Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Starý dobrý protekcionismus a jiné absurdity ekonomie

, | 29. 4. 2015 | Vstoupit do diskuze

Je s podivem, že zatímco vědám přírodním i většině věd společenských se postupně daří nechat rozplynout největší mýty ve svých oborech, ekonomie zůstává doménou staletých pověr. Mnoho lidí, politiky a část ekonomů nevyjímaje, věří stejným bludům jako v devatenáctém století. Starý dobrý protekcionismus kvete i v moderní době.

Starý dobrý protekcionismus a jiné absurdity ekonomie

Merkantilismus aneb ožebrač souseda svého

Podle teorie obchodní bilance disponuje Francie docela jednoduchým prostředkem, jak co chvíli zdvojnásobit svůj kapitál. Stačí s ním projít celnicí a poté jej vrhnout do moře.

Před vznikem ekonomie jako uznávané vědecké disciplíny byly mysli učenců zapleveleny všemožnými mýty o původu národního blahobytu. Jedním z nich byl merkantilismus, jehož zastánci říkali, že pro rozkvět domácího hospodářství je třeba podporovat vývoz (pomocí dotací) a omezovat dovoz (pomocí cel). Země bude vykazovat pozitivní obchodní bilanci a nastane příliv zlata do země. A zlato se rovná čemu? Bohatství! A nejen to. Merkantilismus sliboval mocným ožebračení sousedů – poteče-li zlato do Francie, pak Anglie zákonitě zchudne! Ďábelsky prosté!

Nebo ne?

Adopce merkantilistické politiky nikdy nepřinesla kýžené výsledky, jelikož ekonomické zákony se tvrdohlavě odmítají podřídit zákonům diktovaným člověkem. Merkantilismus odkláněl zdroje od efektivního využití dle komparativních výhod (viz box) a zvyšoval tak chudobu národa; polepšili si pouze chránění výrobci na úkor všech ostatních. A pokud merkantilismus určitou dobu fungoval a země dosáhla kýžené pozitivní obchodní bilance, neslavili jeho proponenti dlouho. Příliv zlata do země způsobil narůst domácích cen, a tím pádem i tlak na snížení vývozu a navýšení dovozu.

Od paruk ke smartphonům aneb jak fungují komparativní výhody

Švédský autor Johan Norberg v knize Globalizace uvádí, s čím vstoupily do světového obchodu dva z pozdějších asijských tygrů: „První vývozní komoditou Jižní Koreje byly paruky a dřevotřískové desky. Hongkongu se dařilo díky vývozu umělohmotných květin a levných hraček.“ Jak se tyto země dostaly od obchodu s parukami k vývozu smartphonů a finančním službám? Jejich obyvatelům bylo po odstranění obchodních bariér umožněno věnovat se činnostem, ve kterých byli relativně (ve srovnání s jinými činnostmi, kterým by se mohli věnovat) nejlepší – měli v nich tzv. komparativní výhodu. Místní podnikatelé propočítali poměr tržních nákladů a výnosů, zjistili, že se jim nejvíce vyplatí vyrábět paruky a umělohmotné květiny a pustili se do práce. S růstem bohatství, úspor, a tím pádem i kapitálu se podnikatelé mohli pustit do kapitálově náročnějších odvětví, jako je elektronika či finančnictví. Obdobný osud může dost dobře potkat i dnešní rozvíjející se ekonomiky s otevřenými hranicemi, jako jsou Uruguay či Botswana.

Dnes by již merkantilistické návrhy na absolutní protežování vývozu na úkor dovozu zřejmě každý prokoukl pro svou nesmyslnost; opatření „na ochranu domácího trhu“ jsou však stále součástí politické reality. Vyčerpávající seznam aktuálních příkladů by vydal na knihu, pojďme se tedy podívat alespoň na pár nejpalčivějších a nejzajímavějších reinkarnací protekcionistického démona.

Obchodní sankce aneb s vůdcem na věčné časy

Tam, kde zboží nemůže překračovat hranice, překračují je armády.

Protekcionismus má často podobu domnělé obrany – cla, licence a kvóty mají za úkol chránit domácí odvětví před zahraniční konkurencí. Existuje však i protekcionismus útočný, v podobě sankcí, které v poslední době zažívají neslavný comeback. Sankce se uvalují s cílem poškodit cizí zemi a oslabit moc jejích vůdců.

Jako většina vládních intervencí produkují sankce přesně opačný efekt, než je zamýšlen. Berou obyvatelům cílové země moc nad jejich životem a odevzdávají ji do rukou politické elity. Kam až absurdita politiky sankcí může zajít, sledujeme v chudých afrických zemích, kde je na jedné straně zakázáno obyvatelům věnovat se zahraničnímu obchodu, a na druhé straně se do země posílá potravinová pomoc. Obyvatelé jsou trestáni za kroky místní vlády a v tu samou vládu je zároveň vkládána důvěra, že zahraniční pomoc nezneužije k upevnění své moci a potlačení disentu.

Volný přeshraniční obchod obyvatele různých zemí sbližuje a dává jim možnost poznat, že „cizinci“ jsou jim ve skutečnosti bližší než domácí politická elita. Elita si tuto skutečnost samozřejmě uvědomuje, a proto můžeme u zemí se silným státem pozorovat snahu o úplné přetrhání soukromých obchodních vztahů. Dochází-li pak vůbec k nějakému přeshraničnímu obchodu, je vykonáván státními monopoly, přičemž obchod soukromých osob je striktně kontrolován (vzpomeňme na československé bony, Tuzex a státní exportní podniky).

Frédéric Bastiat: Petice za zákaz slunce a jiné absurdity ekonomie

Ludwig von Mises Institut. Praha, 2015. Ukázku z nového překladu přinese Finmag příští týden.

Zakažme slunce!

Jak vidno, pokud by se Francie ocitla v kritické situaci, pak by to bylo podle pana de Saint-Cricq způsobeno nadmírou produkce a příliš dovednou a plodnou prací. Byli bychom příliš dobře živeni, příliš dobře šaceni, příliš dobře zaopatřeni všemi věcmi; příliš rychlá produkce by přerostla naše přání. Bylo by třeba této pohromě učinit přítrž, donutit nás restriktivními opatřeními pracovat více a produkovat méně.

Frédéric Bastiat dovádí myšlenky protekcionismu do absurdních výšin svým slavným textem Petice výrobců svíček, ve kterém výrobci svíček a dalšího osvětlení chtějí zakázat slunce, protože jim kazí obchody. Pokud nepůjde zakázat slunce, pak by měli všichni alespoň zatlouci okna okenicemi, aby nemohli užívat slunečního svitu a museli kupovat svíčky. Myslíte, že nic šílenějšího nelze vymyslet?

Přesto, že tento velký francouzský ekonom vyvrátil sofisma o „ničivé konkurenci“ již před více než sto šedesáti lety, objevují se v jeho vlasti podobně absurdní případy dodnes. Smartphonové taxi aplikace jako Uber, LeCab nebo Allocab dokážou efektivně zpracovávat objednávky a přiřazovat je nejbližším taxíkům, takže výrazně zkrátily dobu čekání. Firmy využívající tyto aplikace přirozeně získaly silnou konkurenční výhodu. To se nelíbilo starým taxikářům, kterým se nejprve podařilo protlačit nařízení, které stanovuje minimální čekací dobu na taxi na 15 minut. Místo toho, aby si lidé užívali technologických výdobytků, museli stát a čekat než vyprší časový limit. Řeklo by se, že zdravý rozum zvítězil o měsíc později, kdy bylo nařízení zrušeno. Bohužel ne na dlouho. Francie zakázala službu UberPOP v lednu 2015, Německo v březnu. Ve Španělsku, Belgii a Nizozemsku čelí firma podobným problémům. Starý dobrý protekcionismus, staré dobré rozbíjení strojů.

Ne vždy se Francie rýmovala se socialismem jako dnes. Před více než sto šedesáti lety sepsal Frédéric Bastiat svou kritiku protekcionismu v díle Ekonomická sofismata, které nyní vycházejí v českém překladu jako Petice za zákaz slunce a jiné absurdity ekonomie. Aktivní člen francouzského parlamentu a nebojácný kritik etatismu, Bastiat vstoupil do dějin ekonomického myšlení a ovlivnil mnoho generací myslitelů, které nastoupily po jeho předčasném skonu (zemřel ve 49 letech na tuberkulózu). Přežívající protekcionistické praktiky dokazují, že jeho dílo je dnes stejně aktuální a potřebné, jako v době svého vzniku.

Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše. Více o autorovi.

Josef Tětek

Josef Tětek

Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK