Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak zaniká trh a nastupuje fašismus

| 22. 3. 2016 | Vstoupit do diskuze

Mocenská klika každého intervencionistického státu se jednoho dne ocitne před rozcestím, kdy musí zvolit jednu z politických cest: liberalismus, komunismus, fašismus. Jakou cestou se v příštích měsících a letech vydá ta česká?

Jak zaniká trh a nastupuje fašismus

Sledujeme-li současnou politiku pouze optikou aktuálních zpráv a nejnovějších „kauz“, můžeme lehko nabýt dojmu, že se v politice vlastně nikdy nic zásadního nestane. Je to jen takové přešlapávání na místě, převahu jedné strany v parlamentu každých pár let vystřídá převaha strany druhé, politici slibují nesplnitelné a voliči jim znovu a znovu sedají na lep – a život jde dál. Krátkodobě můžou stát a procesy s ním spojené skutečně působit cyklicky a stabilně, když se ale zaměříme na delší období, vyniknou nepopiratelné trendy: stát kontroluje stále větší podíl ekonomického i soukromého života, státní dluh je čím dál vyšší a s ním i riziko neplnění závazků, které představují v myslích většiny obyvatelstva základní úlohu státu (jako jsou státní penze, státní zdravotnictví, státní školství).

Politici v zemích, kde si státní moc podmaňuje čím dál větší podíl života, se dříve nebo později budou muset rozhodnout: buďto zůstanou věrni své ideologii etatismu (nadřazenosti všeho státního nad vším soukromým), nebo přistoupí na kacířskou myšlenku deregulace. Možnost, že by politici jednoduše zachovali stávající úroveň daní a regulací, neexistuje. Politici musí vyvíjet činnost, a to nejen kvůli tomu, aby voličům zas a znovu prokazovali svou nepostradatelnost, ale především z nutnosti neustále reagovat na nezamýšlené důsledky předchozích opatření.

Země, které otočily kormidlem a nabraly kurz k odbourávání regulací, jsou spíš výjimečné. Můžeme zmínit Velkou Británii za vlády Margaret Thatcherové. Vkrádá se i pomyšlení na východoevropské země na konci dvacátého století nebo poválečné Německo. Ty ovšem nejprve musely projít katarzí totality, než začaly liberalizovat. Zdá se, že postupné okrajování svobod a likvidace ekonomiky v demokratické zemi jsou nezvratitelné procesy – dokud nenarazí na své limity.

Čím dál silnější zásahy státu do tržního řádu znamenají, že život v dané zemi je dříve nebo později čím dál méně uspokojivý. Peněžní inflace způsobí inflaci cen spotřebních a investičních statků, pokles kvality zboží a erozi reálných mezd; regulace a dotace zase vystrnadí z trhu ty nejmenší firmy, které nemají potřebné zdroje a konexe. Stav veřejných financí a bankovního sektoru pak nedává velkou naději v návratnost sociálního „pojištění“ a v bezpečnost bankovního účtu.

Jednoho dne se tak politik musí rozhodnout, jakým způsobem zasadí (čím dál méně) soukromému podnikání finální ránu: otevřenou konfiskací, nebo převzetím rozhodovací pravomoci?

Komunismus už netáhne

Plošná konfiskace soukromých majetků státem byla už v mnoha zemích vyzkoušena. A následně i zavržena. V západním světě je tedy nástup komunistického barbarství v dohledné době nepravděpodobný. Co lze spíš očekávat, to je prohlubování spolupráce velkých firem a státu, a to až do míry faktického setření rozdílu mezi těmito dvěma kategoriemi. Jedná se o hospodářskou politiku Itálie a Německa třicátých let – fašismus.

Tento tabuizovaný termín přináší na mysl politiku radikálního nacionalismu, militarizace a rasismu, coby zvláštní typ hospodářské politiky však bývá ale často opomíjen. V době své největší slávy před počátkem druhé světové války byl ovšem ekonomický fašismus vnímán jako rozumná alternativa ke kapitalismu a komunismu. Tato takzvaná třetí cesta měla přinést to nejlepší ze socialismu (státní kontrolu nad výrobou a odstranění „plýtvání“ v podobě konkurujících si podniků) a kapitalismu (soukromé vlastnictví podniků a s ním spojená motivace vyrábět efektivně). Fašističtí národohospodáři kontrolovali pomocí zákonů, nařízení a licencí veškeré aspekty výroby, obchodu a finančních služeb, všechno prostřednictvím malého množství obřích podniků (pikantní fakt: některé z těchto podniků dodnes prosperují).

Firmu jako stát

Ekonomický fašismus, je-li maskován vhodným eufemismem – jako „new deal“, či „partnerství soukromého a veřejného sektoru“ – je nadále značně populární. Politici, kteří jej prosazují, působí dojmem rozumných pragmatiků bez zbytečné ideologické zátěže. Je-li takový politik navíc člověk s podnikatelskými kořeny, může v očích voličů dosáhnout obří popularity – má přece zkušenosti z reálného světa a ví, co je pro firmy, a tím pádem i celou ekonomiku, dobré! Tady ovšem dochází k zásadnímu nepochopení: politik, který je současně majitelem velké firmy, bude mnohem spíš prosazovat zákony, které jsou dobré pro jeho vlastní firmu, než zákony, které jsou dobré pro všechny firmy.

Jaké že to měl současný ministr financí volební heslo? Nebyl to „liberální stát“, nýbrž: vést stát jako firmu. Málokdo rozpoznal očividný oxymóron: firma jakožto tržní subjekt nabízí své služby v konkurenčním prostředí, zatímco stát své služby vnucuje v roli monopolu. To volební heslo začíná dávat smysl, až když ho otočíme: vést firmu jako stát! To jest likvidovat konkurenci pomocí legislativy, stanovovat ceny nezávisle na poptávce a prohlašovat vlastní firmu za spasitele ekonomiky a společnosti vůbec.

A najednou chápeme význam regulace posledních měsíců: Elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení DPH, novela zákona o významné tržní síle –.

První dvě regulace představují pro malé a střední podniky značnou zátěž, a to jak finanční, tak i časovou – živnostníci a zaměstnanci budou opět trávit o něco méně času produktivní činností a o něco více administrativou pro stát. Velké firmy (které navíc pobírají velkou část dotací) se specializovanými odděleními tyto povinnosti absorbují mnohem snadněji.

Elektronická evidence tržeb a kontrolní hlášení jsou v médiích poměrně důkladně propírány.

Třetí významná regulace z poslední doby – novela zákona o významné tržní síle (50/2016 Sb.) – ale mimo okruh obchodních řetězců a jejich potravinářských dodavatelů vůbec známá není. Ve stručnosti jde v novele o následující: hlavní změna oproti předchozí verzi zákona je regulace maximální výše vyplácených „bonusů“, tedy procenta z tržeb výrobků dodaných dodavatelem. Pomocí těchto poplatků si dodavatel mimo jiné kupoval omezené místo v prodejně a na regálu (které velmi ovlivňuje prodejnost vysokoobrátkového zboží) a výše těchto bonusů byla po léta určována vyjednáváním obchodních týmů odběratele a dodavatele. Výše bonusů mohla dosahovat od několika procent až k desítkám procent z ročních tržeb dodavatele na daném řetězci. Podle novely bude smět maximální výše činit tři procenta.

Jaký bude pravděpodobný důsledek tohoto zákona? Je téměř jisté, že řetězce si legislativním nařízením marže snížit nenechají. Mají proto dvě volby: zvýšit regálovou cenu nebo vyjednávat s dodavateli o promítnutí původní výše bonusů do dodavatelských cen. Zvyšovat regálovou cenu o desítky procent si patrně žádný řetězec netroufne. Na řadu tedy přijdou vyjednávání se všemi dodavateli.

A teď přichází ta legrace: kdopak je největším potravinářským dodavatelem do českých řetězců? Agrofert. Jaké asi bude mít vyjednávací postavení zástupce Agrofertu, jehož majitel je zároveň ministrem financí, oproti jakémukoli jinému dodavateli? Odváží se zástupce obchodního řetězce vyjednávat s takovou protiváhou o převedení bonusů do slev, a tím de facto obcházet duch zákona (a riskovat všemožné kontroly FÚ a ÚOHS), nebo raději v tomto jediném případě přistoupí na zákonem diktovanou výši tří procent a pokusí se zahojit na ostatních dodavatelích?

Jedná se samozřejmě o rétorické otázky, na které neznám odpovědi. Ty nám odkryje až čas a vývoj v českém potravinářství. Jedno je však jisté: přijdou další zákony a regulace, které budou mít tendenci stranit těm, kdo se na jejich vývoji podílejí. Je snad nějaký důvod, proč by to mělo být jinak? Základní axiom politické moci zní: kde je moc, tam je i motivace ji ovládnout a využít.

Cesta k totalitě

V souvislosti s varováním před plíživou totalitou je rozšířený názor, že něco takového se už stát nemůže; a pokud ano, pak možná někde v centrální Africe, v žádném případě však ne tady a ne dnes. To může platit o totalitě očividné a vulgární, jako je komunismus ve stylu padesátých let. Moderní totalita v podobě ekonomického fašismu je však „sexy“, jelikož je zastřena iluzí soukromého vlastnictví a tržních operací. Vlastnictví v takovém systému je však odvislé od výše státních privilegií a nad zdánlivě tržními operacemi visí meč státního zásahu, který může seknout na základě čím dál širší škály důvodů.

Systematické budování prostředí, ve kterém menší firmy ztrácejí vyhlídky na přežití a velké firmy mají čím dál silnější postavení na základě legislativních privilegií, je cestou k totalitě, která se v důsledku nijak neliší od té komunistické. Ekonomická svoboda – tedy obecná a nepodmíněná svoboda vlastnit a obchodovat – je totiž zásadním předpokladem svobody občanské a politické. 

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 22. 3. 2016 09:08

Souhlas. Jestli tomu budeme říkat socialismu nebo fašismus je celkem jedno. Je zcela zjevné, že trvale dochází ke stále většímu omezování individálních svobod. Děje se tak po kouskách, které jednotlivě zdánlivě nemají význam (tu přibyde nějaký registr, tu právo sebrat řidičák nebo vniknout do bytu bez rozhodnutí soudu, EET a desítky a stovky dalších). Také postupně přibývá nějrůznějších předpisů k těm stovkám a tisícům, které již existují. Nevyznají se v nich ani profesionální právníci, ale i pro běžného občana platí, že neznalost neomlouvá. Je to vyzkoušený nástroj státu na šikanování a prezekuci občanů, kdykoliv má pocit, že si občané příliš vyskakují. Plánují se další regulace, jako zrušení hotovosti, MMT, cenzura internetu, čipování lidí ....... Cílem (podlem mne zcela vědomým a plánovaným) je naprosté ovládnutí každého jednotlivce.

Většinová občanská splečnost to tiše snáší buď z lenosti, z ignoranství či ze závisti. Nebo nad tím přímo hýká blahem (zdravím pány Fuldu a Březinu). Intelektuálové to podporují protože jsou za intelektuální prostituci placeni. Není nic, co by zabránilo nástupu další totality na další desítky let. Pravděpodobně v celé Evropě.

P.S. Vůbec podle mne není jisté, že dojde k nějakému globálnímu kolapsu, zhroucení systémů a pod. Není to ani vyloučeno, ale vládnoucí elity budou mít zájem na co nejklidnějším přechodu k totalitě a mají nástroje jak toho dosáhnout. K tomu ještě patří pár nezodpovězených otázek, jako například imigrační politika Německa, ale nechci psát další článek.

+129
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 22. 3. 2016 18:34

Z řádění Thatcherové se Británie nevzpamatovala dodnes. :-)

-106
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK