Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Německo nemůže být každý

| 25. 5. 2015 | Vstoupit do diskuze

Svět, ve kterém by každá země byla ekonomický vzorňák jako Německo, by asi byl nekonečně nudný. Neúprosné zákony naštěstí říkají, že to není možné, že jsou jedničkáři, ale i propadlíci, že exportéři potřebují dovozce a každý věřitel že musí mít dlužníka.

Německo nemůže být každý

Každá mince má dvě strany, to vám potvrdí každý. Přesto je u některých mincí řada lidí neochotná vidět víc než jednu. Samozřejmě můžeme ignorovat základní principy ekonomie, tvářit se, jako by neexistovaly, jednat proti nim. Výsledek bude ale stejný, jako když budete chtít vzdorovat fyzikálním zákonům. Je libo vystoupit si kilometr nad zemí z letadla? Létat je přece snadné.

Půjčíte houmlesovi mega?

Příklad ze současnosti. Řekové nemají na to, aby platili své dluhy, a dokud budou v eurozóně, tak asi nejspíš ani mít nebudou. Takže jsou to nespolehliví dlužníci, na které by bylo nejlíp poslat exekutora, kdyby tedy Evropská unie něco takového měla. To je jedna strana mince.

Ta druhá? Žádný dlužník nevzešel z neposkvrněného početí. Ke každému dlužníkovi existuje věřitel, který mu ty peníze půjčil. V případě Řecka to byly hlavně německé, francouzské a nizozemské banky. Řekl bych, že budete souhlasit, že každý věřitel by si měl možného dlužníka pořádně proklepnout a zvážit, jakou má šanci na rozumné splácení. Když někdo půjčí houmlesákovi mega, asi ho moc nepolitujeme, až se přijde vyplakat, jak dlužník nesplácí.

Že Řecko podvádělo, aby se dostalo do eurozóny, věděl snad úplně každý, kdo se jen trochu zajímal. Takže ano, Řekové mají netriviální podíl na svých problémech a jsou za ně odpovědní, ale neignorujme prosím fakt, že sanace Řecka před pár lety byla především sanací nezodpovědných bank, jen se o tom tak nemohlo mluvit, zachraňovat Řecko je politicky jaksi průchodnější než zachraňovat německé banky.

Buďte všichni Němci

Když už jsme u toho Německa, to je další případ mince, jejíž rub lidé často odmítají vidět. Němci zvláště. Podle nich by bylo nejlíp, kdybychom všichni byli jako oni. Kdybychom spořili, investovali a exportovali. Bohužel jako má každý dlužník svého věřitele, ke každému exportérovi je potřeba taky importér. Realita, kde jsme všichni (čistými) exportéry prostě neexistuje. Pokud bude Německo chtít obchodní přebytek, někdo jinde na Zemi bude muset mít obchodní deficit. Opravdu, jinak to nejde, dokud nezačneme vyvážet na Mars nebo na Měsíc.

A hle, další jednostranná mince. Export přece ženou investice, jen se podívejte na Čínu!

Ano, jenže investice jen tak jsou nanic – investice mají smysl, jen když výsledný produkt nakonec někdo spotřebuje. Sovětský svaz také investoval do těžkého průmyslu a vyráběl tuny oceli a těžil tuny uhlí, dokonce i produkoval tuny obilí. Málo z toho ale uspokojovalo potřeby konečného spotřebitele a nějakým způsobem zlepšilo jeho životní úroveň.

Zpět ale k mýtům o dlužnících a o úsporách. Ty dvě věci, i když si to mnoho lidí umanutě nechce spojit, k sobě neoddělitelně patří.

Pokud chceme spořit, zvlášť když chceme spořit s nenulovým kladným úrokem, musíme pro své peníze najít dlužníka. Pro většinu lidí je to banka. Většina z téhle většiny si přitom vůbec neuvědomuje, že ve chvíli kdy peníze do banky vloží, už nejsou jejich. Každým vkladem do banky peníze půjčujete a „v ruce“ máte jen příslib jejich vrácení, případně zhodnocení úrokem.

Spoření (kromě zakopávání peněz na zahradě) a dluh jsou dvě strany téže mince, Nemůžeme být všichni najednou jen čistými věřiteli nebo jen čistými dlužníky. Zároveň platí, že závazky dlužníků a pohledávky věřitelů dávají v konečném součtu nulu.

Někdo dlužit musí

Má to jeden zajímavý důsledek, který také hodně lidí, zvlášť politiků, ale bohužel i dost ekonomů, ignoruje.

Držitele libovolné měny můžeme rozdělit do tří skupin: stát, domácí soukromý sektor a zahraniční držitelé. Jak píšu výš, dluh musí být vždy roven úsporám (matrace a podobně vynechávám). Platí, že stát + soukromý sektor + zahraničí = 0. Jinými slovy, pokud chcete vyrovnaný či přebytkový státní rozpočet, musí platit, že soukromý sektor + zahraničí ≤ 0. Pokud navíc chcete, aby byl domácí soukromý sektor v plusu (spořil), musí si od vás půjčovat zahraničí. Jinak to prostě nejde – stát si půjčovat nechce, soukromý sektor také ne (samozřejmě v celkovém součtu, o jednotlivcích řeč není). Není samozřejmě možné, aby pro všechny státy světa platilo, že zahraničí je v plusu: někdo se nakonec zadlužit musí.

Hezky je to vidět na Spojených státech. Koncem 90. let měly USA slavné Clintonovy přebytky. Zároveň to ale také byla doba, kdy se americký domácí soukromý sektor nejvíc zadlužil (zahraničí na tom bylo plus minus stejně). A když začal soukromý sektor spořit, přebytky se rozplynuly jako ranní mlha.


Výše řečené stojí mimo ideologie. Je to jedna z věcí, která má v ekonomice nejblíže k fyzikálním či matematickým zákonům (na rozdíl od spousty dalších věcí, kterým by ekonomové platnost fyzikálních zákonů rádi připsali). Prosté, neúprosné účetnictví, ani levice, ani pravice s tím nic nezmůžou. Když ho budeme ignorovat (ať už požadavky na vyrovnaný státní rozpočet, nebo neomezovanými státními náklady), dopadne to vždycky špatně.

Komentáře

Celkem 108 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK