Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O daňových rájích a jednom Otesánkovi

| 9. 6. 2016 | Vstoupit do diskuze

Není meze, na níž by erární Otesánek pověděl – nyní jsem syt, nyní mi netřeba dalšího zdaňování.

O daňových rájích a jednom Otesánkovi

Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Cokoliv mluví, lže; cokoliv má, ukradl 
Friedrich Nietzsche

Propukl nedávno skandál s takzvanými Panama Papers, které poodkrývají složitý, obtížně proniknutelný systém umožňující mimořádně bohatým lidem ulít své penízky někam mimo dosah berňáku. I nastalo velké rozhořčení v mediích a mezi lidmi nebohatými… Divím se, čemu se všichni diví. Švindlovalo se s daněmi, švindluje a švindlovat bude, to už je asi v přirozenosti lidské. Člověk může být jaký chce patriot, ale když jde o prachy... I loajální, zákonů dbalý občan hledí, jak se vyhnout daňové povinnosti; a nemůže-li, jak aspoň platit daní co nejméně, čemuž slouží nesčetné poradenské firmy a kanceláře. A má-li kdo peněz víc, než je běžný občanský průměr, kouká s nimi zdrhnout do některého daňového ráje, například do té Panamy. Taky bych asi koukal, kdyby mě Pánbíček nějakou tou přebytečnou miliardou obdařiti ráčil.

Ale nechám už plácání a zahovořím konkrétní řečí čísel. Průměr daňového zatížení v Evropské unii čini 38,3 procenta celkového příjmu, v eurozóně 43,3 procenta. Německý erár, jehož přispěvatelem mám tu čest být, ždíme své poddané o úctyhodných 47,5 procenta, což je sice dost, pořád však ještě nedosahuje přeborníků té disciplíny, Dánska a Švédska, se zdaněním přes padesát procent. Na spodní hranici, poznamenejme s uznáním, stojí Litva s pouhými 26 procenty, jakož i mimounijní Švýcarsko se svou přímou demokracií, zabraňující politikům v jejich obvyklé mrhačnosti. Jedno však mají všechny evropské státy společné: kdyby odrbaly své občanstvo o jakkoli vysoké daně, slavnému eráru to k pokrytí všech výdajů ne a nestačí a nikdy stačit nebude. Když jsem před sedmatřiceti lety přitekl (nebo jak nazvat protiklad slovesa utéci) do Německa, činila daň z přidané hodnoty – někdo ať mě poučí, co je na ní přidaného – 13,5 procenta. Do dneška se vyšplhala na 19 procenta a bezpochyby bude šplhat ještě dál a výš, neboť není meze, na níž by erární Otesánek pověděl – nyní jsem syt, nyní mi netřeba dalšího zdaňování. Proč, medle?

Patrně proto, že se neustále zužuje vrstva produktivně činných lidí. Pravda; kdyby byl zřízen úřad pro sčítání vrabců, bude jeho osazenstvo také platit nějaké daně. Jelikož však kterýkoli úřad nic vyčíslitelného jednotkami běžné měny neprodukuje, nýbrž se sám sytí z daňového pytlíka, je konečný výsledek roven nule, a to ještě v lepším případě. Nepodařilo se mi zjistit, jak silná je ona produktivní vrstva; můj přítel podnikatel ji odhaduje na deset procent, já sám – možná optimisticky – na dvacet až třicet, v každém případě je však příliš slabá, než aby stačila uspokojit všechny nároky na ni kladené. Nebylo tak tomu vždy. V záhlaví tohoto článku citovaný filozof Friedrich Nietzsche nadával svému státu – bismarckovskému Německu – do studených netvorů, patrně že mu dle jeho zdání sahal příliš hluboko do kapes. Což je při tehdejším zhruba desetiprocentním zdanění skoro směšné. Přibližně s týmž podílem z občanova váčku se spokojil i náš císař a král blahé paměti František Josef I., přičemž vedl nákladný dvůr a sem tam nějakou válku. Z čeho ten nepoměr?

Kyselina sociálního státu

Především se tehdy, na rozhraní století devatenáctého a dvacátého, skládala společnost obou zmíněných říší vysoce převážným dílem ze sedláků, řemeslníků a drobných živnostníků, samých lidí na vlastní zdar i nezdar pracujících, vyčíslitelné hodnoty produkujících. Když se císař pán kupříkladu rozhodl vybudovat železnici, zapřáhli okolní sedláci koníky, navozili stavebního kamene a odvezli materiál z výkopů, začež obdrželi od políra zlatku na dlaň, i nebylo třeba kvůli tomu zřizovat, jak se dnes vznešeně říká, logistickou firmu, aniž extra ministerský odbor. Kdybych opět měl odhadnout podíl této produktivní složky, vyšla by mi na nějakých osmdesát procent, možná o něco více. Neproduktivní složka, ouředlníci, oficíři a jiní takoví, nebyla v tom poměru příliš početná ani zvlášť náročná a nezatěžovala poplatnictvo přes snesitelnou míru. To tedy zaprvé.

Zadruhé a především se tehdejší erár ještě nedomníval, že se musí, kdyby čert na koze jezdil, starat o každý občanův pšouk. Nezrodil se ještě Otesánek všech Otesánků nejrozežranější, jehož jméno jest sociální stát. Deficitní rozpočty a jiné současné neřešitelnosti jdou nejméně z poloviny na jeho konto, což ale představuje jen menší část maléru. Horší je postupující demoralizace společnosti. Občánek sice ví, že mu milostivý stát může nasypat do pravé kapsy jen část toho, co mu vytáhl z levé, zbytek pohltí sociální byrokracie, o jiných příživnících pomlčmež. Ale nevadí mu to příliš, hlavně že má iluzi jistoty. Ví také, že co z něj stát nevyždíme na příspěvcích do sociálních pokladen, musí si vydlužit na účet budoucnosti. Ale ať se starají potomečkové, jak z té bryndy ven, my žijeme teď. Tak se jedna po druhé rozpouštějí v kyselině sociálního státu ctnosti, z nichž vyrostla a na nichž svůj úspěch postavila západní civilizace: předvídavá starost o zítřek, spolehnutí na vlastní schopnosti, odvaha pouštět se do podniků s ne zcela zaručeným výsledkem, a nakonec i ta solidarita, co je kolem ní tolik řečí. Proč hodit žebrákovi korunku do čepice, když pobírá sociální podporu? Proč se starat o dědečka, když ho můžeme odšoupnout do domova důchodců?

Šetřit a škudlit z nezbytí

Jestli je z toho ďáblova kola ještě cesta ven? Běžnými demokratickými prostředky, obávám se, asi ne. Pravicová zásada vyjádřitelná slovy dovedu se postarat o sebe sám je věcí předvídavější menšiny; vyznáním povrchnější většiny je a zřejmě až na další zůstane dobrotivý státe, postarej se o mě. Idea sociálního státu dává politikovi, jenž ji dovede využít, do rukou obrovskou moc, kdepak, nedomnívám se, že nějaké volby pokřivený běh dějin zase narovnají, z pohodlného upelešení v peřinách erární péče na účet příštích generací zpátky k vlastní zodpovědnosti. Zbývají už jen prostředky nedemokratické. Ale ne, nerozumějme tím vládu nějaké silné pěsti, kterážto by s tou patálií ostatně taky houbeles svedla, nýbrž… no, jen se rozhlédněme.

Všemi myslitelnými i nemyslitelnými cestami se do Evropy valí statisíce a brzy už miliony běženců, chtivých účastnit se na jejím blahobytu, a politikům pomalu mrzne optimistický úsměv na rtech. Jakási vládní komise odhadla pro Německo náklady na obživu a ubytování uprchlíků do roku 2020 a vyšly jí na 400 miliard eur, no sakra. A ani to ještě nemusí být konečné číslo; majíce své zkušenosti s úředními odhady nepochybíme, znásobíme-li je, ohleduplně počítáno, třemi. Jeden bilion dvě stě miliard eur – jest nasnadě, že takové prachy nebude mít po ruce nejen Německo, nýbrž veškerá Evropa od Atlantiku po východní Karpaty, i kdyby se po… ééé … i kdyby se uprchlický příval proti očekávání zastavil. Leda zase na dluh, ale ani bankéři nejsou takoví blázni, aby půjčovali peníze na tak zoufalou hypotéku. I když ponecháme stranou fenomenální množivost uprchlických houfů a v tom důsledku nikterak vyloučenou perspektivu islámského (s malým i) státu na půdě Evropy, vychází ze všeho jediné: omezit se v nárocích. Šetřit a škudlit, veřejné rozpočty na krev ořezávat včetně jejich nejposvátnější a také nejobjemnější složky – výdajů na věci sociální. Toho se můžeme každý dle svého založení děsit nebo neděsit, sama krajní nezbytnost si to vynutí a nemusí to trvat ani příliš dlouho.

Tisíce cest

Nicméně, všechno zlé pro něco dobré. Příspěvky z veřejných pokladen omezené skutečně jen na nejnaléhavější případy, konec života na dávkách jakožto stejně výnosné a leckdy výnosnější alternativy života v práci, návrat k zodpovědnosti za sebe sama místo líbezného ulehnutí do peřin pečovatelského státu, k tomu trochu skromnosti, rozpomenutí, co je podstatné a co méně – to by mohl být začátek očistné katarze, jíž má zlenivělý, svým vlastním hodnotám se odcizivší Západ zapotřebí jako příslovečný vepř drbání.

Nu, ukončím už toto povídání. Jsou tisíce cest, po nichž se může rozběhnout budoucnost, a kéž by se rozběhla pouze tou, již jsem naznačil v předchozích odstavcích. Jsou totiž myslitelné i mnohem šerednější perspektivy, jichž nás Pánbůh ušetřiti račiž. Jednoho však buďme v plánování věcí budoucích pamětlivi: blázen si z tisíců možností vybere tu nejoptimističtější, divě se pak velice, když mu takto chatrně zbudovaná konstrukce padne na hlavu. Člověk rozumný se připraví na všechny; na nejnepříznivější pak co nejpečlivěji, neboť jim je třeba se především bránit. Ale dost, někdo by mohl z uvedené poučky vydestilovat rovnici, dle níž býti politik rovná se býti blázen. Což jsem ovšem opravdu, ale opravdu nezamýšlel.


Převzato se souhlasem tamní redakce z Neviditelného psa

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK