Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak se z Babiše stal kovaný socialista. Čísla a fakta

Není to tak dlouho, co ministr financí plánoval pro rok 2017 vyrovnaný rozpočet. Kondice ekonomiky by tomu plánu nahrávala, jenže plány se mezitím změnily. Ministerstvo teď místo nuly mluví o šedesátimiliardovém schodku. Čím to? Z Andreje Babiše se zřejmě definitivně stal socialista. A taky se blíží volby.

Státní dluh letos během prvního čtvrtletí stoupl o zhruba 22 miliard korun. Jedná se o nejvyšší kvartální nárůst od roku 2013. To byl ovšem ještě rok neblaze poznamenaný ekonomickou recesí a ve srovnání s letoškem citelně vyšší mírou nezaměstnanosti. Ryzí keynesián tedy tehdy mohl souhlasně přikývnout: Ano, OK, zadlužujeme se, protože potřebujeme dluhově stimulovat ekonomiku; až ekonomiku „nakopneme“, nastanou dobré časy a dluh zase snížíme.

Dobré časy už nastaly. Už v roce 2014. Ještě mnohem víc se pak ekonomice dařilo loni. Proč tedy ministerstvo už opět „seká“ pořádné dluhy, místo aby je snižovalo?

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Přínos záporných úroků: Nula celá nula nula nic

„Nevyužít stavu, kdy jsou věřitelé ochotni za to, že státu půjčují, platit, by bylo velkou chybou,“ zdůvodňuje krok ministerstva jeho šéf Andrej Babiš. Takové zdůvodnění samozřejmě má svoji intuitivní logiku. Nelze se však nezeptat, proč podobně nenarostl státní dluh třeba loni ve čtvrtém kvartálu. Nabobtnal totiž „jen“ o necelých deset miliard korun. Navzdory tomu, že investoři byli v posledních třech měsících loňského roku ochotni platit české vládě za to, že jí půjčí, ještě víc než letos od ledna do března. Zprůměrovaný výnos dvouletého dluhopisu české vlády totiž činil loni ve čtvrtém čtvrtletí - 0,33 procenta (letos v prvním kvartále to bylo - 0,19 procenta). Zprůměrovaný výnos pětileté obligace české vlády zase představoval - 0,07 procenta (opět byl tedy ještě nižší než zprůměrovaný výnos za letošní první kvartál, který v případě pětiletého dluhopisu odpovídal - 0,05 procenta). Pravda, zprůměrovaný výnos z desetileté obligace je aktuálně nižší, 0,48 procenta, než loni v posledních třech měsících, kdy činil 0,51 procenta. Jenže tady už jde o kladné hodnoty, na které se samozřejmě Babišovo vysvětlení vztahovat nemůže. Nikdo pochopitelně nechce ministerstvu vytýkat pomalé zadlužování, jen z výše uvedeného vysvětlení jeho šéfa čiší určitá nekonzistence, alespoň při pohledu na data za uplynulé dva kvartály.

Státní dluh aktuálně činí zhruba 1695 miliard korun. Ministerstvo financí přitom uvádí, že díky záporných sazbám – tedy ochotě investorů platit vládě za to, že jí půjčují – vydělalo letos od ledna do března přibližně sto milionů korun. To jsou ovšem jen „drobné“. Přesněji se jedná o 0,006 procenta státního dluhu. V zaokrouhlení o celkem jasnou nulu. Čili vlastně o „nic“. Zdůvodňovat tím další zadlužování je odvážné

To jsou stále ale celkem jen drobnosti. Fundamentální otázka zní, jestli má stát v příznivých ekonomických podmínkách dále prohlubovat svůj dluh, když přitom za další zadlužení dostane zaplaceno (byť pochopitelně jen částečně, neboť i v uplynulých dvou kvartálech emitoval dluhopisy s delší dobou splatnosti, které stále vykazují kladný výnos).

Opatření proti dluhům podněcují růst dluhů

Klíčovými tvůrci prostředí nízkých úrokových sazeb jsou centrální banky. V českém kontextu tedy zejména Evropská centrální banka a Česká národní banka. Tyto instituce v uplynulých letech srazily své úrokové sazby na „technickou nulu“ nebo ještě níž, aby tak přispěly k nápravě neblahé situace po finanční krizi, tedy krizi ze zadlužení. Nízké sazby centrálních bank – a posléze i jejich nekonvenční měnověpolitická opatření typu kvantitativního uvolňování – měly napříč ekonomicky vyspělým světem v zásadě hlavně usnadnit proces oddlužování. Jenže dělají pravý opak – a Babišův výrok je toto dokladem: místo, aby vedly vlády k oddlužování, k dalšímu zadlužování je naopak podněcují. Pokud každý bude uvažovat jako český ministr financí, k žádnému celosvětově kýženému oddlužování nedojde. Přesněji: ono k němu nedochází. Politici ani v jiných zemích zjevně nepochopili, že centrální banky problém enormního zadlužení žádným kouzelným trikem vyřešit nemohou. Můžou nanejvýš politikům koupit čas, aby provedli potřebné strukturální a fiskální reformy. Tento nákladně kupovaný čas – nákladně třeba i ve smyslu rozevírání příjmových nůžek mezi lidmi, a tedy růstu nerovnosti (Saiki, Frost, 2014) – politici zatím spíše promrhávají.

Zdaleka se tak neděje jen v Česku. Česká republika je na tom z hlediska výše veřejného zadlužené v poměru k HDP ještě relativně dobře. Nicméně například veřejné zadlužení v patnácti zemích eurozóny, které jsou zároveň členy OECD, stouplo v poměru k HDP ze 72,8 procenta v roce 2007 na 108,4 procenta v roce 2015. Za tu samou dobu v daných zemích ovšem čistý objem prostředků vydaných na obsluhu dluhu klesl – navzdory nárůstu dluhu – z 2,5 na 2,2 procenta HDP (Hannoun, 2015). Centrální banky prostě vládám zlevnily úvěr natolik, že zadlužení dnes vyjde levněji než před krizí i při mnohem větším objemu dluhu. Takový stav je ale dlouhodobě neudržitelný.

Pro zajímavost, v České republice činilo veřejné zadlužení v poměru k HDP v roce 2007 celkem 27,81 procenta. V roce 2015 už to bylo 41 procent. Čisté úrokové výdaje na obsluhu státního dluhu za stejnou dobu vzrostly z 0,96 procenta HDP na přibližně jedno procento. Dluh tedy vzrostl skoro o třetinu, kdežto náklady na jeho obsluhu jen o nějaká čtyři procenta.

Chystat se na horší časy?

Jak konstatuje 84. výroční zpráva Banky pro mezinárodní platby, „nízké úrokové sazby můžou mít ten zvrácený efekt, že podnítí dlužníky k ještě většímu zadlužení. Jestliže dluh pokračuje ve svém vzestupu, růst úrokových sazeb, k němuž dříve či později dojde, pak bude ještě nákladnější. V závislosti na výchozích podmínkách proto nízké úrokové sazby mohou země svést s dluhové pasti: dluhová zátěž, která se už nyní zdá neudržitelná, vzroste ještě víc.“ (BIS, 2014) Co platí pro nízké úrokové sazby, platí tím spíš pro sazby záporné. Mizivé nebo dokonce záporné úroky snižují náklady na obsluhu dluhu a črtají tak zavádějící obrázek dluhové udržitelnosti. Reformy fiskální oblasti se odkládají na neurčito, fiskální disciplína bere zasvé. Ve spojení s programy rozsáhlých odkupů aktiv a dalšími opatřeními uvolňujícími měnově podmínky, které iniciují centrální banky, pak stlačují dluhopisové výnosy. Takovým způsobem, že jak finanční trhy, tak politici získávají falešný pocit, že centrální banky opravdu můžou problém dluhu kouzelně vyřešit (Hannoun, 2015).

Česká republika zatím v dluhové pasti není a ani se do ní neblíží. I pro ni ale platí to, co pro ostatní ekonomiky. Čím nižší dluh, tím lepší odolnost vůči krizím, které v budoucnu jistě přijdou. V případě americké ekonomiky platí, že nárůst prognózované hodnoty výše rozpočtového schodku v poměru k HDP o jeden procentní bod vede k růstu úrokových sazeb v horizontu pěti a více let o dvacet až třicet bazických bodů. Na prognózy zvýšení veřejného zadlužení k HDP o procentní bod zase dané úrokové sazby reagují růstem o tři až čtyři bazické body (Laubach, 2007). Podobné vztahy platí pro každou tržní ekonomiku, včetně Česka. Jinými slovy, růst deficitu i zadlužení zdražuje nákladnost obsluhy dluhy. Je prozíravé v ekonomicky příznivých časech připravovat se na časy horší. To aktuálně v Česku znamená snižovat deficit a stabilizovat dluh.

Volby se blíží

Nejnovější Zpráva o inflaci České národní banky hovoří celkem jasně: „V roce 2017 lze očekávat vyrovnané hospodaření vládního sektoru, které bude dáno pokračujícím příznivým výkonem.“ (ČNB, 2016) Už v příštím roce bychom tedy mohli hospodařit vyrovnaně, aniž by to přitom podvazovalo makroekonomický výkon naší ekonomiky. Jsou to necelé dva roky, co sám Babiš plánoval pro rok 2017 vyrovnaný rozpočet. Co se mezitím stalo, že nyní už plánuje schodek 60 miliard korun pro příští rok? Nic. Jenom jsme loni dosáhli zářného ekonomického růstu (který by měl teoreticky Babišovi umožnit stlačit deficit na nulu ještě rychleji, než předpokládal v roce 2014, kdy jeho ministerstvo žádný zářný růst české ekonomiky v roce 2015 nepředpovídalo) a z Babiše se stal standardní socialistický politik.

Těch 60 miliard schodku v roce 2017, to jsou peníze, které budou utraceny čistě z politických důvodů. Alespoň tedy ve světle toho, co říká zmíněná Zpráva o inflaci ČNB. Ekonomicky je možné být v příštím roce na nule, politicky budeme 60 miliard v mínusu. Volby jsou holt volby.

Schodek 60 miliard bude financován prodejem dalších dluhopisů, dalším zadlužením vlády. Jestli i v té době budou výnosy některých českých dluhopisů záporné, je ve hvězdách. Volič by ale neměl skočit na intuitivní zdůvodnění, že kdo se nezadlužuje v čase záporných sazeb, ochuzuje sám sebe. Nic takového není pravda.

A že snad ty prostředky, těch 60 miliard, budou využity na investice? Ve volebním roce? Mnohem spíš půjdou na neproduktivní výdaje, které však volič ihned pocítí. Třeba na platy státních zaměstnanců… Do dluhové pasti se sice neblížíme, ale neděláme nic proti tomu, aby se tak dělo v příští krizi.


Psáno pro Roklen24; úvodní foto: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Pozner | 20. 4. 2016 14:49

Soudruh Bureš není žádnej kovanej socialista, ale capo di tutti capi místní mafie, kterej se rozhodl, že ti politici jsou drazí a nespolehliví. Co si člověk neudělá sám, to stojí za prd.
ANO, uznávám od kovanýho socialisty to není zas tak daleko.

+16
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK