bez velkého váhání připíše do ústavy výdajový strop, si ho z ústavy dokáže stejně snadno škrtnout.

Existují dobré důvody, proč si demokracie občas samy svazují ruce nebo delegují rozhodování. Například nezávislé centrální banky nebo rozpočtové výbory můžou vládám pomoct překonávat pokušení krátkodobě manipulovat ekonomiku (a dlouhodobě zato platit). Brazilský výdajový strop ale nevypadá jako udržitelné řešení. S výdajovým stropem, který se zrodil z naléhavého pocitu, že je potřeba něco provést s rozpočtem, je spojené jedno vážné riziko. Riziko, že se z něj samotného stane téma politického boje, místo aby politiky přivedl k uvažování o nutných a nesnadných rozhodnutích, co provést s rozpočtem.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč, mezititulky redakční. Copyright Project Syndicate 2017

Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější byla Has Globalization... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK