Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Krájení jedovatého salámu

| 27. 8. 2014 | Vstoupit do diskuze

Dohánění Západu pokračuje! Je pravděpodobné, že bez zásadní změny bude český dluh kynout a za dvacet let důsledky ochromí hospodářský růst.

Krájení jedovatého salámu

Dohánění Západu pokračuje! Je pravděpodobné, že bez zásadní změny bude český dluh kynout a za dvacet let důsledky ochromí hospodářský růst.

Odhad deficitu českého státního rozpočtu na rok 2014 činí okolo sta miliard korun. Veřejnost je k podobným novinkám značně apatická. Ale neměla by být.

Veřejný dluh je totiž nebezpečnější, než se zdá.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Dluhy se rodily z válek

Historicky býval veřejný dluh spojován s válkami, protože dlouho neexistovaly jiné srovnatelné státní výdaje. Dluh za válek vždy vzrostl. Po nich mohly nastat čtyři možnosti. Za prvé: dluh splatily reparace poražené země. Například Německo si po roce 1871 nechalo vítězství zaplatit poraženou Francií. Za druhé: dluh zaplatilo zvýšení daní, jak to udělala ve stejném roce poražená Francie. Za třetí: dluh byl zaplacen z velké části inflačními penězi. To byl případ Francie a Velké Británie po druhé světové válce, neboť Spojenci se zřekli reparací, aby získali Německo na svoji stranu.

Poválečné dluhy bývaly tak enormní, že prakticky nebylo možné splatit je regulérně. Britský státní dluh dosáhl v roce 1946 rekordních 262,9 procenta. Přesto v roce 1989 poklesl na 35,1 procenta HDP. Také francouzský poválečný dluh dosahoval po válce okolo 230 procent. Začátkem 70. let ale klesl pod 20 procent HDP. Jak toho tyto státy dosáhly? Inflací. Jen jí mohla Británie uhradit své závazky v situaci, kdy mezní daňové sazby sahaly až k 98 procentům.

A za čtvrté: v řadě případů dluh nebyl splácen. Buď byl odpuštěn (jako v případě poválečného Německa), anebo stát jednostranně vyhlásil platební neschopnost. Dlužníci se pak museli smířit s daným stavem. To byl případ sovětského Ruska po roce 1917. Carské dluhopisy z předrevoluční doby se dodnes obchodují, ale jen jako sběratelské předměty.

Další válka: proti chudobě

Dnes ale na území Evropské unie, natož Česka, není žádná válka. Proč tedy dluhy stále rostou? Starý vzorec chování přestal platit počínaje sedmdesátými lety dvacátého století. Místo ozbrojených konfliktů se největší výdajovou položkou stala jiná válka – nekončící boj proti chudobě. Kontinentální Evropa začala zvyšovat sociální výdaje, které se záhy staly dominantními rozpočtovými položkami. Zároveň vlády zvedaly daně, aby bylo čím tyto výdaje krýt.

Podobné chování lze sledovat téměř ve všech západních zemích. Dlouhou dobu se zadlužovaly jen kvůli válce. Teprve když pokročilý sociální stát po roce 1970 začal takzvanou válku proti chudobě, státy se začaly zadlužovat jen proto, aby uspokojily občany. Sociální stát v podobě, v níž dnes existuje v západní Evropě včetně Česka, vznikl až v sedmdesátých letech. Z té doby se datuje chronicky vysoká nezaměstnanost. Dříve se její míra ve Francii nebo v Německu pohybovala okolo dvou až tří procent, v Itálii nebo ve Španělsku čtyř až pěti. Když ale v sedmdesátých letech začala éra zvyšování daní a odvodů z mezd, poptávka po uměle zdražené pracovní síle klesla. Vyšší míra nezaměstnanosti měla nepříznivý vliv na soukromou spotřebu, vyžádala si ovšem o to více prostředků na sociální účely. Pekelný kolotoč sociálního státu se roztočil. Dnes tato čísla vypadají jako z jiného světa, a také jsou – ze světa, kde se platilo za práci, a nikoli za návštěvu úřadu práce.

Francie měla naposledy přebytkový rozpočet v roce 1974. Tehdy činil její státní dluh necelých 30 procent HDP (podle jiných zdrojů méně než 20 procent). Veřejné výdaje dosahovaly 35,2 procenta HDP a míra nezaměstnanosti činila 2,9 procenta, což bylo nad průměrem minulých deseti let (ani ne 2,3 procenta). Dnešní Francie má jinou ekonomiku. Exploze státních výdajů vynesla dluh k nynějším 92 procentům HDP s rostoucím trendem. Daně zhltnou víc než polovinu ekonomiky, veřejné výdaje jsou ještě vyšší. Nezaměstnanost je (po desetiletích boje s chudobou) na 11 procentech – a to je vylepšená statistickými triky.

Francie není jedinou zemí s takovým vývojem. Od 70. let téměř každá vláda zvyšuje dluh, ať levicová, nebo údajně pravicová. Žádný politik neřekne „zvyšujeme dluh, protože neumíme situaci řešit lépe“. Vždy se hovoří o „prorůstových opatřeních“. Zvýšíme výdaje, ale pouze ty „správné“ – které efektivně zapůsobí na růst ekonomiky.

Bludný multiplikátor

V této souvislosti slýcháme pojem „multiplikátor“, který slibuje zázrak – veřejné výdaje velikosti x mají mít za následek nárůst HDP o y, přičemž y má být vyšší než x. Tak se to píše v učebnicích ekonomie pro první ročníky. Také se v nich píše, že výdajový multiplikátor je vyšší než daňový – současné zvýšení veřejných výdajů a daní má mít teoreticky větší efekt než současné snížení obojího. Nikoho nezajímá, že pro tento závěr neexistuje empirický podklad. Ani to, že tuto část teorie John Maynard Keynes vytáhl bez důkazů, ve formě eseje, a ani to, že pokus o její formalizaci obsahuje hloupou chybu. Ve všech kurzech ekonomie hlavního proudu se učí nesmysl, který desítky let slouží jako pseudovědecké zdůvodnění ideologie stále silnějšího sociálního státu. Důsledky jsou nedozírné.

Vlastně je obtížné najít vyspělou ekonomiku, která zůstala aspoň částečně imunní vůči zhoubnému cyklu výdaje -daně-nezaměstnanost-dluh. V celé vyspělé části Evropy to je pouze Švýcarsko. V postkomunistické Evropě zbývá jediný finančně zdravý stát – Estonsko, které ovšem utrpělo finanční krizi kvůli pevné vazbě své měny na euro.

Odhodlaní budovatelé dluhu

Reformátoři české ekonomiky udělali začátkem 90. let tu zásadní chybu, že se snažili okopírovat model západního sociálního státu 80. let. Pod heroickými hesly o „tržní ekonomice bez přívlastků“ ve skutečnosti zaváděli nákladný a do slepé uličky směřující model sociálního tržního hospodářství s vysokými daněmi a s obrovskou vahou státu v ekonomice. Nyní když český státní dluh dosahuje zhruba 47 procent HDP, si můžeme položit otázku: jaký je rozdíl mezi Českem a Francií? Odpověď zní: zhruba dvacet let. Je pravděpodobné, že bez zásadní změny bude český dluh kynout, podobně jako kyne od 70. let ve Francii, Itálii, Británii za vlády Strany práce a v řadě západních zemí. Jediný rozdíl je v tom, že Češi budovali dluh o dvacet let kratší dobu než Francouzi, Italové a další těžce zadlužené národy. Malá prognóza: letošních sto miliard deficitu je jen tenkým kolečkem dluhového salámu. Každým rokem přibude další kolečko, až za dvacet let bude plný talíř. Česká ekonomika bude v roce 2034 zatížena státním dluhem okolo 90 procent HDP. Daně budou natolik vyšponované, že ochromí hospodářský růst. Situace nebude mít dobré řešení, neboť ani inflaci, ani platební neschopnost za ně nelze považovat. A politici budou dál žvanit o multiplikátorech a boji proti chudobě.

Kéž by se tato prognóza neuskutečnila.


Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 30 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK