Národní hospodářství je jako dobrá nálada. Nejde rozkrást, ale snadno ho můžete otrávit

| 9. 7. 2014

Andrej Babiš působí nezranitelně, ale jeho doba jednou skončí. Chceme-li, aby po Babišovi přišel režim poskytující podmínky pro svobodu, prosperitu a klidný slušný život, potřebujeme porozumět příčinám, které způsobily erozi a posléze zánik režimu předbabišovského. A potřebujeme se také zbavit některých chybných hluboko zažraných představ.

Národní hospodářství je jako dobrá nálada. Nejde rozkrást, ale snadno ho můžete otrávit

V květnu jsem na Finmagu dvěma texty se společným záhlavím Andrej Babiš a konec demokracie v Česku odstartoval sérii článků, v níž – jak jsem slíbil – se pokusím popsat příčiny konce předbabišovské éry a odhalit a rozebrat ony zažrané mylné představy.

 Na rozdíl od většiny čtenářů si ještě dobře pamatuju první polovinu devadesátých let. Prezidentem byl Václav Havel, premiérem Václav Klaus. Pokud vás tehdy vyhodili z práce, ještě ten den jste bez problémů sehnali jiné místo. Vláda hospodařila s přebytkem. Bezdomovci se v Praze vyskytovali, ale byly to spíš jednotlivé kuriózní případy. Životní prostředí procházelo nejrychlejším zlepšováním v dějinách. A zároveň probíhala doslova expanze nových nakladatelství, divadel a klubů. Nikdy předtím ani potom na tom nebyla česká kultura tak dobře. A věřte tomu nebo ne, bylo to s nepatrným zlomkem dotací proti dnešku.

Čím víc boje proti tunelům, tím hůř pro obyčejné lidi

Dnes se píše o první polovině devadesátých let jako o době bezprecedentního rozkrádání, ale tehdy to lidé tak neprožívali. Měli slušnou práci a životní úroveň se zvyšovala. Občas si zanadávali na nějakého privatizačního lupiče, ale většinou si tím nenechali kazit náladu. Nepřipadalo nám to rozhodující. Brali jsme to tak, že v každé společnosti občas dojde k nějaké krádeži a v každé společnosti se občas stane, že se nějakého zloděje nepovede dostat do vězení.

Ale pak jsme se dozvěděli, že žijeme ve spálené a vytunelované zemi. A v roce 1996 poprvé výrazně zabodovala politická strana, která označila boj proti rozkrádání za prioritu. Od té doby se bojuje proti tunelování stále usilovněji, stále víc lidí je bez práce a vláda je stále zadluženější. Ale na obzoru se už možná rýsují zlaté časy, kdy nikdo nebude pracovat, všichni se budeme celý den navzájem hlídat a konečně nastane blahobyt.

Dost sarkasmu. Nejde totiž jen o to, že pár chytrákům přinesl boj proti korupci snadné živobytí, ale hlavně o to, že nám chybí porozumění, jak funguje kapitalistická ekonomika. Respektive jak má fungovat, aby se lidem dobře vedlo. Kdybychom tomu rozuměli, bylo by nám jasné, že řeči o rozkrádání národního hospodářství jsou naprostá pitomost. Národní hospodářství nemůže být z principu rozkradeno, stejně jako nemůže být rozkraden čistý vzduch nebo dobrá nálada. Ale je možné ho velmi snadno zničit. Přesně to se nám stalo.

Ekonomie jako boj o truhly zlaťáků

Tunelovací teorie staví na popisu národních ekonomik, jaké existovaly před průmyslovou revolucí. Bohatství – to byla hromada zlata, kamenný hrad, lán pole, les nebo skupina otroků či nevolníků. Kdo dokáže ubránit své bedny zlata a zmocnit se cizích, ten zbohatne. Kdo své bedny ubránit nedokáže, zchudne. Pokud tedy česká ekonomika chudne, musí z toho nutně vyplývat, že nám někdo krade zlato nebo jiné bohatství. To se nám snaží namluvit komunisté, sociální demokraté, Andrej Babiš, zelení, ale jsou na tom založené i třeba ekonomické návrhy Úsvitu. Pan europoslanec Keller se nechal před časem slyšet, že kdybychom si všechno nerozkradli, nemuseli bychom dnes pracovat a všichni jsme mohli žít z podpor (slyšíte v tom ty bedny zlata?). A obzvlášť stupidní je „zlatobednové“ vysvětlování švýcarského hospodářského zázraku, podle kterého prý Švýcarsko zbohatlo díky penězům uloženým v tamních bankách. Samozřejmě by to nebylo možné. Kupují snad uložené peníze švýcarskou čokoládu a švýcarské hodinky? Rekreují se ve švýcarských horských střediscích? Nebo znamenají, že mají švýcarské podniky levnější úvěry? Nic z toho. Pokud chcete pochopit, proč se Švýcarům tak daří, zajeďte si do kterékoliv tamní vesnice a nechte si ukázat, kolik nových firem tam bylo za posledních pár let založeno. Švýcarsko je bohaté, protože tamní lidé neshánějí dotace, ale poctivě pracují.

Ekonomická teorie beden zlata ve skutečnosti nikdy nefungovala na úrovni národních ekonomik. Stačí připomenout Španělsko 16. až 18. století, kdy do země proudily tuny zlata z Nového světa, od čehož vládci očekávali zbohatnutí. Španělská ekonomika se fakticky zhroutila – dopad přílivu bohatství byl stejně pustošivý, jako je dnes příliv evropských dotací do nových zemí Evropské unie. Angličané měli obrovské štěstí, že toho jejich korzáři nedokázali ukrást dost.

Nicméně navzdory tomu všemu zlatobednovou teorii zastával Karel Marx (a všichni jeho myšlenkoví dědici), a dokonce ani klasická ekonomie ji neodmítla explicitně. Všechny ty výklady o křivkách a optimálním využití zdrojů ponechávají možnost, že jde pořád o ty bedny zlata. Když si je ubráníme a nenecháme rozkrást, pak nemusíme úzkostlivě řešit optimální využití a můžeme si dovolit spoustu regulací, nebo ne? Ne, takhle ekonomika nefunguje, a pokud se nezbavíme zlatobednové mentality, budeme každým rokem chudší a ubožejší. Možná tak dlouho, dokud se nevrátíme na úroveň nevolnictví a řemeslnických cechů.

Pořádek, nebo prosperita? Nemůžete mít obojí najednou

Alternativní pohled přinesl Joseph Schumpeter, když hledal odpověď na stejnou otázku, jakou dnes řešíme my. Stroj kapitalismu se porouchal, přestal vytvářet nová pracovní místa a není možné ho opravit, dokud nepochopíme, jak funguje. Obraz beden zlata (či práce, půdy a kapitálu) je k ničemu.

Schumpeter své vysvětlení rozvedl v díle Teorie ekonomického rozvoje z roku 1914, kde poprvé vysvětlil pojmy jako podnikatelská inovace (víte, že ekonomové před ním otázku inovací téměř úplně ignorovali?) a zejména „kreativní destrukce“. Asi hlavním Schumpeterovým objevem je fakt, že v podmínkách fungujícího kapitalismu jsou všechny formy majetku až neuvěřitelně pomíjivé. Vlastníte půdu? Možná za pár let někdo přijde s vynálezem, který nahradí kukuřici a hodnota vaší půdy klesne na zlomek ceny. Jste akcionářem železnice? Možná půjde za pár let do starého železa. Uhelné doly? Co když technologický vývoj způsobí takový pokles ceny uhlí, že nebude stačit ani na samotné platy horníků, o zisku nemluvě (s tím pan Bakala asi fakt nepočítal). Schumpeter používá metaforu bombardování a tvrdí, že jakýkoliv projekt a jakákoliv hodnota může být třeba hned zítra zničena nástupem inovace. Hodnoty ve smyslu starých beden zlata zmizely.

Schumpeterův popis ekonomiky proto ignoruje rovnovážné stavy a ideální využití zdrojů. Skutečnost vypadá spíše tak, že přijde inovace, lidé se jí pokoušejí přizpůsobit, ale dřív, než se jim to podaří dokonale, přijde inovace nová. Dobře fungující kapitalistická ekonomika připomíná chaotické hemžení, kde neustále zanikají zdánlivě pevné projekty a hodnoty a kde neustále vznikají nové.

Tím je dáno, že existuje jen jediná skutečná hodnota – schopnost a motivace vytvářet nové věci a přizpůsobovat se změnám. Rozkradení starých továren nemůže nikdy způsobit škody srovnatelné se snížením schopnosti zakládat nové továrny. Budoucnost se rozkrást nedá a na minulosti přestalo záležet (ve smyslu stávajících minulých firem, technologií a zdrojů, nikoliv ve formě morálky). Vytunelování národní ekonomiky je stejně nemožné jako vytunelování dobré nálady.

Co oligarcha nikdy nemůže pochopit

 To vysvětluje, proč se lidem v devadesátých letech žilo tak dobře. Česká vláda tehdy nebyla schopná nebo ochotná uhlídat majetek velkých státních podniků, ale otevřela stavidla kreativity. Každý měsíc vznikaly tisíce nových firem – a nebyly to firmy konzultační! Ekonomika generovala víc než půl milionu nových pracovních míst ročně. Bez dotací, bez investičních pobídek, bez programů podpory podnikání. Kdyby ekonomové tehdy počkali na právníky, změny byly zastaveny a byrokraté nejdřív vytvořili hustou síť pravidel a směrnic, zabránilo by se některým krádežím – a Česká republika by byla životní úrovní blízko Ukrajině.

Z toho také vyplývá, že chce-li vláda rozhýbat ekonomiku, stojí před poměrně obtížným úkolem. Jak přimět nebo aspoň povzbudit obyvatele, aby byli kreativní, aby investovali do svých nápadů, aby byli ochotní občas riskovat a aby je začalo bavit tvořit něco nového.

Po tomto výkladu by mělo být jasné, jestli lze ekonomického růstu (a tudíž i naplnění státní kasy) dosáhnout opatřeními typu registračních pokladen či elektronického sledování faktur, přísnějšími směrnicemi a zvýšení pokuty za administrativní chybu při podávání daňového přiznání na půl milionu korun. Jenže to těžko vysvětlíte oligarchovi, který svým ekonomickým myšlením zůstal vězet v pozdním feudalismu, a který tudíž zná jedinou odpověď na hospodářské problémy: Ještě více drábů a ještě větší biče. Jenom nechápu, proč se účastí na takovém podniku kompromituje Aleš Michl. 

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (22 komentářů)

Tomáš Macháček | 9. 7. 2014 20:14

K boomu první poloviny 90. let - Tehdejší růst lze rozdělit na dvě části:

- zdravá část - to bylo, když lidé a zdroje směrovali od kalení oceli (na rozkaz soudruhů) k plnění přání spotřebitelů (a když si jen vzpomenete, co všechno bylo nedostatkové...).

- nezdravá část - nekritický obdiv Západu se projevil v kopírování téměř všeho, včetně finančního systému. A tento polokapitalismus/polosocialism usse vyznačuje střídáním fází hospodářského cyklu. Na rozdíl od full socialismu, který je v krizi permanentně...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Stanislav Dvořák | 9. 7. 2014 17:39

Obsah článku je pravdivý pouze na statisticky bezvýznamném mikrosegmentu ekonomiky a v žádném případě nelze takto zobecnit.
Je-li míněn jako slovní cvičení, nebo jako provokace, tak se to autorovi podařilo.
Jestliže to myslí opravdu vážně, tak bych mu doporučil, aby si vzal učebnici ekonomie a statistické ročenky a prošel je úplně od začátku.
Jde pouze o čistou ideologii bez reálného základu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 9. 7. 2014 21:19
reakce na Stanislav Dvořák | 9. 7. 2014 17:39

Tak si něco o tom "bezvýznamném mikrosegmentu ekonomiky" něco přečtěte, ať tu nemelete takové stupidity.
http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta090307.doc
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 9. 7. 2014 22:10
reakce na Jan Pozner | 9. 7. 2014 21:19

U drobných firem není podstatné množství vystavených živností. Lze asi přiznat určitý význam na snižování nezaměstnanosti. Ovšem to nejdůležitější - podíl na HDP země není vůbec významný. Bohužel je tato skupina významným plátcem daní, aniž by to bylo podloženo výkonem, což je asi největším problémem těchto firem.Opakovaně doporučuji projít statistiku.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Weinfurtner | 10. 7. 2014 11:08
reakce na Stanislav Dvořák | 9. 7. 2014 22:10

Člověče podívejte se alespoň do wikipedie, než začnete tvrdit takovéhle blbosti.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A9_a_st%C5%99edn%C3%AD_podniky
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 9. 7. 2014 23:25
reakce na Stanislav Dvořák | 9. 7. 2014 22:10

Podíl na přidané hodnotě byl v roce 2003 u drobných firem (tj. do 9 zaměstnanců) dle odkazovaného umrněných, bezvýznamných a zcela nepodstatných 19,3%. Nedává moc smysl, aby to na HDP bylo dramaticky jinak.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 11. 7. 2014 18:50
reakce na Jan Pozner | 9. 7. 2014 23:25

V zápalu boje jste si nevšiml, že já nemám námitky proti tomu, jestli je v ČR cca milion živnostníků a drobných podnikatelů nebo není. Nesouhlasím ale s názorem, že důvody, jež vedly lidi k podnikání, byla snaha být kreativní, snaha investovat do svých nápadů, snaha občas riskovat, aby tvořili něco nového a uplatňovat inovace.
Z toho milionu jsou 2/3 standardní zaměstnanci na živnost, kteří byli k tomuto způsobu donuceni svými zaměstnavateli (švarc systém).
1/3 jsou ti, kteří chtěli podnikat a podnikají, jsou spokojeni, ale nic nového nevymysleli. Zajišťují nám většinu velice potřebných služeb a jistě by jich mohlo být více.
Vynálezce a inovátory nazývám mikrosegmentem ekonomiky, protože těch je jen několik tisíc jednotlivců.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Dalibor Pešek | 9. 7. 2014 14:43

Nejlepší článek, který jsem v poslední době četl - ukázal mi velmi zajímavý a trefný (nezlatobednový) pohled na věc. Děkuji za něj.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Dan Kolář | 9. 7. 2014 11:36

V článku chybí hlavní důvody, proč došlo k takové explozi podnikání:

a) Před listopadem tu nic takového nebylo - z 0 se roste snadno a rychle, zvláště když dojde na nový začátek
b) Banky pujčovaly na podnikatelské projekty jak utržené ze řetězu, protože podnikání absolutně nerozuměly a většina těchto úvěrů zůstala nesplacená - pamatujete na ty velikány "české cesty privatizace", tak prosazované Klausem ( aby nám to tu Němci nevykoupili!), jako Stehlík (Poldi Kladno), a Soudek (Škoda Plzeň), kteří nedokázali nic jiného , než přivést podnik k bankrotu, zatímco ho oddalovali prostřednictvím dalších a dalších úvěrů.

Je jasné, že je dnes podnikání "těžší", když banka nepůjčí každému na cokoliv, ale jen na podnikatelské projekty. Ale jsme po zkušenostech trochu dál, než abychom věřili hloupostem jako "..Kdyby ekonomové tehdy počkali na právníky, změny byly zastaveny a byrokraté nejdřív vytvořili hustou síť pravidel a směrnic, zabránilo by se některým krádežím – a Česká republika by byla životní úrovní blízko Ukrajině...", jak se nám pan Hampl pokouší namluvit. Jistě by růst nebyl tak strmý, ale následné sanování bank a FNM by nás přišlo na mnohem méně peněz.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Hampl | 9. 7. 2014 17:18
reakce na Dan Kolář | 9. 7. 2014 11:36

Pane Koláři,

děkuji za názor, ale obávám se, že neodpovídá realitě.
1) boom první poloviny 90.let byl úžasný na české poměry, ale třeba v USA mají takový boom po každé krizi. Doporučuji ke čtení Druckerovu knihu Innovation and entrepreneurship. Nashromáždil tam čísla od konce druhé světové války. Je z toho vidět, že boom nových podniků může být v zásadě permanentní. Nové potřeby se objevují pořád. Nejen po pádu komunismu.

2) úvěry pro malé fimy byly počátkem 90. let naprosto nedostupné. V tomto aspektu jsou dnes podmínky řádově snadnější. Díru v bilancích bank udělaly půjčky velkým státním a polostátním podnikům, nikoliv malé firmy.

3) přečtěte si, prosím, pořádně, co jsem napsal. Tvrdím, že firmy nových podnikatelů vytvořily takové hodnoty, že to převýšilo ztráty způsobené všemi těmi Soudky a jimi podobnými.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomas Hruby | 9. 7. 2014 13:20
reakce na Dan Kolář | 9. 7. 2014 11:36

Jistěže byly po roce 1989 krachy, ale také spousta tehdy vzniklých firem buď funguje dodnes anebo skončila zcela "civilizovaným způsobem", tedy když to zakladatele omrzelo, následoval buď postupný útlum aktivity bez nějakých dluhů, nebo dokonce došlo k úspěšnému prodeji a k fůzi s někým jiným. A hnusně řešeno, některé krachy postsocialistických podniků byly možná spíš přínosem, než kdyby se je stát snažil zachraňovat.
Se splácením úvěrů bych viděl problém spíš v nesmyslném růstu úrokové míry v té době, což mimochodem Klausovi jako reálné riziko došlo, ovšem dostal se kolem tlaku na ČNB do velkých sporů s Havlem a dalšími, což situaci podle mne příliš nepomohlo.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Brezina | 9. 7. 2014 10:55

"Každý měsíc vznikaly tisíce nových firem..."
To si pamatuju. Moji kamarádi a známí taky zakládali firmy. Někteří jsou na tom dobře, někteří kličkují před exekutory. Těm, kteří vědí, že své dluhy nemají šanci do konce života splatit, opravdu nezávidím. Kreativní destrukce je fajn teoretický pojem, ale tihle lidé si svůj život zdestruovali dosti nekreativně. Potíž je v tom, že bez toho, že část lidí v podnikání přijde o všecko, někdy včetně rodiny a střechy nad hlavou, bez toho ta celá věc nefunguje.

Myslím, že po téhle zkušenosti si už dost lidí dává pozor. Ty časy, kdy firmy hromadně rozjížděli i lidé, kteří na to neměli žádné předpoklady, se už nevrátí. Nikdy v dějinách lidstva nepodnikala velká část lidí, to je opravdu pole jen pro některé jedince. Tady v tomhle bych viděl daleko podstatnější důvod opadnutí podnikatelské euforie první poloviny 90. let, než v byrokracii a protikorupční hysterii. Ona ta byrokracie v 90. letech byla celkem taky.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Roman Petrla | 11. 7. 2014 17:20
reakce na Martin Brezina | 9. 7. 2014 10:55

"Nikdy v dějinách lidstva nepodnikala velká část lidí, to je opravdu pole jen pro některé jedince."

Představte si hypotetický stát, ve kterém budou pouze firmy o pěti lidech. Jeden majitel / ředitel a čtyři zaměstnanci. Vaše tvrzení bude pravdivé – vždyť jen 20 % všech dospělých občanů podniká! A přesto to nevyvrací článek. :-)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Weinfurtner | 9. 7. 2014 19:45
reakce na Martin Brezina | 9. 7. 2014 10:55

Existuje index který srovnává podnikatelské prostředí mezinárodně. Tam se zkoumají nejen daně ale také např. byrokratické překážky v založení firmy. A tam je ČR na nelichotivém místě, na rozdíl od bohatých zemí jako je třeba Švédsko. Ano, ve Švédsku založení firmy trvá kratší dobu než v ČR a je levnější.
V Británii je to ještě snazší. A v HongKongu vám stačí jeden dolar a pár minut online připojení k založení firmy.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 9. 7. 2014 14:23
reakce na Martin Brezina | 9. 7. 2014 10:55

To, že 90% nových firem zkrachuje, je zcela normální a například v USA to nikoho nenapadne považovat za problém, na rozdíl od Česka. Být bývalý zkrachovalý podnikatel také v USA není žádné společenské stigma, jako je tomu v pomatených myslích Čechů. Zaměstnavatelé to spíše považují za plus: je to známka, že člověk má podnikavého ducha a také má dobrou životní zkušenost, kterou sezením v nějaké korporaci nezíská.
Lidé v USA totiž chápou kapitalismus správněji - jako neustálý proces pokusů a omylů, kde roli hrají nejen ony předpoklady, ale také například štěstí. Podnikatelskou příležitost je možno si představit také jako okno, které se přechodně otevře. Kdo u něj stál nejblíže má největší šanci. Jinému se přibouchne, dalšího skřípne. Stejně tak více pokusů, znamená větší statistickou šanci na úspěch. Spíše než o to, kolik lidí „má předpoklady“ jde o to, kolik se jich o to pokusí.
Tuto dynamiku je těžké vysvětlovat člověku, který lidskou společnost vidí jako centrálně řízený stroj, kde jedni pracují, druzí podnikají, vláda to moudře reguluje, a pokud někde něco zkrachuje, tak je to průser, ke kterému nemělo dojít.
Jednou mi jeden americký VŠ učitel řekl, že když se v Americe zeptáte dětí na high school čím by chtěly být, okolo poloviny prý řekne „podnikatelem“. A jak prý je to na střední u nás. Tehdy jsem pochopil, že kapitalismus není v kapitálu jako hmotném statku, jak si myslí spousta lidí, ani v kapitálu jako vztahu (jak si myslel Marx), ale především v hlavě.
Mimochodem, proti zadlužení do konce života mají civilizované společnosti institut osobního bankrotu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Stanislav Dvořák | 13. 7. 2014 01:26
reakce na Jan Daniel | 9. 7. 2014 14:23

A proto je 70 miliónů občanů USA na potravinových poukázkách, to je 25% ze všech Američanů na sociálních dávkách.Zajímavý přístup k podnikání.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Dalibor Pešek | 9. 7. 2014 14:45
reakce na Jan Daniel | 9. 7. 2014 14:23

S tím oknem je to pěkné přirovnání. Možná je kolem každého těch oken otevřených mnoho, jen jich většinu, z různých důvodů, nevidí.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomas Hruby | 9. 7. 2014 13:30
reakce na Martin Brezina | 9. 7. 2014 10:55

Byrokracie v oblasti podnikání v 90tých letech zas tak moc nebylo. V mnoha ohledech mohl začít opravdu kdokoli s minimem omezení, sám si docela vyčítám, že jsem tehdy nezkusil začít s jedním nápadem, který jsem tehdy měl. Moje chyba, za kterou si mohu jen sám, stát mi v ničem nebránil :-(

Už mírně před rokem 2000 ale v mnoha směrech "přituhlo", přibývalo omezení pro rozjezd té či oné živnosti, která sice někdy na místě byla, ale mnohdy (podle mě častěji) byla zcela nesmyslná založená na něčím lobování. Ještě později (cca 2008) se omezení přímo ze strany živnostenského zákona spíš zase zmírnila, ale zase do mnoha věcí začaly zasahovat aktivity ze strany uplatňování euronorem, což je jiná historie...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Michal Weinfurtner | 9. 7. 2014 10:11

Protože Aleš Michl je stejný zabedněnec. Myslí si, že stát má utrácet v časech recese za „investice“ a v časech konjunktury má stát mít vyrovnané finance. Myslí si že robotická montážní linka firmy Tesla v Evropě by českou ekonomku povzbudila a stálo by za to aby stát něco aktivně dělal pro její postavení právě v ČR a rozhodně si nemyslí že to je jen další montovna nabízející práci bez přidané hodnoty.

Tak asi proto se v tom Aleš Michl angažuje.

Jinak skvělý souhrn ! Škoda že tak málo lidí to chápe.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Pat Bateman | 9. 7. 2014 08:03

Nemůžu než s autorem absolutně souhlasit. V podstatě to samé tvrdím svému okolí už roky, jenom bych to nedokázal tak pěkně naformulovat. Regulace jsou mnohem škodlivější než korupce.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Macháček | 9. 7. 2014 20:05
reakce na Pat Bateman | 9. 7. 2014 08:03

Abych citoval (volně) jednoho kolegu - ,,Kdyby politici od nás brali pět procent našich příjmů a všechno to prochlastali a utratili za děvky, byli bychom na tom lépe, než když nám berou polovinu a snaží se s tím páchat dobro."
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Bárta | 9. 7. 2014 10:22
reakce na Pat Bateman | 9. 7. 2014 08:03

Přesně tak, souhlasím s článkem...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Petr HamplPetr Hampl
Tatík, který se živí normální prací (majitel malé firmy, expert na prodejní metodiky a marketing složitějších technologií) a po večerech se zabývá sociologií....více o autorovi.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!