Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Na co zemře západní civilizace: Zákonodárné bujení

| 7. 1. 2015

Finanční krize poskytla skvělou záminku pro explozi legislativy všeho druhu a Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Vzdáváme se svobodné soutěže myšlenek.

Na co zemře západní civilizace: Zákonodárné bujení

První část článku pojednávala o rozdílu mezi centralizovanými orientálními říšemi a Západem, který kdysi...

Síla Západu naopak vždy tkvěla v diverzitě, v myšlenkové svobodě, v sociální mobilitě (ačkoli neurozený Faraday musel dělat gentlemanovi Humhprymu Davymu (původně ovšem mimochodem synu řezbáře a chemiku-samoukovi) osobního sluhu, nakonec se prosadil díky svým schopnostem) a v konkurenci, jež je synonymem pro trh. „Bezbřehý neregulovaný trh“ však momentálně považuje za největšího nepřítele státu a společnosti mnoho významných politických sil na Západě. Lze dokonce tvrdit, že myšlenková svoboda a konkurence je přesně to, co současný Západ cílevědomě a účinně ničí.

Když Evropa překonala tři systémy totalitního vládnutí – fašismus, nacionální socialismus a reálný socialismus sovětského typu –, chtělo se věřit, že nastává zlatý věk svobody. Na pár let, zhruba v letech 1990 až 1995, to možná byla i pravda. Dnes ovšem svoboda nevítězí stejně univerzálně a jednoznačně, jak jsme si dříve mysleli.

Svoboda má minimálně tři roviny. V první řadě jde o svobodu projevu. (A samozřejmě i svobodu po projevu, neboť jedna věc je sdělit svůj názor veřejně a druhá nebýt za něj později stíhán.) V tomto směru je dnešní Západ nepochybně velmi svobodný. Ve většině zemí si můžete napsat, co chcete. Tato svoboda však možná brzy skončí.

Švédsko totiž v dubnu 2014 schválilo zákon proti pomluvám (förolämpning), který umožňuje stíhat každého, kdo bude kritizovat menšiny, imigraci a vládu. Nejde o tradiční cenzuru, neboť zákon postihuje i internetové diskuse. Je ostatně výslovně namířen proti „šiřitelům nenávisti na netu“ (nethätare). Tak končí svoboda projevu v jedné z dosud nejdemokratičtějších zemí. Ostatní budou pravděpodobně následovat.

Také po stránce ekonomické Evropa (a Západ vůbec) prožívá postupný zánik svobody. Projevuje se například stále rostoucí mocí státu. Dnešní Západ v praxi naplňuje heslo italského diktátora Benita Mussoliniho: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát.“

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

Nárůst všemocného státu

Pokud nyní nesouhlasně vrtíte hlavou a hodláte argumentovat demokracií a svobodnými volbami, podívejte se na tíhu daňové zátěže. Šestnáct západoevropských ekonomik z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), pro které existují dlouhodobé údaje o daňovém břemenu, mělo v roce 1965 průměrnou míru zdanění na úrovni 27,1 procenta hrubého domácího produktu. Jak pamětníci a ekonomové vědí, nezaměstnanost tehdy nejen neexistovala jako makroekonomický problém, ale mnohé státy trpěly i nedostatkem pracovních sil.

Koncem šedesátých let však nastala zásadní změna paradigmatu a politici všech barev včetně pravice začali budovat něco, čemu se dnes říká „tradiční evropský sociální stát“. Evropské vlády začaly masivně utrácet a zároveň bezohledně zvyšovat daně. V roce 1975 stoupla průměrná evropská daňová zátěž na 32 procent HDP.

S růstem daňové zátěže slábl ekonomický výkon a rostla nezaměstnanost. Ta si vyžádala posílení sociálních programů a další růst daní. V roce 1980 již břemeno daní narostlo na 34,6 procenta a hovořilo se o chronické nezaměstnanosti. Tehdy ještě převládaly teorie, že jde o důsledek ropného šoku. Tyto teorie se sice později ukázaly mylné, ale Evropa již tehdy byla chycena v pasti sociálního státu, z níž není úniku.

Evropské daňové břemeno dále rostlo, a to až na 37,6 procenta v roce 1990, kdy se k Západu připojily bývalé socialistické země, aniž by tušily, že nastupují do vlaku, který jede na slepou kolej. O deset let později, v roce 2000, evropská daňová zátěž kulminovala na úrovni 39,9 procenta. Od té doby se růst zastavil, neboť míra zdanění okolo 40 procent ročně je pravděpodobně pro většinu ekonomik prohibitivní hranicí, nad kterou již další expanze státu není možná.

Je pozoruhodné, že k tomuto tématu prakticky neexistuje odborná literatura: žádný známý a akademicky uznávaný ekonom nikdy nenapsal monografii typu „Meze růstu“, pokud jde o výši daní. Jako by všichni předpokládali, že žádné meze nejsou. Zkušenost ovšem ukazuje, že nepochybně jsou.

Moc státu však není omezena pouze na daně. Stát má v rukou zákonodárnou moc. S tím, jak se v průběhu historie post zákonodárce stal profesí na plný úvazek, přibylo i zákonů. Během vlády Alžběty I. (během let 1558 až 1603) se anglický parlament sešel pouze šestnáctkrát. Tato skutečnost nijak nepřekážela Anglii, aby se v alžbětinském období stala skutečnou mocností ve všech oblastech lidské činnosti. Nynější parlamenty zasedají téměř nepřetržitě a neustále chrlí legislativní smog. Vezměme si jako příklad pracovní právo. S růstem daňové zátěže práce nutně začala růst nezaměstnanost. Politici mnoha evropských zemí však usoudili, že boj proti ní lze vést zákazem propouštění. V sedmdesátých letech 20. století začala éra zavádění všemožných komplikací na trhu práce. Týkala se zejména románsky hovořících evropských národů.

Iluze neregulovaného trhu

Současný francouzský zákoník práce (Code du travail) má 6 061 393 znaků včetně mezer, 906 494 slov a podle formátu tisku 2800 až 3400 stran. Slovo „ochrana“ (protection) se vyskytuje na 367 stránkách. Navzdory tomu toto legislativní monstrum nedokáže ochránit francouzská pracovní místa před postupnou likvidací.

Zákoník například obsahuje povinnost ustanovit závodní rady (les comités d’entreprise) ve všech firmách, které mají 50 a více zaměstnanců. Závodní rady mají širokou škálu práv a žádné povinnosti. Přitom se fakticky stávají spolumajiteli podniku, neboť mají práva podílet se na řízení a na zisku.

Francouzský zákoník práce jde proti veškerým zkušenostem, proti veškeré ekonomické a obchodní logice, dokonce proti základům evropské civilizace, neboť evidentně znamená narušení vlastnických práv. Navzdory tomu ve Francii neexistuje žádná významná politická opozice, která by se zasazovala o jeho zrušení nebo alespoň zmírnění. Naopak existují tendence vyvážet tyto vymoženosti prostřednictvím Bruselu do zbytku Evropské unie.

Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Finanční krize poskytla skvělou záminku pro explozi legislativy všeho druhu. Nejde jen o nebezpečí pro Evropu. USA jsou na tom velmi podobně. Jen velmi naivní komentátoři mohou dnes používat obraty, jako je „neregulovaný americký kapitalismus“, případně „Yankee capitalism“. Spojené státy americké jsou ve skutečnosti v mnoha ohledech ještě svázanější než Evropa. Například americký zákon o burzách z roku 1934 prakticky zakazuje Američanům investovat do jiných cenných papírů než do těch, které jsou obchodovány na amerických burzách a regulovány Komisí pro cenné papíry. Američanům to nikdy příliš nevadilo, neboť nabídka amerického kapitálového trhu je obrovská. Tento zákon je nicméně dobrým dokladem faktu, že USA mají daleko do neregulovaného trhu: v současné Evropě žádný obdobně rigidní zákon neplatí.

Legislativní rakovina

Tým amerických výzkumníků William Li, Pablo Azar, David Larochelle, Phil Hill a Andrew W. Lo zveřejnil v září 2014 studii Zákon je kód: Analýza americké legislativy z hlediska softwarového inženýrství. A je založena na předpokladu, že zákony jsou, podobně jako počítačové programy, soustava předpisů, podle které se systém chová. Dobře odladěný kód bude na počítači fungovat hladce, kód s chybami se bude hroutit. Neefektivně psané programy i zákony sice budou „chodit“, ale za cenu ztráty času a systémových zdrojů.

Skutečnost, že objem zákonů roste, není hlavním objevem týmu. Čas od času se vyskytují novinky, které je třeba podchytit. Například v roce 1952 se v amerických zákonech poprvé objevilo slovo televize, v roce 1958 infrastruktura, 1964 životní prostředí, v roce 1976 přibyl do zákonů terorista, 1988 databáze, 1994 internet, 2000 webová stránka a 2006 nanotechnologie. Poněkud šokujícím zjištěním je však míra takzvané cyklomatické složitosti. Jde o míru počtu možností, kterou lze projít určitý kód – ještě jinak řečeno, je to míra výskytu podmínek. Každý netriviální program stejně jako každý zákon má podmínky, jako je „jestliže, pak – jinak“, „dokud platí, dělej“ či „pro všechny objekty dělej“.

Od roku 1926 vzrostla cyklomatická složitost americké legislativy 13,4krát. Prostý počet slov v zákonech vzrostl víc než dvacetkrát. To je nárůst, který již nelze ospravedlnit objevem nových technologií a společenských fenoménů.

Autoři studie zdrženlivě konstatují, že „metody softwarového inženýrství by mohly přispět ke zlepšení kvality legislativy“, ale i laik může vidět, o co jde v praxi: Západ trpí legislativní rakovinou. Lék na tuto chorobu teprve čeká, až bude objeven. Nenajde-li se, víme, nač naše civilizace možná zemře.


Psáno pro Lidové noviny

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Koss | 12. 1. 2015 06:16

„Demokracky odhlasovat lze ledacos:“ Není vidět jména „Zamana, Hollanda, Gottwalda, Hitlera, ... „ Pan Altman nějak zapomenul pana Presidenta E Beneše, ten tam patří ze všech.

+1
+
-

Další příspěvky v diskuzi (17 komentářů)

Ivo Patta | 13. 1. 2015 14:43

Tak to jsem naplno řekl ekonomům z VŠE v Praze na konferenci RELIK v listopadu 2014. Naše civilizace zemře na ekonomy! Více v přednášce "Sociálně ekonomický audit vyspělého sociálního státu". Dostupné na adrese: http://kdem.vse.cz/resources/relik14/sbornik/download/pdf/30-PattaIng-Ivo-paper.pdf
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Koss | 12. 1. 2015 06:11

„metody softwarového inženýrství by mohly přispět ke zlepšení kvality legislativy“. To je opravdu výtečný nápad! Softwarové inženýrství je podrobný a každý předem připravený krouček postupu operace. Převést to do legislativy se z nás stanou roboti, ale přece budeme mít svobodu. Bravo! Mějte hezký den!
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Dušan Novák | 8. 1. 2015 15:55

Demokracie podle mého vždy musí vždy zákonitě vést k nějakému stupni sociálního státu. Pokud má hlas neproduktivního člověka stejnou váhu jako toho produktivního, jednou dojde k tomu, že ti neproduktivní si odhlasují okrádání produktivních. A při každé následující volbě budou chtít vždy více a více.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 8. 1. 2015 23:03
reakce na Dušan Novák | 8. 1. 2015 15:55

Ano. Navíc je to proces s pozitivní zpětnou vazbou.

Pokud neproduktivní smí okrást produktivní, tedy pokud je neprodukce odměněna a produkce potrestána, v příštím kole bude více neproduktivních a méně produktivních.

Je to viditelné i empiricky - před 30ti, 60ti, 90ti a 120ti lety byly poměry produktivních (nabízejících své služby a zboží na trhu, kde je klienti dobrovolně kupují, protože je považují za užitečné) a neproduktivních (žijících z peněz sebraných jiným pomocí násilí) dramaticky odlišné.

Ten proces je podle mne (v rámci daného systému) nezvratitelný a skončit může jedině tak, že se zhroutí v okamžiku, kdy se ten poměr stane již neudržitelným ekonomicky.
Snahám o jakoukoli reformu v mezích pravidel daného režimu nedůvěřuji - kdo si přeje změnu, měl by podporovat akceleraci toho procesu (a pojistit se před důsledky). Zkrátka chybí nám tu SYRIZA :-)
http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2816250/volebni-program-syriza-jen-pro-silne-povahy.html
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 13:51

Pan Kohout se mýlí, když tvrdí, že v první řadě jde o svobodu projevu.
Kdyby si udělal průzkum, zjistil by, že 90% lidí by svobodu projevu klidně vyměnilo za svobodu finanční.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 7. 1. 2015 15:55
reakce na Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 13:51

A pod finanční svobodou myslíte volnost svobodně utrácet svoje, nebo cizí peníze?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 16:40
reakce na Jan Altman | 7. 1. 2015 15:55

Ani jedno.
Myslím tím. Mít z renty vyšší příjem než jsou mé výdaje.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 7. 1. 2015 18:43
reakce na Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 16:40

No tak tu svobodu samozřejmě mít mohou - pokud budou dostatečně dlouho odkládat spotřebu a uspořené prostředky rozumně investovat...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 19:00
reakce na Jan Altman | 7. 1. 2015 18:43

Souhlasím
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Weinfurtner | 7. 1. 2015 17:01
reakce na Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 16:40

He he, tak to bych chtěl taky. Potíž je v tom, že „mé výdaje“ jsou vždy o něco větší, než je příjem, bez ohledu na to, jak je příjem vysoký.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 7. 1. 2015 18:01
reakce na Michal Weinfurtner | 7. 1. 2015 17:01

To je mi Vás líto
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 7. 1. 2015 13:46

"Závodní rady se fakticky stávají spolumajiteli podniku, neboť mají práva podílet se na řízení a na zisku."
Jak tvrdím dlouhodobě: vlastnické právo v tomto režimu existuje pouze formálně. A to již ze samotné podstaty režimu, který je založen na tom, že dává jedněm možnost rozhodovat/hlasovat o životě a majetku druhých.
Přeci není možné se pohoršovat nad fransouzskými závodními radami a ignorovat jiné, zcela srovnatelné případy pošlapání vlastnického práva, které je ve všech demokraciích zcela běžné. Když si například průměrní a podprůměrní odhlasují progresivní daně, tak se to principiálně nějak liší?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 7. 1. 2015 15:57
reakce na Jan Altman | 7. 1. 2015 13:46

Demokracky odhlasovat lze ledacos:
http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2816250/volebni-program-syriza-jen-pro-silne-povahy.html
a demokraticky zvolit lze ledaskoho: Zamana, Hollanda, Gottwalda, Hitlera, ...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Koss | 12. 1. 2015 06:16
reakce na Jan Altman | 7. 1. 2015 15:57

„Demokracky odhlasovat lze ledacos:“ Není vidět jména „Zamana, Hollanda, Gottwalda, Hitlera, ... „ Pan Altman nějak zapomenul pana Presidenta E Beneše, ten tam patří ze všech.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 14. 1. 2015 16:58
reakce na Jan Koss | 12. 1. 2015 06:16

No to je pravda. Ještě že se "zasloužil o stát" - tím, že se k němu politici takto hlásí, se krásně usvědčují.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Luděk Zdražil | 7. 1. 2015 04:25

Měl bych tři souhlasné argumentační poznámky k jinak zajímavému článku (I i II díl).

1. Role státu (dotace, regulace, zakázky, korupce) začíná sehrávat velmi výraznou roli jako výkonnostní parametr pro "tržní" úspěch a chování dříve na státu nezávislých firem. Jinak ad absurdum řečeno, je lépe ve firmě mít managera, který "se vyzná v tom jak to chodí" než skvělé techniky, obchodníky, inovátory a řídící pracovníky.

2. Globalizace, která je vnímána jako společensko-ekonomicky a zároveň mediálně podporovaná perspektivní strategie, vyčerpala své pozitivní očekávání a naopak fragmentace, orientace na národní ntity, lokální trhy a regionální specifika se stanou politickým motorem posunu společnosti vpřed. Že tomu momentálně účinně brání politicko-ekonomická oligarchie je druhá věc, resp. že to politika ještě nezaznamenala jako dostatečně silnou společenskou objednávku. Ale je to snad, doufejme, jen otázkou času a několika dalších evropských voleb.

3. Stabilita a ekonomická efektivita Číny je iluzorní. Je postavena na krutých a tudíž společensky vratkých podmínkách, které se v západních emancipovaných a demokratických společnostech nemohou stát vzory ( "s výjimkou tam učícího se Česka, zdá se"). Mediální viditelnost ekonomických výsledků Číny a skrývané podmínky za jakých k nim dochází, poskytuje argumenty pro chování politicko-ekonomické oligarchie v unijních i národních mocenských orgánech v Evropě. Právě zmíněná všeobecná společenská fragmentace vytváří prostor a podmínky pro zdravou stabilitu, přiměřenou, postupnou ale setrvalou korekci chování trhu a politiky a tím zabraňuje vzniku velkých společenských chyb či zlomů. Naopak mohou vznikat pestré následováníhodné příklady chování a uspořádání věci ekonomických, veřejných atd. (a naopak), než společné ustrašené celoevropské modlení se, zda jsme vsadili na správnou celouinijní strategii záchranných valů proti na nás řítícím se průšvihům.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Kohout | 7. 1. 2015 12:05
reakce na Luděk Zdražil | 7. 1. 2015 04:25

S bodem (1.) nelze než plně souhlasit. Současný stát (jak ČR, tak EU) podporuje *obrovské podniky* proti *podnikání a malým firmám*.
Typické je *zemědělství* (více než polovina rozpočtu EU!) - malý zemědělec si nemůže vyčlenit jednoho člověka režii s dotacemi, takže nakonec získá všechno Babiš (koli procent příjmů Agrofertu jsou dotace? 60%? 70%? 80%?)
Podobně se chovala například fašistická Itálie se svými třemi pilíře - stát, mamutí podniky a odboráři (taktéž v mamutích podnicích, ve firmě o pár lidech asi nebudou).
@ Honza
P.S: Neplést si fašismus a národní socialismus - obojí sice byly levicové ideologie (byť je současní socialisté názývají "extrémní pravice"), ale v mnoha směrech se lišily.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!