Drogy jsou nebezpečné, a proto by měly být legální

| 13. 10. 2015

Nový americký seriál Narcos dává nahlédnout do světa jihoamerických drogových kartelů 80. let. Velmi povedené dílo stanice Netflix vyvolává pocity marnosti – nejen nad tehdejší krvavou válkou mezi překupníky a autoritami, ale především nad tím, že se ani po desítkách let mnoho nezměnilo.

Drogy jsou nebezpečné, a proto by měly být legální

Americká válka proti drogám trvá přes čtyřicet let. Během nich se s velkým úsilím a obrovskými náklady rozbíjely drogové kartely, svrhávaly latinskoamerické režimy, vznikaly nové úřady a programy, zavírály zástupy lidí do vězení. A přesto jsou podle CIA američtí občané největšími konzumenty kokainu na světě. Droga se i dvacet pět let po slavné likvidaci narkobarona Pabla Escobara stále dováží převážně z Kolumbie. Podle zprávy OSN zemřelo jen v roce 2012 v souvislosti s konzumací drog 44 000 Američanů. Američtí policisté provedou ročně přes 1,5 milionu zatčení v souvislosti s drogami a v amerických věznicích sedí průměrně půl milionu Američanů za drogové přečiny – desetkrát víc než počátkem 80. let, kdy Ronald Reagan ve válce proti drogám značně přitvrdil. 

Práškový kokain samozřejmě není jedinou (ani tou nejnebezpečnější) drogou konzumovanou ve Spojených státech. Mnohem větší neštěstí než tato „droga bohatých“ způsobuje derivát kokainu crack nebo pervitin (o němž mimochodem pojednává další seriál Breaking bad). Tyto dvě látky patří k drogám, jaké bohužel prohibice dřív nebo později vždy zplodí – drogy se silným účinkem a vysokou návykovostí.

Válka proti drogám vyrábí gangstery, miliardáře – a stovky tisíc mrtvých

Prohibici je totiž možné chápat jako monopolizaci odvětví. Vyhlášení zákazu výroby, prodeje a držení drog přinejlepším pouze snižuje množství výrobců a dealerů; jelikož zákon nemůže lidem efektivně zakázat touhu po drogové euforii, trh s drogami nikam nezmizí. Ačkoli prohibice může snížit kvantitu obchodníků, mnohem zásadnější je dopad na jejich kvalitu. Prohibice tvoří specifický typ podnikatele – gangstera. Vysoké ziskové marže (odpovídající vysoké rizikovosti podnikání) společně s nemožností řešit problémy v rámci civilizovaných institucí láká přesně ten typ lidí, kteří se nebojí řešit konkurenční či zaměstnanecké spory za pomoci střelné zbraně. V rámci prohibice stoupají k vrcholu lidé jako Al Capone či Pablo Escobar – nelítostní psychopati, kteří by na otevřeném trhu buď neuspěli, nebo svou energii směřovali ke zvýšení efektivity a inovace. Koneckonců psychopatem byl pravděpodobně i Steve Jobs, stejně jako mnoho dalších slavných osobností, které měly příležitost realizovat se kreativně. 

V době americké alkoholové prohibice byl problém sehnat pivo, jelikož nabídku alkoholu tvořily především velmi silné kořalky. Stejně tak i při drogové prohibici – čím je vynucování zákazu přísnější, tím budou drogy nabízené na trhu koncentrovanější. Důvodem je opět rizikovost obchodu s drogami – mají-li překupníci na výběr mezi kilogramem silné drogy a pěti kilogramy lehčí drogy (obojí o stejné hodnotě), budou preferovat vzhledem ke snazší úschově a převozu drogu silnější. Proto za Reaganovy tvrdé protidrogové politiky osmdesátých let zažila Amerika epidemii cracku a pervitinu, zatímco v předchozích desetiletích byla populární především marihuana.

Výroba a distribuce silnějších drog na velkoobchodní úrovni také dává větší příležitost maloobchodním dealerům k ředění všemožnými látkami. Vzhledem k tomu, že na černém trhu nemají výrobci příležitost vybudovat svou značku a hlídat její kvalitu v celém distribučním řetězci, čelí spotřebitelé trvalé nejistotě ohledně potence kupované drogy. Neznámá jakost je problémem jak ve světě, tak i v tuzemsku – a jejím důsledkem je kromě vyhozených peněz i riziko smrtelného předávkování.

Give peace a chance

„Globální válka proti drogám selhala, s ničivými důsledky pro jednotlivce a komunity po celém světě,“ zní závěr nedávné zprávy Globální komise pro drogovou problematiku. „Političtí lídři a společenské autority by měli mít odvahu říci veřejně to, co mnozí z nich již dávno přiznávají v soukromí, tedy že důkazy přesvědčivě ukazují, že represivní strategie drogový problém nevyřeší a že válku proti drogám nelze vyhrát.“

Nekonečné drogové stezky

Ačkoli o selhání války proti drogám mluví dokonce i americký prezident, na výraznější dekriminalizaci nebo dokonce legalizaci si patrně Američané (potažmo občané dalších západních zemí) patrně ještě dlouho počkají. Změny veřejných programů, okolo kterých se v průběhu desítek let vytvořil parazitický ekosystém úřadů, neziskovek a ziskových věznic půjde prosadit jen velmi těžko. Válka proti drogám je ideální požírač veřejných financí – představuje boj proti lidským touhám, který nelze nikdy vyhrát. Změnit lze ale podmínky, za kterých jsou tyto touhy uspokojovány.

Jako v mnoha dalších odvětvích, i v případě drog lze větší míry civilizovanosti dosáhnout pouhým utlumením represivní moci státu. Silk road, slavné internetové drogové tržiště, bylo pro své uživatele mnohem bezpečnější než nejčastější alternativa – pouliční dealer. Reputační mechanismus a uživatelské recenze, které dobře zná každý běžný internetový uživatel, zajišťovaly jistotu v životně důležitých věcech, jako jsou druh a čistota dodávané látky. Silk road byla uzavřena americkými protidrogovými agenty koncem roku 2013 (a provozovatel odsouzen na doživotí). Zavření tohoto tržiště však bylo setnutím hlavy nesmrtelné saně – vznikl Silk road 2.0 a po jeho shození i Silk road 3.0. Dva roky po uzavření prvního internetového drogového tržiště je objem drogových transakcí na takzvaném temném webu víc než dvakrát větší.

Vzdát válku proti drogám neznamená nechat drogy vyhrát

Nedávná legalizace marihuany ve čtyřech amerických státech téměř okamžitě oslabila mexické drogové kartely, proti nimž dlouhá léta marně bojuje mexická vláda. Portugalsko roku 2001 dekriminalizovalo držení menšího množství veškerých drog – a místní situace se ve všech ohledech razantně zlepšila.

Ukončení státní války proti drogám nepovede k drogové apokalypse, stejně jako zrušení alkoholové prohibice nevedlo k plošnému alkoholismu. V prostředí legálních drog by jejich uživatelé měli šanci na normální život, namísto jejich současného odsouvání na ulici, do vězení a často i předčasného hrobu. 


Úvodní snímek z filmu Scarface režiséra Briana De Palmy: Profimedia

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (3 komentáře)

osiris | 13. 10. 2015 10:43

Obchod s drogami, ten ďábelský byznys zodpovědný za trýznivé smrti, kriminalitu, loupeže, nucenou prostituci a také vraždy. Narkoman je člověk poznamenaný na celý život, a to i když se z „toho“ dostane. Během období závislosti je narkoman bezmocným otrokem své drogy, schopný se ponížit k čemukoliv, aby dostal další dávku.
http://www.mises.cz/clanky/obhajoba-neobhajitelneho-drogovy-dealer-300.aspx
Jak v takové situaci můžeme vůbec zpochybňovat očividně zlou roli drogového dealera? Jak vůbec můžeme připustit myšlenku, že se na něj lze dívat jako na prospěšného?

Zla, které obvykle připisujeme závislosti na heroinu, nejsou ve skutečnosti chybou samotné závislosti, ale drogové prohibice. Během takového období je právě ilegální drogový dealer tím, kdo se stará více než kdokoliv jiný o zmírnění negativních dopadů prohibice.

Heroinová prohibice měla ničivé následky ve zvýšení cen drogy na takovou úroveň, kterou nelze označit jinak než za astronomickou. Když je jakékoliv zboží postaveno mimo zákon, musí se k běžným nákladům na pěstování, sklizeň, sušení, přepravu, koncový prodej atd. přičíst i náklady související s obcházením zákona a náklady, které mohou vzniknout, pokud takové obcházení selže. V případě ilegální whiskey (během americké alkoholové prohibice ve 20. letech) nebyly tyto dodatečné náklady významné, protože vynucování tohoto zákona bylo ledabylé a prohibice nebyla podporována širokou veřejností. V případě heroinu jsou ale tyto náklady enormní.Legislativa proti heroinu má širokou podporu, veřejnost dokonce požaduje ještě přísnější zákony a sankce.Místní domobrany a gangy mladých lidí z ghett v centrech měst zavedly své vlastní tresty pro drogové dealery a závislé. Tyto skupiny získaly kvazi-podporu jednotek „práva a pořádku“ a možnost uplatit policisty se stala o mnoho obtížnější, jelikož policisté se bojí reakce společnosti, pokud by byli odhaleni.

Kromě nutnosti platit úplatky policii musí obchodníci s drogami rovněž dávat vysoké platy svým zaměstnancům, kteří se vystavují rizikům při pašování a organizování výroby pro pouliční prodej. Musí také vykonávat jistý paternalismus, aby minimalizovali tresty svých zaměstnanců, kteří jsou chyceni.

To jsou faktory, kvůli kterým je cena heroinu tak vysoko. Bez všech těchto dodatečných nákladů, které existují kvůli prohibici, by se cena heroinu příliš nelišila od ceny jiných plodin (pšenice, tabáku, sójových bobů atd.). Pokud by byl heroin legalizován, narkoman by si mohl podle nejlepších odhadů obstarat denní dávku zhruba za cenu bochníku chleba.

Během prohibice stojí denní dávka pokročilého uživatele heroinu přibližně 100 dolarů. V závislosti na tržních informacích a alternativních zdrojích nabídky může narkoman utratit kolem 35 tisíc dolarů ročně jen kvůli droze. Je zřejmé, že takto vysoká cena je zodpovědná za nevýslovné lidské utrpení obvykle přisuzované přímo závislosti na heroinu. Typický narkoman je mladý, nevzdělaný a neschopný získat dostatečné množství peněz na ukojení závislosti čestnou cestou. Pokud nevyhledá lékařskou či psychiatrickou pomoc, jediná možná cesta, která mu zbývá, aby si zajistil svou „dávku“, je vstoupit na dráhu zločinu a nechat se lovit policií a pouličními gangy. Kromě toho závislý zločinec je v mnohem horší pozici než zločinec, který není závislý. „Čistý“ zločinec si může vybrat nejvýhodnější čas a místo pro svou loupež, zatímco závislý musí loupit, kdykoliv potřebuje „dávku“. A to se obvykle přihodí ve chvíli, kdy má smysly otupělé - během „absťáku“.

Pokud se opřeme o ekonomii „rozprodávání“ kradeného zboží, snadno zjistíme, že závislý musí spáchat neskutečné množství zločinů, aby ukojil svůj návyk. Aby získal ročně 35 tisíc dolarů, tedy částku potřebnou k pokrytí závislosti, musí ukrást věci zhruba za pětinásobnou cenu (téměř 200 tisíc dolarů za rok), jelikož kupující kradeného zboží platí obvykle kolem 20% jeho obvyklé maloobchodní ceny. Pokud vynásobíme těchto 200 tisíc 10ti tisíci závislými v New York City, zjistíme, že se kvůli drogově závislým jen v tomto městě ročně ztratí 20 miliard dolarů.

Musí být dostatečně silně zdůrazněno, že tyto zločiny existují kvůli prohibici, nikoliv kvůli závislosti samotné. Je to prohibice, co drasticky zvedá ceny vzhůru a nutí závislé k zločinu a zvěrstvům, které mohou skončit jejich smrtí nebo smrtí jejich obětí.

Abychom prokázali pravdivost tohoto tvrzení, uvažujme malou, ale významnou skupinu doktorů, kteří, jelikož mají přístup k heroinu, propadnou závislosti. Cena jejich heroinu není příliš vysoká, protože k ní mají legální přístup. Jejich životy jsou „normální“, užitečné a naplňující – pouze s tímto jedním rozdílem. Ekonomicky řečeno, jejich životy by se příliš nelišily, kdyby byli místo závislosti na heroinu diabetiky, tedy závislými na insulinu. S oběma těmito závislostmi by mohli lékaři stále vykonávat svá povolání. Kdyby ale někdo omezil jejich zásobu legálního heroinu (případně byl insulin náhle prohlášen za ilegální), byli by tito lékaři vydáni na milost pouličním dealerům bez možnosti ověřit si kvalitu drog a byli by za ně nuceni platit přemrštěné ceny. Za takových podmínek by byla pozice těchto závislých lékařů jistě složitá, ale nebyla by katastrofální, jelikož 35 tisíc dolarů jsou schopni během roku na svou závislost našetřit. Co ale nevzdělaný a chudý narkoman, který takové vyhlídky nemá?

Funkcí dealera heroinu, ačkoliv je to v rozporu s jeho motivací pro vstup na toto pole, je udržování ceny heroinu nízko. Kdykoliv několik dalších dealerů vstoupí do odvětví, cena klesne ještě níž. Naopak pokaždé, když se počet dealerů heroinu sníží (kvůli odrazení nebo stíhání), cena roste. Protože už víme, že za nepříjemnou dráhu zločinu závislých není zodpovědný prodej nebo samotné užívání heroinu ale jeho vysoká cena způsobená prohibicí, můžeme odvodit, že každá akce ústící ve snížení ceny drog zmírňuje problém. Pokud je problém způsoben vysokou cenou drogy, potom snížení ceny musíme považovat za řešení.

A je to právě drogový dealer, který má zásadní význam pro snižování cen drog, a jsou to síly „práva a pořádku“, které jsou svými zásahy do činnosti dealera zodpovědné za jejich zvyšování. Proto je to právě často hanobený drogový dealer, kdo by měl být považován za hrdinu, nikoliv široce milovaný člen protidrogového oddělení.

Legalizace heroinu byla zamítnuta s odůvodněním, že by se zastavil pokrok a civilizace by upadla. Jsou citovány britské a čínské zkušenosti s drogami a máme si představit, jak se hromady lidí zfetovaných mimo realitu válí po ulicích. Argument je takový, že cokoliv může překazit pokrok, musí být zakázáno. Ale jsou tu i jiné věci, které rozhodně kazí pokrok a které by zároveň nikdo zakázat nechtěl – například volný čas. Pokud by si zaměstnanci vzali dovolenou po dobu 90% roku, „pokrok“ by rozhodně slábnul. Měli bychom zakázat dlouhé dovolené? Těžko. Navíc, současná prohibice heroinu neodstraňuje přístup k droze. Dříve byl heroin dostupný pouze v ghettech uvnitř města, dnes si ho můžete koupit na rušných předměstských ulicích a školních hřištích.

Z čínské zkušenosti s drogami víme, že byli obchodníci nuceni násilím tzv. „politikou dělových člunů“ přijímat opium. Legalizace drog v žádném případě nenutí násilím nikoho je užívat. Ve skutečnosti je právě násilí, respektive eliminace násilí, hlavním důvodem pro odmítnutí prohibice heroinu.

V případě Velké Británie (drogy byly dostupné na lékařský předpis za nízkou cenu a legálně) zní argument, že společně s nízkou cenou prudce vzrostl počet drogově závislých. To je ovšem jen výplod statistiky. Předtím se málokdo byl ochotný přihlásit jako drogově závislý, právě protože to bylo nelegální. Když byla závislost legalizována a drogy začaly být dostupné za nízkou cenu, statistiky samozřejmě narostly. Správa britského zdravotnictví totiž dovolila předepisovat drogy pouze certifikovaným uživatelům. Za těchto okolností by bylo vskutku překvapivé, pokud by nebyl zaznamenán žádný nárůst v počtu závislých.

Další zdroj nárůstu statisticky zaznamenaných uživatelů drog byla migrace do Spojeného království ze zemí Commonwealth. Tato náhlá imigrace může způsobit dočasné problémy s přizpůsobením, ale stěží to stačí na zavrhnutí britského modelu. Naopak, tento příklad poskytuje bohaté svědectví o dalekozrakosti a pokrokovosti takového opatření. Obviňovat tento program z nárůstu závislých lze srovnat s obviněním Dr. Christiaana Barnarda (prvního doktora, který provedl transplantaci srdce) z nárůstu Jihoafričanů, kteří chtějí transplantovat srdce.

Závěrem je třeba konstatovat, že závislost na heroinu může být skutečným zlem bez jakékoliv společensky vyvažující funkce. Je-li tomu tak, potom lze úsilí o osvětu o účincích závislosti pouze tleskat. Avšak současná drogová prohibice neslouží žádnému smysluplnému účelu. Způsobila nepřeberné množství utrpení a velký společenský otřes. Kvůli snaze vynucovat tento špatný zákon zvyšují protidrogové jednotky ceny, a tím celou tragédii ještě zhoršují. Je to pouze drogový dealer, kdo svým jednáním ve značném osobním nebezpečí snižuje ceny, a tím zachraňuje životy a celou tu tragédii alespoň trochu zmírňuje.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Fraj | 13. 10. 2015 06:56

Myslím si, že za tu dlouhou dobu "boje proti drogám" se vytvořila jistá symbioza mezi drogovými kartely a protidrogovými centrálami. Centrály zajišťují vysoké ceny na koncovém trhu a tím i zisky celého drogového řetězce od pěstitelů k dealerům. Díky kartelům mají protidrogové centrály zajištěný stálý přísun státních peněz. Jedni bez druhých nemohou existovat, potřebují se navzájem, takže, udržují status quo, výhodný pro obě strany.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Brabec | 14. 10. 2015 16:52
reakce na Josef Fraj | 13. 10. 2015 06:56

Jenže pokud by došlo k legalizaci, protidrogových centrál bychom se nezbavili. Jen by se změnila náplň jejich práce. Jen se podívejte, kolik státních zaměstnanců se živí kolem alkoholu a cigaret!

Zde je má představa, jak by to vypadalo 10 let po legalizaci drog:

Namísto zásahů proti výrobcům drog by inspektoři kontrolovali, zda jsou všechny drogy označeny kolkem, zda byla řádně odvedena spotřební daň z drog, zda jsou dodržovány nově ustanovené normy kvality drog, a zda drogy jsou prodávány jen v místech k tomu určených. (Tržnice by těmito místy nebyly.) Probíhaly by pravidelné zátahy ČOI na padělané Hashboro. Najatí agenti by dělali kontrolní nákupy drog, aby se zjistilo, zda není droga prodávána nezletilým. Inspektoři by obcházeli kluby, a zjišťovali, zda tam nejsou nezletilí pod vlivem drog. Takové by pak vozili na služebny, a tam by je vydali rodičům výměnou za zaplacení tučné pokuty.

Dále by inspektoři objížděli výrobny, a kontrolovali, zda každá výrobna zaplatila ministerstvu stanovenou kauci, zda je výrobna vybavena online kamerami s HD přenosem na ministerstvo, a to ve všech částech provozu.

Článek je docela naivní v představě ceny legální drogy. Denní dávka kuřáka či alkoholika skutečně stojí zhruba tolik, kolik bochník chleba. Jenže pouze před zdaněním! Po zdanění je to mnohonásobek.

Kolik stojí v lékárně v ČR léčebné konopí? Je levnější než od dealera? Pochybuji. Co jsem četl, nemocní si stěžují, že vydávat za něj desítky tisíc měsíčně si nemohou dovolit.

A takové návykové drogy by byly dokonalým rájem spotřební daně. Jakkoliv by byla nastavena, byla by vždy vybrána.

A jednoho dne by třeba přišla nějaká rulíková aféra. To až by nějaký podvodníček přišel na to, že prodávat nebezpečné substance v obalu od méně nebezpečných substancí je daňově výhodný byznys.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Josef TětekJosef Tětek
Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!