Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zbytečná česká válka aneb proč je Trump prezidentem

| 14. 11. 2016

Před třemi lety provedli naši centrální bankéři svůj úvodní „výstřel“ ve světové měnové válce. Prudce oslabili korunu a rozhodli se bránit jejímu posilování. Vzorně se zařadili. Takzvané kompetitivní devalvace – nafukování zisků exportérů prostřednictvím uměle oslabované měny – prováděla tou dobou již celá řada zemí.

Zbytečná česká válka aneb proč je Trump prezidentem

Jak víme z historie, k rozpoutání lecjaké války zpravidla dobře poslouží vhodná záminka. Inscenovaná nebo umně zveličovaná. Nějaká ta vysílačka v Gliwicích, nějaký ten incident v Tonkinském zálivu. Centrálním bankéřům – a nejen těm českým – takhle k měnovému váleční posloužila hrozba deflace. Ve spojení s nepříliš poučenými novináři a naopak až příliš ideologizujícími ekonomy se jim podařilo navodit obecný dojem, že deflační spirála, jež doprovázela takřka výlučně (Atkeson, Kehoe, 2004, pdf) jen Velkou hospodářskou krizi 30. let (jejíž průběh svými osudovými přehmaty katastrofálně zhoršila americká centrální banka), najednou číhá, kam se podíváš.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjorna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Deflace ničivá, deflace léčivá

Deflační spirála ve skutečnosti zřejmě hrozila, třeba v USA, po pádu investiční banky Lehman Brothers, na přelomu let 2008 a 2009. Proto pro první vlnu kvantitativního uvolňování, která tam tehdy probíhala, dnes nalézají pochopení i ekonomové, kteří by jinak centrální banky nejradši zrušili, například George Selgin (Selgin, 2013, videorozhovor pro CNBC), zastánce svobodného bankovnictví. První vlna kvantitativního uvolňování v USA byla celkem účinným prostředkem proti rychle narůstající panice po pádu „Lehmanů“ a následných přešlapech tehdejší Bushovy administrativy. Zkrátka a dobře, tehdy v USA opravdu hrozil typ „zlé“ deflace, jejž v roce 1933 popsal Irving Fisher (Fisher, 1933, pdf).

Existují ale i jiné typy deflace. Centrální bankéři je v rámci svého štvaní k měnové válce zamlčují, aby tak z deflace vytvořili krajně nebezpečnou hrozbu, a tedy vhodnou záminku pro svoji manipulaci s měnou a přesouvání bohatství napříč společností (k exportérům). Zamlčují – minimálně někteří z nich jsou vzdělaní natolik, aby o tom dobře věděli –, že kromě Fisherova deflačního efektu existuje například ještě Pigouův deflační efekt. Arthur Pigou jen pár let po Fisherovi rozvinul koncept ozdravné deflace (Pigou, 1943). Trh podle něj disponuje autokorektivním mechanismem: když klesají ceny, kupní síla peněz se zvyšuje, což podněcuje spotřebitelské výdaje a nakonec i růst ekonomiky a zaměstnanosti.

Centrální banky berou chudým, bohatým dávají

Podle Pigoua je ekonomika – bez pomoci státu či centrální banky – s to dostat se díky ozdravné deflaci i z keynesovské pasti likvidity. James Tobin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, shrnuje (Tobin, 1980, str. 11, pdf), že Fisherův deflační efekt je relevantní pro krátké období, zatímco Pigouův pro období dlouhé. Proto první vlna kvantitativního uvolňování v USA měla svůj značný smysl, jako prostředek proti krátkodobě vyhrocené panické situaci na trzích v USA. Proto ohledně druhé a třetí vlny, která v USA skončila až v roce 2014, existuje mnohem slabší konsenzus v rámci ekonomické obce.

Jednou ze zásadních příčin tohoto slabšího konsenzu je fakt, že kvantitativní uvolňování, ale i další nekonvenční zásahy centrálních bank prohlubují příjmovou nerovnost ve společnosti. Centrální bankéři a ideologizující ekonomové tuto skutečnost dlouho popírali, ignorovali nebo aspoň bagatelizovali. Inu, kdo chce měnově válčit, nebude přece svému vlastnímu lidu sdělovat, že toto válčení dá bohatým zbohatnout, zatímco většina chudších spíše ještě zchudne. To je zkrátka příliš demoralizující. Až v roce 2014 se konečně našli ekonomové, kteří se neváhali postavit válečnému štvaní a zamlčování fakt v podání většiny svých ideologizujících kolegů a vyřkli empiricky podložený závěr: nekonvenční zásahy prohlubují nerovnost (Saiki, Frost, 2014, pdf). Tento závěr byl později – letos – potvrzen Bankou pro mezinárodní platby, „centrální bankou centrálních bank“ (Domanski, Scatigna, Zabai, 2016, pdf). Pozdě. V USA už se už zvedla vlna rozhořčení a frustrace – právě i z rostoucí příjmové nerovnosti –, na níž se do Bílého domu svezl Donald Trump. Jak známo, jeho vítězství nad Hillary Clintonovou bylo v jistém pohledu poměrně těsné – celkově například získal o 200 tisíc hlasů méně než ona. Lze sázet na to, že pokud by mu nepomohli centrální bankéři druhou a třetí vlnou kvantitativního uvolňování, kteří dále a vlastně zbytečně (jak víme, v daných vlnách už válčili spíše proti ozdravnému Pigouovu deflačnímu efektu) rozevírali nůžky nerovnosti, prezidentem by se možná nestal.

Do řady

Vraťme se závěrem do Česka. Intervenční režim České národní banky má svým rázem jednoznačně blíže ke druhé a třetí vlně kvantitativního uvolňování v USA než k jeho vlně prvé. Intervenční oslabení koruny nebylo aplikováno coby prostředek mající tlumit krátkodobou paniku na finančních trzích – finanční krize v Česku v podstatě vůbec neproběhla –, ale jako prostředek celkem obecné ekonomické stimulace a současně jako prostředek zamezující propadu cenové hladiny, byť i jen do mírně záporného pásma. Ve výsledku tak nepotlačovalo Fisherův efekt, neboť ten v Česku nehrozil, ale nejvýše pouze efekt Pigouův, o němž je řada ekonomů (zdaleka ne jen Pigou nebo Tobin) přesvědčena, že je opravdu ozdravný. Kdo ale potřebuje měnově válčit, i když to vlastně není třeba, respektive „vzorně se zařadit“, záminku si zkrátka vždy najde. Bohužel, včetně většiny bankovních radních České národní banky.   


Zkrácenou verzi článku vydala E15

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (2 komentáře)

Jan Vrbka | 21. 11. 2016 16:22

Jak v tom vtipu: Bude tuhá zima, protože indiáni už čtrnáct dní štípou dříví....
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 14. 11. 2016 13:21

Fuldovské státní přerozdělování: od chudých k bohatým. Od plebsu k lidem s politickými kontakty.
+21
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!